Hyazinth „Panzergraf“ Strachwitz: Život a bitvy legendárního německého tankového velitele

Hyazinth hrabě Strachwitz von Groß-Zauche und Camminetz se narodil 30. července 1893 na rodovém panství Groß Stein v Horním Slezsku (dnešní Kamień Śląski v Polsku). Pocházel ze starobylého slezského šlechtického rodu, jehož vojenská tradice sahá až k bitvě u Lehnice v roce 1241, kdy Strachwitzové bojovali proti Mongolům. Podle rodinné tradice, staré více než 700 let, dostávali prvorození synové jméno Hyazinth na počest slezského světce.

Své vzdělání získal na proslulé Královské pruské kadetce ve Wahlstattu a následně na Hlavní vojenské akademii v Berlíně-Lichterfelde. Zde navázal přátelství s Manfredem von Richthofenem, budoucím „Rudým baronem“, a Hansem von Aulockem. V srpnu 1912 byl přijat k elitnímu pluku Gardes du Corps v Postupimi, nejprestižnějšímu jezdeckému pluku císařské armády, jehož patronem byl sám císař Vilém II. V únoru 1914 byl jmenován poručíkem.

Strachwitz vynikal v mnoha sportech, zejména v jezdectví, šermu a lehké atletice. Byl dokonce kandidátem na účast v olympijských hrách roku 1916, které se však kvůli válce nikdy neuskutečnily.

Po vypuknutí první světové války se jednadvacetiletý poručík Strachwitz dobrovolně přihlásil k mimořádně nebezpečné dálkové průzkumné misi. S šestnácti pečlivě vybranými muži pronikl hluboko do francouzského týlu, kde po šest týdnů shromažďoval informace, přerušoval telegrafní linky a ničil železniční tratě.

Jeho odvaha ho zavedla hluboko do francouzského vnitrozemí až k Fontainebleau nedaleko Paříže, kde jeho útoky vyvolaly ve francouzské metropoli paniku. Zvěsti o „německých jednotkách před Paříží“ přinutily Francouze odklonit vojska k jejich pronásledování. Ve skutečnosti šlo pouze o hrstku odvážlivců, kteří dokázali projet mezi francouzskými kolonami.

V říjnu 1914 byli Strachwitz a jeho muži zajati a obviněni ze špionáže a sabotáže. Byli odvezeni do věznice v Châlons, a brzy ráno je postavili před popravčí četu. Exekuci na poslední chvíli zastavil přijíždějící francouzský kapitán. Dne 14. října 1914 je vojenský soud odsoudil k pěti letům nucených prací na Ďábelském ostrově u Cayenne ve Francouzské Guyaně a zbavil je hodnosti, čímž ztratili i status válečných zajatců.

K transportu do Guyany nakonec nedošlo a Strachwitz prošel řadou francouzských věznic. V Avignonu byl dozorci i spoluvězni fyzicky i psychicky týrán, včetně přikování nahého ke zdi, hladovění a bití. Po roce ho převezli do pevnosti Fort Barraux, sloužící jako zajatecký tábor pro německé vojáky. Odtud se pokusil o útěk. Nejdříve neúspěšným podkopem, později přelezením hradeb směrem ke Švýcarsku, při kterém si poranil nohu o ostnatý drát a přivodil si otravu krve. Byl chycen a poslán do důstojnické věznice v Carcassonne, kde mu ošetření dlouho odpírali a upadal do deliria.

Teprve zásah švýcarské lékařské komise Červeného kříže mu zachránil život. Byl převezen do nemocnice v Ženevě. Po zotavení se francouzská vláda dožadovala jeho vydání zpět k výkonu trestu, a tak s pomocí rodiny předstíral duševní chorobu a zbytek války strávil ve švýcarském ústavu, kde se ocitl na pokraji skutečného šílenství. Po válce se vrátil do Německa a za svou službu v zajetí obdržel Železný kříž II. a I. třídy.

Přestože byl Strachwitz zdravotně vyčerpán, jeho odvaha zůstala nezlomena. V roce 1920 odešel na zdravotní dovolenou a o rok později byl zpětně povýšen na nadporučíka s platností od roku 1916.

Když se Polsko v letech 1921–1922 pokoušelo odtrhnout Horní Slezsko od Německa, Strachwitz vstoupil do domobrany a působil v jednotkách Freikorpsu „von Hülsen“ a „Schweidnitz“, pozdějšího Selbstschutz Oberschlesien. Své vojenské schopnosti prokázal tak přesvědčivě, že polští partyzáni na jeho zajetí vypsali odměnu.

Rozhodující byla bitva o Annaberg – dominantu Horního Slezska, která několikrát změnila majitele. Při závěrečném útoku Strachwitz se svými muži obešel polské pozice a v boji muže proti muži nepřítele vytlačil. Byl prvním Němcem, který vstoupil na vrchol Annabergu.

Po porážce polského povstání se věnoval správě rodinného majetku Groß Stein. V roce 1932 vstoupil do NSDAP a od dubna 1933 byl členem Allgemeine-SS, kde souběžně se svou vojenskou kariérou postupně dosáhl hodnosti SS-Standartenführer. Jako záložní důstojník patřil k 7. jezdeckému pluku ve Vratislavi. V roce 1934 sledoval vojenské cvičení obrněných vozidel u Vratislavi a byl jimi natolik nadšen, že v roce 1935 požádal o přeložení k nově budovanému tankovému vojsku, jež vytvářeli generálové Oswald Lutz a Heinz Guderian. Jako záložník sloužil u 2. tankového pluku 1. tankové divize v Eisenachu.

Při přepadení Polska v roce 1939 a tažení do Francie v roce 1940 sloužil Strachwitz jako zásobovací důstojník tankové divize. Přesto na sebe výrazně upozornil. Zasahoval do bojů jako jednotlivec, často v malém osobním voze, s odvahou hraničící se šílenstvím. Přestože ještě nevelel tankům, aplikoval už zásadu „velení zpředu“ i na svou tehdejší funkci.

Za své rázné individuální akce obdržel jako první důstojník celého pluku Sponu 1939 k Železnému kříži I. třídy z roku 1914. Právě tehdy se zrodila legenda o „opovážlivém hraběti“.

Jednou z jeho nejznámějších eskapád ve Francii byl bluf, při kterém se svým řidičem přijel do francouzského městečka, došel k bráně místní vojenské kasárny a požadoval kapitulaci pod hrozbou útoku svého tankového pluku, který ve skutečnosti nikde poblíž nebyl. Posádka se vzdala.

Po skončení francouzského tažení byl Strachwitz povýšen na majora v záloze, přešel do aktivní služby a byl převelen k 16. tankové divizi pod velením generála Hubeho. V rámci této divize se zúčastnil i tažení proti Jugoslávii na jaře 1941, během něhož velel rychlému průzkumnému oddílu operujícímu v týlu jugoslávských sil.

Dne 22. června 1941 zaútočil major Strachwitz se svým praporem na sovětské jednotky za demarkační linií. Využil zmatku, pronikl hluboko do týlu a usnadnil postup německé pěchotě. Sověti se však vzpamatovali rychleji, než se čekalo, a v úseku Ivka napadli s přesilou vysunutá německá tanková čela.

Strachwitz se ocitl v obklíčení. Dal rozkaz k boji zblízka a byl při tom zasažen střelou. Nechal si ránu jen provizorně ovázat a v čele svého praporu vyrazil do útoku. Jeho prapor zničil sovětské tanky, které prorazily linii u Verby. Poté pokračoval v pronásledování nepřítele i v noci, operoval v jeho týlu, ničil baterie a vytvořil průlom pro postupující divizi.

Za tyto výkony v bitvě u Brodů a u Umaně byl 25. srpna 1941 vyznamenán Rytířským křížem Železného kříže.

Jeho síla spočívala v překvapení. Sám prohlašoval: „K dosažení velkých úspěchů není zapotřebí mnoha lidí, ale musí to být lidé dobří.“ Dobyl významný opěrný bod Pervomajsk – jako první v čelním tanku přejel most přes Bug a lstí, kdy se jeho tanky vydávaly za sovětské, pronikl do města. U Umaně, daleko za sovětskými liniemi, zaútočil na kolonu přes 300 vozidel a několik dělostřeleckých baterií, zneškodnil záložní síly a vyvolal paniku.

Po bitvě u Umaně jednotka postoupila k Dněpru a v polovině září 1941 se u Lubny podílela na uzavření kyjevského kotle, kde bylo obklíčeno na padesát sovětských divizí. Boje o kotel pro Strachwitzův pluk pokračovaly až do začátku října 1941.

Když začal boj o Stalingrad, byl už podplukovníkem. Za svůj um velet tankům si od svých mužů právě v této fázi tažení vysloužil přezdívku „Panzergraf“ – Tankový hrabě. Během tankové bitvy u Kalače na Donu jeho jednotka podle německých hlášení zničila přes 270 sovětských tanků a děl během 48 hodin. Patřil mezi první německé tankové velitele, kteří projížděli se svými tanky ulicemi Stalingradu. Na severním okraji obklíčení pak jeho skupina podle hlášení jednotky v jediné léčce zničila přes sto sovětských tanků, aniž by ztratila jediný vlastní. Dne 13. října 1942 byl spolu se svým řidičem, četařem Haasem, těžce zraněn. Přímý zásah do velitelského tanku jim způsobil vážné popáleniny. Musel předat velení a byl evakuován ze stalingradské kapsy, čímž unikl osudu 6. armády. Za tyto výkony obdržel 17. listopadu 1942 Dubové ratolesti k Rytířskému kříži jako stočtyřicátý čtvrtý nositel tohoto vyznamenání.

Po zotavení převzal 15. ledna 1943 velení tankového pluku elitní divize Grossdeutschland. Jednotku, která se z praporu rozrostla na pluk, vedl k vynikajícím výkonům. Jako první velitel pluku dostal k ověření a vyzkoušení prapor nových tanků Tiger.

Právě v této době začala třetí bitva o Charkov. Strachwitz předvedl svůj taktický um v jedné z nejslavnějších akcí své kariéry. Se svými muži zůstal skrytý v jedné vesnici před hlavní linií, když se dozvěděl o postupující sovětské tankové koloně. Nechal ji v klidu projet a rozložit se na noční odpočinek. Za úsvitu, kdy sovětský velitelský vůz stál necelých 50 metrů od něj, dal potichu rozkaz k palbě. Celá nepřátelská kolona byla zničena.

Za velení u Charkova a Bělgorodu a zničení 154 nepřátelských tanků obdržel 28. března 1943 Meče k Rytířskému kříži jako dvacátý sedmý voják, kterému bylo toto vyznamenání uděleno. V operaci Citadela u Kurska pak jeho pluk během pěti dní bojů u Bělgorodu a Prochorovky zničil na 150 nepřátelských tanků a bezpočet protitankových postavení. První den bitvy se ale Strachwitzovým jednotkám nepodařilo podpořit útok granátníků kvůli tankům uvízlým v bahně u Berezovyje. Historik George Nipe za to částečně viní i jeho, a plukovník Karl Decker si v dopise Guderianovi na způsob, jakým Strachwitz toho dne vedl tanky, stěžoval slovem „idiotské“. Sám Strachwitz byl 10. července znovu zraněn, tentokrát vlastní neopatrností. Měl ruku opřenou o závěr děla, když jeho kanonýr bez rozkazu vystřelil a zpětný ráz mu ji rozdrtil.

Následovaly ústupové boje k Dněpru, při nichž se Strachwitz ukázal jako mistr nejen v útoku, ale i v obraně. Rychle pochopil vzorce sovětských útoků a vedl nespočet lokálních protiútoků do jejich boků a týlu.

Sám o sobě prohlašoval, že má šestý smysl:

Jeho krédo znělo: „Nic nesnáším víc než tanky postávající v terénu. Tanky se musí valit!“ Když se ho ptali, proč jezdí tak rychle, odpovídal: „Protože máme strach. Tanky, které jedou pomalu nebo zůstanou stát, jsou ohroženy.“

V listopadu 1943 Strachwitz oficiálně opustil divizi Grossdeutschland kvůli zranění levé ruky. Řada veteránů ale za skutečný důvod považovala napětí mezi ním a velitelem divize Hörnleinem a narůstající kritiku vysokých ztrát jeho jednotek. Otto Carius, sám nositel vysokých vyznamenání, se proti těmto pomluvám později ohradil s tím, že hrabě Strachwitz byl nasazován právě do nejkritičtějších míst fronty, kde ztráty nebylo možné vždy odvrátit. Ale právě tyto oběti podle něj zachránily životy mnoha vojáků jiných jednotek.

Dne 1. dubna 1944 byl Strachwitz povýšen na generálmajora a krátce převzal velení 1. tankové divize. Následně se stal vrchním tankovým důstojníkem skupiny armád Sever se třemi tankovými divizemi a protitankovou brigádou.

Dne 15. dubna 1944 mu byly uděleny Brilianty k Rytířskému kříži za boje o kryvasooské předmostí u Narvy z konce března a začátku dubna 1944, kdy jeho bojová skupina prorazila opevněné pozice sovětského 109. střeleckého sboru a odrazila útok 59. sovětské armády. Stal se teprve jedenáctým z celkových osmadvaceti nositelů tohoto vysokého vyznamenání.

V srpnu 1944 se pak se svou obvyklou odvahou postavil do čela operace na uvolnění obklíčené Rigy. Obešel město Tuckum a vpadl do něj, přičemž zničil sovětskou obrněnou formaci seřazenou na náměstí. Jeho tanky doplnily palivo z ukořistěných sovětských zásob a pokračovaly dál. Objevily se za další sovětskou formací a lstí přiměly ruského velitele ke kapitulaci. Než se probojoval do Rigy, měl už tolik vozidel vyčleněných na hlídání zajatců, že jeho formace působila směšně malým dojmem. Němečtí důstojníci ve městě ho zpočátku pokládali za poručíka.

Dne 24. srpna 1944, v průběhu této operace, utrpěl při cestě na velitelské stanoviště tak těžký úraz při autonehodě, že se pochybovalo o jeho přežití. Během války utrpěl nejméně dvanáct zranění.

Přesto se s nesmírným vypětím vůle znovu postavil na nohy. Přes protesty lékařů odjel a ohlásil se jako „bojeschopný“. V Bad Kudowa sestavil o berlích protitankovou brigádu čítající 8 000 mužů. Brigáda úzce spolupracovala s bitevními letouny plukovníka Hanse-Ulricha Rudela. Dne 30. ledna 1945 byl povýšen na generálporučíka v záloze. Dosáhl tak nejvyšší hodnosti mezi záložními důstojníky Wehrmachtu.

Po kapitulaci Německa Strachwitz své vojáky rozpustil a nařídil jim ustoupit na západ, aby unikli sovětskému zajetí. Sám se v doprovodu svého pobočníka probojoval přes Sudety, kde již operovali čeští partyzáni a povstalci, až do bavorského Felgenu, kde se vzdal Američanům. Byl internován v zajateckém táboře Allendorf u Marburku, ve společnosti generálů Franze Haldera a Heinze Guderiana i stíhacího esa Adolfa Gallanda.

Během války byl jeho starší syn Hyazinth těžce zraněn u Kurska, mladší syn Hubertus pak 25. března 1945 padl v boji ve Šlesvicku-Holštýnsku poté, co se přes ztrátu nohy dobrovolně vrátil na frontu. Jeho první manželka Alexandrine byla 6. ledna 1946 přejeta americkým vojenským náklaďákem ve Velden an der Vils, zatímco byl Strachwitz ještě v americkém zajetí. Žádost o účast na pohřbu mu Američané zamítli. Jeho slezské rodové panství bylo zabaveno. Nejprve Sověty, poté připadlo Polsku.

V červnu 1947 byl Strachwitz propuštěn ze zajetí. Dne 30. července 1947 se v Holzhausenu znovu oženil, tentokrát s Norou von Stumm, s níž měl další čtyři děti.

V době největší nouze přijal v roce 1949 nabídku syrské vlády. Jako poradce prezidenta Husní az-Zaíma pomáhal Sýrii při obnově zemědělství a lesního hospodářství, a především jako vojenský poradce reorganizoval syrskou armádu. S německým štábem vypracoval program modernizace. Když ale prezidenta v srpnu téhož roku svrhl plukovník Sámí al-Hinnáví a nechal ho popravit, byly jeho dny v Sýrii sečteny. Strachwitz opustil Sýrii v souvislosti s následným mocenským nástupem Adíba Šíšaklího, který za převratem stál v pozadí.

Přes Libanon se dostal do Itálie, kde se u Livorna pustil do pěstování vína. Do Německa se vrátil v roce 1951 a nakonec se usadil na statku ve Winklu u Grabenstättu v Bavorsku, kde založil Hornoslezský podpůrný spolek (Oberschlesisches Hilfswerk) pomáhající krajanům v nouzi, a strávil tam poslední léta svého života.

Hyazinth hrabě Strachwitz zemřel 25. dubna 1968 na rakovinu plic, těsně před svými pětasedmdesátými narozeninami. Byl pohřben s vojenskými poctami v Grabenstättu v Bavorsku. U jeho rakve drželi čestnou stráž důstojníci Bundeswehru jako projev úcty k jeho vojenské službě.