Hrdinky beze zbraní: České ženy v odboji, tváří v tvář smrti a s nezdolnou odvahou

Mnohé ženy vyrůstající v meziválečném Československu vnímaly nacistickou okupaci jako přímé ohrožení svých hodnot i rodin. Pomáhaly blízkým i cizím lidem – obstarávaly falešné doklady, ukrývaly zbraně, roznášely letáky a podílely se na přepravě odbojového materiálu. Gestapo jejich činnost pečlivě sledovalo a mnohé z nich byly za pomoc Židům či odbojářům zatčeny a odsouzeny k deportaci nebo smrti.

Narodila se ve Vnorovech na Slovácku a už během studií na gymnáziu v Hodoníně byla známá svou otevřeností a smyslem pro spravedlnost. Po okupaci se zapojila do odboje: podílela se na tisku a distribuci ilegálních letáků, převodu členů odboje a organizovala sabotážní akce. Zatčena byla 5. prosince 1941, vyslýchána v Brně a Praze a souzena v Breslau (pozdější polské Vratislavi), kde byla dne 26. března 1943 popravena stětím sekyrou. Její dopisy z vězení, psané s klidem tváří v tvář smrti, se staly symbolem odvahy celé generace.

Znění dopisu, který napsala Marie Kudeříková těsně před popravou 26. 3. 1943:

Česká teoretička a historička umění, divadelní kritička a pedagožka. Roku 1942 nacisté zatkli jejího bratra a švagra, kteří byli v roce 1944 popraveni. Počátkem roku 1945 byla zatčena i ona „pro přípravu velezrady“, odsouzena k trestu smrti a vězněna až do květnového povstání, které jí zachránilo život. Za války se spřátelila s teologem Josefem Zvěřinou a konvertovala ke katolicismu.

V roce 1951 byla zatčena a v procesu Mádr a spol. odsouzena na 22 let vězení za „vyzvědačství a velezradu“. Za mřížemi strávila téměř 16 let, prošla věznicemi v Pardubicích, Ilavě, Novém Jičíně a Opavě, kde organizovala vzdělávací přednášky pro spoluvězeňkyně. Později se stala signatářkou Charty 77.

Učitelka, politička a zakladatelka Ženské národní rady. Byla dlouholetou bojovnicí za volební práva žen a zasadila se o zrušení celibátu učitelek. Patřila k nejvýraznějším osobnostem českého ženského hnutí. Prosazovala rovný přístup ke vzdělání a aktivně se zapojovala do mezinárodních feministických sítí. Po okupaci odmítla emigrovat a veřejně vystupovala proti nacistické politice. Zatčena byla už v roce 1939, podruhé v červnu 1942 během heydrichiády. Dne 30. června 1942 byla bez soudu, na přímý rozkaz SS, popravena na Kobyliské střelnici v Praze.

Právnička, poslankyně a neúnavná obhájkyně lidských práv. Už ve 30. letech se angažovala v ženských organizacích a sociální péči. Gestapo ji zatklo 2. srpna 1940, vězněna byla na Pankráci a v Malé pevnosti Terezín. V říjnu 1944 byla v Drážďanech odsouzena k osmi letům vězení (Prokurátor navrhoval trest smrti) a deportována do ženské věznice Aichach, kde se dočkala osvobození. Nacistické vězení přežila, ale o sedm let později ji popravil komunistický režim. V roce 1949 byla obviněna z velezrady, od 31. května do 8. června 1950 probíhal vykonstruovaný proces a 27. června 1950 byla popravena oběšením na dvoře pankrácké věznice. Tragický osud Milady Horákové se stal symbolem obětí dvou totalit. Její poslední dopis dceři patří k nejdojemnějším dokumentům českých dějin.

Úryvek z posledního dopisu, napsaného v den popravy:

Od dvanácti let si vedla deník, v němž zachycovala každodenní život v protektorátu – školu, rodinu, atmosféru strachu i drobné radosti. Kvůli svému věku a psaní deníku bývá přirovnávána k Anně Frankové. V lednu 1942 byla deportována do Terezína a v březnu 1942 do ghetta Izbica, kde i zahynula. Její deník se dochoval díky tomu, že byl po válce nalezen u známých rodiny – sama rodina nepřežila. Dnes patří k nejcennějším svědectvím o osudu židovských dětí v protektorátu.

Pocházela z Kutné Hory. Vystudovala Vysokou školu obchodní v Praze a působila jako učitelka. Se svým manželem Volfgangem Jankovcem se zapojila do domácího odboje, on byl v roce 1941 zatčen a roku 1944 popraven. Ona sama vězněna nebyla, ale po válce vstoupila do vysoké politiky. V roce 1947 se stala první ženou v československé vládě – ministryní průmyslu. Později působila jako ministryně výživy a místopředsedkyně vlády. Po roce 1968 byla vyloučena z KSČ a v roce 1977 podepsala Chartu 77.

Novinářka, překladatelka a blízká přítelkyně Franze Kafky. Po okupaci pomáhala Židům s útěky a falešnými doklady. V roce 1939 zatčena, v roce 1940 deportována do Ravensbrücku. Pracovala na ošetřovně a stala se morální oporou spoluvězeňkyň. V nelidských podmínkách Ravensbrücku zemřela v květnu 1944 na selhání ledvin.

Dcera hudebního teoretika a komunistického politika Zdeňka Nejedlého, vystudovaná lékařka. V roce 1942 zatčena spolu s manželem, vězněna v Terezíně a poté v Osvětimi-Březince. Zde se oba nakazili skvrnitým tyfem, této nemoci zde její manžel podlehl. V roce 1943 byla deportována do koncentračního tábora Ravensbrück. Zde působila jako lékařka v místní nemocnici. Po evakuaci tábora na jaře 1945 byla ponechána v táborové nemocnici, kde pomáhala nemocným ženám, které nemohly absolvovat tzv. pochod smrti – zůstala s nimi až do osvobození. Po válce pracovala jako lékařka a svědčila o zločinech SS.

Novinářka, spisovatelka a politička, známá pod pseudonymem Ida Ostravská. Aktivní členka KSČ, redaktorka ženského časopisu Rozsévačka a pražská zastupitelka. Po okupaci byla zatčena a v létě 1939 deportována do Ravensbrücku jako jedna z prvních českých vězeňkyň. Pomáhala lidickým ženám a snažila se udržet soudržnost mezi vězeňkyněmi. Zemřela 31. července 1942 po těžkém mučení, po kterém byla ponechána bez lékařské pomoci v táborovém vězení. Její památku připomínají pamětní desky v Praze i Ostravě a film Zastihla mě noc (1986) natočený podle jejího osudu.

Ravensbrück byl založen v květnu 1939 jako hlavní koncentrační tábor pro ženy. Nacházel se asi 90 km severně od Berlína. Během války prošlo táborem více než 120 000 žen z různých zemí, včetně Československa. Přibližně čtvrtina vězeňkyň nepřežila.

Na konci války byly nemocné a vyčerpané vězeňkyně přesouvány do nedalekého Uckermarku, kde v roce 1945 probíhala likvidace žen „nezpůsobilých k práci“, včetně použití plynové komory.

Hlavní věznice pražského gestapa. Ženy zde čekaly na výslechy, soudy i popravy. Pankrácem prošly například Milada Horáková či Františka Plamínková.

Věznice gestapa, kde byly ženy drženy v přeplněných celách, vystaveny hladu, nemocem a brutálním výslechům. Tudy prošla i Milada Horáková.

Židovské ženy z českých zemí byly deportovány do ghetta Terezín, odkud následovaly transporty do vyhlazovacích táborů. Zde si například Věra Kohnová vedla svůj deník; podmínky charakterizovala přeplněnost, epidemie, hlad a neustálý strach z transportu „na východ“.

Ženská věznice u Mnichova, kde si odpykávaly tresty ženy odsouzené německými soudy. Byla zde vězněna i Milada Horáková po rozsudku v Drážďanech – místo přísného režimu, nikoli systematické likvidace.

Tranzitní ghetto, odkud byly ženy a muži deportováni do vyhlazovacích táborů Bełżec a Sobibor. Z českých žen zde zahynula například Věra Kohnová. Izbica byla místem bez naděje – přeplněné ulice, hlad a rychlé transporty na smrt.

Ženy v nacistických věznicích a táborech čelily hladu, těžké práci a krutému zacházení. V Ravensbrücku probíhaly lékařské pokusy, v Aichachu přísná kázeň, v Terezíně přeplněnost a epidemie. Přesto si dokázaly uchovat naději – zpívaly, vyprávěly si příběhy, učily se navzájem a podporovaly jedna druhou. Tato tichá solidarita byla často rozhodující hranicí mezi zoufalstvím a vytrváním.

Gestapo a SS používaly brutální výslechy. Střídali fyzické tresty s psychickým nátlakem. Přesto většina žen neprozradila víc než falešné indicie, aby ochránila spolubojovnice.

Izolace v samotkách měla vězeňkyně psychicky zlomit. Přesto si některé udržovaly kontakt poklepáváním na stěny v domluveném kódu. Tenhle tajný jazyk zachoval víru: „Když jsem slyšela klepání z vedlejší cely, věděla jsem, že nejsem sama. To mi zachránilo duši.“

Osudy českých žen vězněných v nacistických táborech nesmějí upadnout v zapomnění. Každý dopis, deníkový zápis, fotografie či vzpomínka je nenahraditelným střípkem historické mozaiky. Uchovávání těchto svědectví není jen úkolem historiků – patří i školám, muzeím, médiím a rodinám, které příběhy svých předků předávají dál. Připomínáním jejich odvahy a obětí chráníme nejen památku minulosti, ale i hodnoty svobody a lidské důstojnosti pro budoucí generace.