Digitální objetí v éře jedniček a nul

SMS a chaty se staly digitálním elixírem našich sociálních životů – sladkým, návykovým a občas s hořkou příchutí. Jsou jako kouzelné zrcadlo, které nám ukazuje naše přátele kdykoli chceme, ale pozor – můžeme v něm ztratit i sami sebe.

Neustálá dostupnost je jako nekonečná hostina – lákavá, ale může nás často svést k digitálnímu přejedení. Naše mozky se v ní mění v multi-taskingové žongléry, žonglující s pracovními e-maily a emotikony v sms od babičky současně.

Všudypřítomný digitální stín. Díky SMS a chatům jsme se stali komunikačními superhrdiny – všudypřítomní a vždy připraveni zachránit den jedním klepnutím. Červené telefonní budky se staly muzejními exponáty, zatímco naše kapsy se proměnily v miniaturní telefonní ústředny. Heslem dneška je rychlost, ne už tolik kvalita.

Rychlost světla v době tmavého režimu. Aplikace jako WhatsApp nebo Messenger se staly našimi digitálními holubníky, kde zprávy poletují rychleji než myšlenky v mozku. Skupinové chaty jsou přitom jako virtuální obýváky, kde společně sdílíme svoje radosti i smutky v reálném čase s druhými, zatímco sami sedíme na toaletě.

Intimita na dálku aneb digitální polibky. Skupinové chaty se staly intimními zpovědnicemi, kde až příliš ochotně sdílíme své nejhlubší tajemství… a občas i fotky koček, psů a večeře. Pomáhají nám zůstat si blízko, i když jsme kilometry daleko. Ale pozor, ne každý digitální Romeo má čisté úmysly – někteří jsou spíš jako trojští koně v zářivém obalu iluzorní lásky.

Psychologická horská dráha ve světě emotikonů. Být nebo nebýt v určitém chatu se stalo novodobým „Hamletovským dilematem“. Naše skupinová sociální dynamika se mění rychleji než móda na TikToku, ovlivněna dnes i tím, kdo nás přidal, do jakého chatu. Dezinformační skupiny jsou jako digitální sirény, lákající osamělé duše na ostrovy falešných přátelství za zpěvu přenádherných písní.

Nekonečný příběh digitálního spojení. Skupinové chaty jsou jako nekonečné seriály – vždy můžete naskočit zpět do děje. Dávají nám pocit, že jsme vždy „online“ v životech ostatních, i když ve skutečnosti jsme možná „off-line“ v našem vlastním životě. Ani si už nepamatujeme, jak naše závislost na chatování vlastně vznikla.

Světla a stíny digitálního majáku. Tyto chaty mohou sice vypadat jako naše záchranné čluny v rozbouřeném moři osamělosti, ale také mohou být iluzí skutečného kontaktu. Někteří lidé cítí, že jsou propojeni s vesmírem a všemi jeho bytostmi skrze chat, což zní trochu jako by jejich Wi-Fi router měl přímé 9G spojení s Mléčnou dráhou.

Veřejné versus soukromé digitální divadlo. Zatímco veřejné platformy jako Facebook a Twitter jsou jako velká divadelní představení, soukromé skupinové chaty jsou spíše jako improvizační workshopy. Mohou být zdrojem podpory a intimity, ale také mohou vytvářet echo komory, kde naše názory rezonují v uzavřené smyčce, a které jsou k názorům jiných lidí úplně hluché.

V tomto novém světě, kde emoji nahrazují emoce a „lajky“ jsou novou proměnnou lásky, je důležité nezapomenout, že za každou zprávou je skutečný člověk. Možná je už čas občas vypnout mobil a zapnout skutečný „lidský režim“ - kdo ví, třeba zjistíme, že realita má lepší rozlišení než 4K displej našeho smartphonu.

Jinak nám totiž hrozí digitální kocovina – vyhoření, ztráta produktivity a také to, že naše vztahy budou tenké jako Wi-Fi signál v tunelu. Naše pozornost se pak tříští stejně snadno jako přeplněný info box s oznámeními.

Je čas nastavit digitální dietu – vypínat notifikace, užívat si „off-line“ chvilky a pamatovat, že nejlepší „připojení“ je často to bez připojení k internetu. Zkuste to dneska, třeba polibkem.

Koneckonců, žádný emoji nikdy nenahradí skutečný úsměv a žádný chat nevyvolá takové bušení srdce jako objetí naživo – pokud tedy zrovna nemáte slabou baterii.

Zdroje: