Článek
Žena, děti, přítelkyně. Včetně hmotného majetku a peněz. Už delší dobu jsem si pokládal otázku, nebo spíš, žil jsem pocitem, že mi něco chybí. Ve mně, v mém životě. Něco mimo ty věci, kterých se ostatní tak neustále dožadují a jenž potřebujeme (auto, byt, dům, dovolená, jachta, letadlo…). Nutně.
Vyděšený automatismem reakcí svých a lidí kolem sebe hledajících zdánlivou jistotu a hmotné zajištění, jsem ten pocit, touhu či otázku pro sebe zformuloval takto: „Je toto vše, co mi nabízí život? Není za tím i něco víc?“
🎃 Všechno se změnilo
To mé staré oblečení mi najednou nesedlo, a nejen kvůli tomu, že jsem shodil pár kilo váhy. Staré masky popraskaly a najednou ztratily smysl. Všichni hledáme osvícení, učitele a toho, kdo nám odpoví na tyto všetečné otázky. Myslíme si často, že je to jako razítko do pasu. Jednou se bouchne a je to napořád. Věřte mi, není. Probuzení není stavem, je činem. Nekonečným opakováním stále stejných úkonů zaměření své pozornosti na to „prázdno – nic“ v sobě. Ale uneseme si své NIC v sobě? Zvláště, když zjistíme, že to nic, co nás vyplňuje jsme my sami?
Pokud jsem uvnitř prázdný z toho všeho hledání a shánění hmoty a hodnotných věcí a zkušeností sebe sama, pak způsob, jak zaplnit onu otázku (prázdnotu v sobě samém), jak uspokojit své základní „hodnoty“ svého automatismu, který mám v organismu implantován od přírody, je to poznání, že nemusím NIC hledat. Už ho dávno mám.
Nemusím nikam chodit, nemusím se plahočit pouští a odříkat si mantry v ledovém vodopádu. Ani skákat po hlavě z přehrady anebo padákem. Pokud při tom všem popsaném stále zůstávám prázdný, je to na nic. Pokud však chci a hledám něco, co se mně dotkne natolik, aby to probudilo něco hlubšího a vyššího, je třeba ještě něco jiného. Asi hůl nebo koště nebo přes držku betonovou pavlačí, aby se to srovnalo. Jinak to hledání domnělých jistot ve vztahu, v práci, v politice, v umění, v lásce vede jen k jejich ničení, k tomu, že nás to přeroste a zbude z nás namísto například páru milenců, jen párek ničemů. K ničemu.
😲 Co mám dělat?
Za prvé musím zůstat v kontaktu se svou touhou, otázkou – prostě s tím, co mne k hledání přivedlo. Musím zůstat v kontaktu s tím, co bylo mou původní otázkou. A to je nepohodlné. A to je nejistota – jsem najednou ten cizinec, nepohodlný sám sobě ve své vlastní kůži, odpojený a hledající něco, pro co nemá ani jméno (pro křesťany, Bůh to není :), sorry jako). Ta tmavá nejistota chtějící všechno potlačit, popřít. To ošklivé, co se nedá ani vyslovit, oslovit, natož pak popsat. To, co většinou zamykám v sobě, jak ve svém sklepě a tiše doufám, že je tam dost místa ("pokud si tam aspoň jednou v životě neposvítíte, nemůžete ani vědět, kolik se tam vejde, že?"). To tmavé, co psychologicky vytěsním, a jenž je však stále mojí součástí se po mě sápe a vztahuje ke mně své hladovějící ruce a dožaduje se mé lásky. Lásky k sobě samému.
A to za druhé. Vědomí toho, že to druhé, to světlé, bílé a láskyplné je paradoxně, to samé. Mou životní mízou a vědomím se stala právě tato má otázka. Tím spojovacím článkem spojující mne s něčím větším a hlubším, než dokážu vyjádřit slovy, je ještě něco dalšího. Jiná energie, jiná síla, které jsem začal dle automobilového vzoru začal říkat neutrální. Co je negativní a pozitivní, to víme z fyziky. Ale jak jedna v druhou přechází, o tom nemáme ani páru.
Je mnohem snazší se zahrabat do automatických reakcí svého organismu a buď pomáhat či ničit, ale tím také potlačit život a jen si hnít v pohodlí větru, který mě vláčí, kam se mu zamane. Je mnohem snazší dovolit své mysli létat v představách, formulovat svá vysvětlení, ospravedlnění, výmluvy a zdůvodňování. Nechal jsem se sám dlouho chránit, svými automatismy, abych přežil.
👁️ Jako každý?
Stal jsem se tak omezeným, stejně jako můj život. Chtěl jsem více pohodlí než nepohodlí, více klidu než neklidu, více spokojenosti svých rodičů než své vlastní, více potěšení, než bolesti, více jistoty než nebezpečí. Stal jsem se pro svůj život vlastně tak omezeným, až jsem se stal zbytečným.
Až když mi tehdy před mým kolapsem srdce někdo řekl, že jsem v jeho životě zbytečný, jako by mi srazil klec z hlavy. V tu chvíli jsem najednou pochopil, že jsem nic. Nic než pouhý prázdný obal, který si sám sebe nafoukl do něčeho, čím ve skutečnosti nejsem. Žádná radost, žádný smutek, žádné dobro, žádné zlo. Prostě nic.
Při cestě sanitkou jsem ještě pochyboval. Pochyboval jsem ještě i při srdeční katetrizaci. Pochybuji i dnes. A budu po zbytek života. Protože to mne při něm drží. Pochyby. Mé tělesné já se nechtělo nechat jen tak poddat. Bojovalo do poslední síly. Už několikrát. Při prvním záškubu před pár lety z toho kolotoče změn ve mně vypadla ze vztahu má žena. V dalším i má přítelkyně. Následně i několik „přátel“. A tak jim děkuji.
🪤 Děkuji všem, co mě pohřbili zaživa
Pohřbili mne dříve, než tak hodlám učinit sám. Ale pomohli mi pohřbít mou pro ně nelíbivou osobnost, mé falešné JÁ. Mé podstaty a mého nového já, které vzniklo díky nim, se jejich pokusy naštěstí nedotkli, jen díky nim obnažili až na jádro mne samotného. A tak se vlastně narodíme znovu. Jsme lidmi, kteří se v bolestech druhých (matek) rodíme na svět ven. Až po letech života JAKO, se rodíme sami v sobě znovu nazpět sami do sebe = do skutečnosti.
A věřte mi, že to bolí úplně stejně. Zbavíte-li se svých poranění a nedorozumění, po kterých jde váš strach, jste ještě uzavření do sebe a svých představ, ve kterých nakonec žijete. A to je to JÁ. Naše role představ naší falešné osobnosti. Žijící většinou z toho, z čeho mám obavy a strach. Tak proč s tím něco dělat, že? Někdy možná příště.
😍 Řešením jsem já sám
Pokud svou otázku nikam neodsouvám, mám možnost nazřít řešení. Nepředstavuji si už, že mohu cokoliv změnit. Jsem tady a teď. Ve svém reálném automatismu života. Jen jsem si splnil své nejniternější přání. Přání jiného způsobu bytí.
Pochopil jsem, že láska, radost a klid jsou ve skutečnosti součástí mojí podstaty. Jsou to moje pravá já. A byl jsem odhodlán jít za nimi až do konce. Uvěřil jsem, že jsem víc než jen prázdný obal. Jsem něco víc. Jsem láska, radost a klid.
To, že začnu něčemu věřit neznamená, že se to tak vyplní. Řešení spočívá v tom převést svou víru z mysli také do svého těla. Zde vsuvka pro křesťany, znáte určitě to, co je psáno v Janově evangeliu, 1. kapitole, verš 14 - "a jeho slovo se stalo tělem"? V to, v co nevěřila například ani jedna z mých žen v mém životě. A pro jejich klidný spánek, ani nemohla. Nemůžeš věřit v podstatu jiného člověka. Ani Boha. Jen v tu svou vlastní. Ale můžeš díky ní pochopit, skrze sebe, své tělo, že jsi součástí něčeho, co nás všechny přesahuje i spojuje. A můžeš tomu říkat láska, radost i klid.
😇 Kdo věří v sebe (NIC), věří i v Boha (NĚCO). A díky tomu ví, kde je (MEZI)
Ale čím víc věříte a odhalujete svou vlastní přirozenou tvář a shazujete staré masky, odmaskováváte tím také své okolí. Své blízké, ale pracovní partnery. A možná ještě více nežli to sami cítíte sami na sobě. A to nikdo z nás většinou nechce. Nesnášíme to. Tedy jejich JÁ to nechce. To JÁ, které se spokojí s reklamními bludy typu: „důležitý je přece váš osobnostní rozvoj, štěstí, pohodlí, potěšení, zisk, sebezdokonalení atp.“
Ty však bez dotknutí se a pohnutí podstatou člověka, přinášejí pouze dočasná uspokojení. Nutí nás vyrážet ven se něco nového naučit, něco nového vykonat, něco nového přinést před domácí oltáříček myšek hryzalek, jenž při hře „koušu se do vlastního ocásku“ vlastně jen hledají zapomnění nad tím, co jim vlastně chybí.
A chybí jim to podstatné. Podstata jich samých. A ta není nová, tu není potřeba hledat, tu už dávno mají. Jen se rozhodli ji nevnímat, nevidět, nedotýkat se jí. Vždyť je v ní taková energie, že? Ale možná, že je pro ně jednodušší získávat energii z dramat vyvolávaných konflikty mezi sebou než ji hledat v sobě, že?
Tak teď jsem MEZI. Zahlédl jsem pravdu o sobě samém. O svém odpojení od podstaty, o svém automatismu, o svých iluzích a představách. Uvědomil jsem si to, čím si přeji být. Člověkem, co si sám na sebe vzpomněl. Na to, že stačí zastavit kyvadlo života a postavit se mezi. A stát čelem k tomu, co v sobě najdu. Bez hodnocení, bez posuzování, bez analýz, bez otáčení se a utíkání nazpět, bez psychologické vytěsňování mimo sebe a schovávání do tmy sklepa svého domu. Co si budete dělat vy, je mi jedno. Já jsem zas spustil to kyvadlo. To, aby život šel ne podle mne, to by bylo moc podlé přání, ale aby se stával mnou a já jím.
🤗 Největší podvod na životě je žít v iluzi
V tom, že si myslíme, že jsme něco jiného, než kým ve skutečnosti jsme. A toho se dopouštíme, když vyměníme to, co máme, za to, co chceme. Láska je to, co nás může osvobodit od této iluze. Je to světlo, které nám pomůže vidět pravdu o sobě samých. Osvítí i ty nejtmavší kouty mechanismů rolí, mého falešného JÁ, toho individuálního krunýře té falešné osobnosti, která není mnou, ale jen pouhým souhrnem pravd mé výchovy, kterou jsem kdysi přijal za svou.
A tak tu teď stojím sám se svým já a vnímám svět kolem a z toho, co tu najdu, tady teď zkouším žít.
