Hitler a jeho vášeň pro film: Co sledoval v soukromém kině

Až do vypuknutí druhé světové války trávil Hitler téměř každý večer sledováním celovečerních snímků i filmových týdeníků. Film pro něj nebyl jen formou odpočinku, ale také mocným nástrojem propagandy, kterým formoval myšlení milionů lidí.

Hitlerovy filmové projekce se staly během jeho vlády jakýmsi rituálem. Říšský kancléř si zařídil projekční místnosti jak v budově říšského kancléřství v Berlíně, tak ve svém alpském sídle na Berghofu v Bavorsku. Filmy mu obstarával ministr propagandy Joseph Goebbels, jehož ministerstvo sídlilo příhodně hned naproti kancléřství na Voßstraße. O technickou stránku a přenášení krabic s filmovými pásy se staral promítač jménem Erick Stein, který pro ně někdy musel jezdit až do skladu na severozápadě Berlína.

Když se Hitler nacházel na Berghofu, promítal se v salonu obvykle jeden nebo dva filmy každý večer. Vůdce sedával v první řadě se svou milenkou Evou Braun, která často vybírala program, a ostatní diváci seděli za nimi. Na tyto soukromé projekce byl zván veškerý personál, včetně služebnictva z kuchyně. V berlínském kancléřství se promítalo v hudebním salonu po večeři, přičemž program vybíral sám Hitler ze seznamu, který mu přednesla obsluha.

Člověk by očekával, že nacistický vůdce bude preferovat domácí tvorbu, jenže Hitler německým filmům příliš neholdoval a dával přednost komerční produkci z Hollywoodu. O to překvapivější je, že Američany a Spojenými státy hluboce pohrdal. Považoval je za „prohnilou zemi“ a dekadentní buržoazní demokracii plnou sociálních nerovností a rasového míšení.

Při svých filmových večerech se nejraději díval na americké snímky. Goebbels, který byl k Hitlerovu vkusu velmi pozorný, osobně vyjednával získání nejnovějších hollywoodských trháků a dokonce mu k narozeninám daroval kompletní sérii kreslených příběhů s Mickey Mousem. Když se na Berghofu promítal americký film, sál byl plný, zatímco u německých snímků se mnoho pozvaných raději vymluvilo, aby se projekce nemuseli účastnit.

Mezi Hitlerovy absolutně nejoblíbenější filmy patřil Život bengálského kopiníka (1935) s Garym Cooperem, který viděl nesčetněkrát. Děj o britském kolonialismu v Indii ho fascinoval a často jej dával za vzor pro své vlastní plány na dobytí ruských území. Dalšími favority byly Pes baskervilský (1939) a slavný King Kong (1933).

Obzvláště velký ohlas vyvolal u Hitlera a Evy Braun velkofilm Jih proti Severu (1939). Hitler byl nadšený z jeho velikosti i z rasistického poselství, které v něm viděl, a dokonce povolil jeho promítání v německých kinech (byť jen na krátkou dobu). Eva Braun se zcela ztotožnila s hlavní hrdinkou Scarlett O'Hara a byla doslova posedlá představitelem Rhetta Butlera, Clarkem Gablem. Její neustálé napodobování Gablea, mluvení anglicky a vyžadování opakovaných projekcí nakonec vedlo k tomu, že Hitlerovi došla trpělivost a film nechal pod záminkou šetření deviz stáhnout. Přesto i on sám Gablea obdivoval a za války prý dokonce vypsal odměnu za jeho zajetí, když zjistil, že se herec účastní náletů na Německo.

Kromě amerických hvězd projevoval Hitler zájem i o španělskou kinematografii a okouzlila ho herečka Imperio Argentina. V roce 1938 se s ní dokonce osobně setkal a snažil se ji přesvědčit, aby hrála v německém velkofilmu o Lole Montez podle Goebbelsova scénáře. Ani po třech a půl hodinách přemlouvání o samotě však neuspěl. Další jeho oblíbenkyní byla švédská legenda Greta Garbo, kterou chtěl přijmout se všemi státními poctami.

Obrovským zklamáním se pro něj naopak stala Marlene Dietrich. Tato slavná německá herečka odmítla Goebbelsovu oficiální výzvu k návratu do vlasti, kde se měla stát hereckým symbolem Třetí říše. Dietrich si včas uvědomila nebezpečí nacismu, zůstala v Hollywoodu a prohlásila, že by se do Německa nikdy nevrátila, dokud tam bude Hitler fanatizovat davy.

Hitler si byl velmi dobře vědom obrovské moci filmu a neváhal ji využít k šíření své ideologie. Ačkoliv se často mluví o Goebbelsovi jako o hlavním strůjci nacistické propagandy, byl to právě Hitler, kdo inicioval vznik mnoha klíčových děl. Zásadní roli v tom sehrála režisérka Leni Riefenstahl.

Hitler si ji vybral po zhlédnutí jejího filmu Modré světlo (1932) a pověřil ji natáčením monumentálních dokumentů z nacistických sjezdů v Norimberku, jako byl Triumf vůle (1935). Ačkoliv po válce kolovaly zvěsti o jejich milostném poměru, vztah byl čistě pragmatický a formální. Hitler také osobně zasahoval do vzniku filmů propagujících sterilizaci postižených (Oběti minulosti) nebo do antisemitských snímků jako Žid Süss (1940), které měly v lidech posílit nenávist a připravit půdu pro holocaust.

S postupujícím válečným konfliktem Hitler postupně přestal sledovat celovečerní filmy. Zábava musela jít stranou a jeho pozornost se upřela na dokumentární tvorbu a především na pravidelné válečné týdeníky (Wochenschau). Až do roku 1944 nemohl být žádný týdeník uveden do kin, aniž by ho Hitler osobně neschválil nebo neupravil.

Tato pečlivá kontrola pramenila z jeho posedlosti vlastním mediálním obrazem. Jak se však válečná situace zhoršovala a na Hitlerovi se začaly projevovat známky fyzického úpadku, začal se z filmových pláten stahovat. Odmítal se ukazovat na veřejnosti i v týdenících, což německé publikum těžce neslo. Jeho absence na plátně byla vlastně tichým přiznáním, že válka je ztracena.

Hitlerův vztah k filmu tak představuje paradox. Muž, který opovrhoval Amerikou, se po večerech dojímal u hollywoodských trháků a smál se u grotesek. Zároveň však dokázal toto médium chladnokrevně zneužít k manipulaci mas a k ospravedlnění těch nejhorších zločinů Třetí říše.