Co dlužíme našim dětem? Svobodu hry

Jako malý kluk jsem běhal po celé vesnici, kde jsem se narodil, a do her naší dětské party nikdo z dospělých v podstatě nijak nezasahoval. Dnešní děti tráví nejvíce času ve svých pokojích, na tréninku, skoro vždy při činnosti pod dozorem dospělých.

Naše dětské hry byly mnohdy tvrdé a formálně nestrukturované. Měly však svá pravidla, na kterých jsme se dokázali vždy domluvit. Bez domluvy a účasti všech žádná hra totiž nebyla. Dnes se na tréninku nemůžete neúčastnit, když nechcete. Dnešní volný čas dětí má podobu pečlivého byznys kalendáře. A v něm zajímá první místo pouze organizovaná aktivita.

Vzniklo to v osmdesátých letech. Mnoho rodin zasáhla ekonomická nejistota a prohloubila se sociální nerovnost ve společnosti. Ta zasáhla i děti. Stejně tak následná medializace únosů dětí měla dopad na to, že všechny možné nezávislé aktivity, které jsem měl já možnost zažít, jsou pro dnešní školáky prakticky vyloučené.

V USA to spustil případ Etana Patze, šestiletého chlapce z New Yorku. Zmizel 25. května 1979. Jeho tvář, která se dostala i na obaly od mléka, znala tehdy celá Amerika a den jeho zmizení byl později nejen v USA vyhlášen Mezinárodním dnem zmizelých dětí.

Za zmizeními dětí nebyla žádná spiknutí, ani žádná sekta, ani nebylo na vině tehdy vznikající hnutí za práva LGBT+, či pedofilové. Ale když si uvědomíte, jak je v USA mléko velmi konzumovaným nápojem, a tváře unesených dětí se krom médií objevily i na nich, bylo vám to skrze ně neustále připomínáno. Společností se začala intenzivně šířit hysterie a strach.

Došlo to tak daleko, že v roce 1991 uvedl jeden výzkum z Oxfordu, že se 72 % rodičů bojí, že jejich dítě bude uneseno. I když k tomuto strachu nebyla žádná relevantní data, byl a je tady. A co hůře, skoro 44 % dotázaných dětí se domnívalo, že je vysoce pravděpodobné, že budou uneseny. V dnešních dobách oživují tuto paniku stoupenci různých dezinformací, např. krajně pravicové hnutí QAnon, který zcela nepokrytě tvrdí, že se s unesenými dětmi obchoduje a činí tak spolek satanistických pedofilů, podporovaných, jak jinak, Demokratickou stranou USA.

Ale nemusíme chodit až do USA, stačí si v ČR povšimnout homofobních prohlášení tzv. Aliance pro rodinu, která používá přesně tutéž konzervativní rétoriku o „ohrožené rodině“ a troubí do světa poplašné zprávy o ohrožení, jak jinak, přímo „výchovy našich dětí“.

Ono je však hrát si a hrát si. Zatímco, když jsme my unavení, zpocení a špinavý padali na konci dne her únavou, jediným hodnocením byl náš dobrý pocit z toho, co jsme zažili, a babiččino hudrování na to množství bahna, co z nás oloupala. Jaká může být dnes asi zábava na organizovaném kroužku nebo sportu, při nichž především dospělí posuzují a hodnotí výkon v dané disciplíně než hraní jako takové. V podstatě je to něco jako teambuilding, jen bez účastí psychologa.

Takže shrnuto. Když jsem chodil do školy, rodiče i prarodiče mi zdůrazňovali potřebu mojí nezávislosti a samostatnosti. Mohl jsem chodit sám do školy, někdy i 3,5 km pěšky. Mohl jsem si kdekoliv v obvodu naší vesnice hrát bez dozoru. A to i přes to, že už tehdy figurovaly v policejních statistikách zmizelé děti. A když jsem projevil v dospívání zájem o peníze, automaticky jsem dostal možnost jít na brigádu. Sám, mimo rodný dům, do neznáma. Po roce 1979 se však stále více a více rozšířila představa, že děti by měly být neustále sledovány. Pro jistotu. Čí jistotu?

A my se stále více divíme, odkud se berou narůstající deprese dětí? Kde je vznik jejich větších sociálních deprivací? Když máme hrou něco rozvíjet, třeba motorické a sociální schopnosti, je třeba, aby se to dělo neplánovaně, protože dítě se pak nenaučí rozeznat to, co je skutečné, od toho řízeného.

A o tom, jak pomalu přicházíme na to, že hra dětí možná vůbec není výuka dovedností, jak jsme se až doposud domnívali, ale především tvorba prostoru pro poznávání svých emočních a kognitivních reakcí, díky nimž se teprve následně děje to, čemu my dospěláci tak nadneseně říkáme seberozvoj.

Jenže v době, kdy vás jako rodiče zatknou za to, že necháte toulat dítě bez dozoru, se zdá možnost dát dítěti svobodu se toulat jako nemožná věc. A není právě v tom výzva k nápravě?

Cožpak chceme mluvit o svobodě, když neumíme dát vlastním dětem trochu více autonomie a samostatnosti? A co pro to může krom rodiny udělat školství, co občanské komunity, města, regiony či celá země? Jak chceme být přátelštější k sobě či k naší planetě, když dětem bereme prostor pro jejich hry? Co je to potom za život?

Všechno to mé dnešní psaní dospělo k závěru. Potřebujeme vrátit dětem jejich svobodnou hru. A ano, mění se kultura rodičovství a rodiče dnes tráví s dětmi daleko více času. To ano, ale úzkost, co bude, když je vypustí na svět, ta nepřestává. Dokladem toho jsou dnes kamery v dětských pokojích a šmírující aplikace v mobilech, co hlásí rodičům jejich polohu.

V 90. letech provedli ve Švýcarsku zajímavou studii. Ta porovnávala děti, které si zcela bez dozoru hrály ve svých čtvrtích, s těmi dětmi, co trávily více času při hrách v parcích s rodiči, takříkajíc pod dohledem. Hádejte, kdo měl po skončení výzkumu dvakrát více přátel? A spolu s tím i rozvinutější sociální a motorické dovednosti? Volně hrající si děti.

V posledních letech si postupně uvědomujeme, že už nežijeme jen ve své vesnici či městě. Přehnala se skrze planetu pandemie Covidu-19, masivní požáry ničí lesy na všech kontinentech, ubývá vody, není dostatek potravin pro všechny lidi na planetě. Ekonomika má dnes před sebou spousty neznámých, pracující lidé jsou v tlaku a obavách o svou práci a budoucnost. Do toho v letních měsících udeřila vedra, která nám v plné míře ukazují sílu rozzlobené planety, o níž jsme se přestali dobře starat.

To vše posiluje v nás pocity úzkosti, které hledají především jistotu. A tak se my cítíme jako rodiče lépe, když si necháváme děti doma pod dozorem, než abychom si zvětšovali vlastní pocity úzkosti tím, že jim dáme možnost být aspoň chvíli svobodní.

Způsob, jak toto řešit, není ani v dětech, ani v bezpečné společnosti. To je iluzorní mýtus, kterého se plně dosáhnout ani nedá. Svobodu může dát druhému jen ten, kdo se sám umí vyrovnat se svými úzkostmi.

A děti potřebují svobodu prozkoumávat svět, hrát si v něm a učit se z něj. A když jim tuto svobodu upíráme pro vlastní pocity jistoty, ve skutečnosti je ochuzujeme o zkušenosti nezbytné pro jejich vývoj.

Dejte svým dětem svobodu, aby se mohly učit a růst. Je to to nejlepší, co pro ně můžete udělat.

A nezapomeňte, že nejste sami. Je mnoho rodičů, kteří se cítí stejně jako vy. Společně můžeme změnit svět a umožnit našim dětem žít šťastný a zdravý život i se všemi riziky, které přináší.

Zdroje: