Článek
A platí, že když se člověk odchýlí od svého ducha, jeho tělo se mu vždy pokusí naznačit, jak je třeba, aby šlo zase vše, tak jak má. Přesně jako když vidíš provoz v hotelu. No a tvé ego se pokouší nastolit pořádek mezi jeho jednotlivými hosty = mezi jednotlivými rolemi tvého života – tedy hlavně tím, jak je vnímáme ve své hlavě, tím i v emocích a také mezi vším tím zatuchlým a přismrádlým tělesným.
A právě v tom se mohou v našem běžném životě objevovat různé dysfunkce a různé druhy kolapsy (i tělesné) našeho úsilí o zachovávání určitého řádu, který je však vždy výsledkem práce ega coby hotelového portýra, avšak která vždy vyvolává další napětí dalšího ega jiného člověka a my tak ztrácíme ze zřetele svého ducha, toho, který navzdory času sestoupil až k nám a je v nás.
My se jaksi stavíme na opačnou stranu vůči němu. V hotelu člověk zavládne mírná panika. A my jí říkáme život. Mírně zpocení na počátku a hodně zpocení na konci. Jen je dobré vědět, kde a kdo za tím je – a tím, že se získá střed toho, co se kolem nás děje, a tak se ty osobně vlastně staneš magikem, čarodějem; středodějem se svým vlastním středem.
Ano, naše mysl a smysly – tedy JÁ – je totiž středem toho všeho, co děláme a prožíváme a adaptovat se na to neznamená, že se cokoliv musí změnit anebo snad zrušit. No jo, ale pokud necháš v hotelu život hostitele a hosta bez tvého dozoru, pak je v hotelu většinou provozní bordel.
Vývojem a díky tzv. morálce lidské společnosti, která nás učí životu bez Boha v nás, se z nás stávají jenom hosté a my se více a více vzdalujeme svému zdroji a začneme se ztotožňovat s pokojskou a MY jsme přitom majiteli hotelu zvaného ŽIVOT.
No a nejběžněji v něm žijeme asi jako tyto čtyři stavy mysli:
1. host uvnitř hosta = obyčejná mysl s náladami, přecházející od nálady k náladě, bez vědomí kontaktu s hostitelem (Bohem), o vědomí sebe sama ani špetka.
2. hostitel uvnitř hosta = to je první stadium otočení světel (ergo pozornosti) a to je i navázání spojení s duchem, a přestože ještě člověk podléhá náladám svých emocí, ve své osobnosti již necítí svůj střed a stává se probuzeným ve svém vlastním já.
3. host uvnitř hostitele = je další vyzrálejší úroveň, kdy člověk využívá svého vlastního již osvíceného – myšleno osvětleného jeho vlastním zrakem – přístupu k myšlení a jeho výtvorům, včetně představ a nálad, aniž by se jimi dal spoutat a ošálit. Vidím sám sebe svýma očima, nikoliv pomocí očí ostatních.
4. hostitel uvnitř hostitele = to je samotný duch, prvotní síla, v kterém se skrývá onen bod, ona síla, kde je i naše psychická svoboda. Toto vědomí není o vrcholu, či orgasmu nebo jiných technikách – je to prostě o našem středu.
A dostat se k němu pomocí tantry, jógy, meditace či jiných cvičení atp. je sice hezký pokus, ale je to nemožné. Dostat se do stavu, kdy už není důležité ani to, co je venku, ale ani to, co je uvnitř?
Zkuste tohle navrhnout jakémukoliv představiteli jakéhokoliv náboženského směru. To něco uvidíte.
Ten, kdo totiž poznal hostitele, může vystoupit ze svých pocitů a nálad zcela svobodně, je soustředěn na svého ducha a nepodléhá tak obsahu podmíněných a závislých stavů těla a vědomí. A to i v reálném čase a prostoru bez nutnosti příslušnosti k určitému věroučnému ezoterismu a jejich proudům či snad díky náboženství.
A tím, co my s tím můžeme udělat, je jen ukázat si vzdálenost mezi hostitelem a hostem, přijmout ji a obrátit směr toho všeho prostě do sebe. Přijmout sám sebe. Beze zbytku, který by se projektoval jinam a tam i odváděl naši pozornost a naše vědomí, naši skutečnou mysl, naši energii.
To je to hebrejské „otočení světel“. A do určité míry tak můžeme oslabit vliv myšlenek, pocitů a nálad, jež nás takto NEVĚDOMĚ vlečou světem a my ani nevíme, proč vlastně tolik vyšilujeme ze sebe, z druhých lidí či životních situací.
Kouzlo toho všeho spočívá v tom, že pokud se dokážeme odpoutat od podmíněných vztahů a stavů a víme, kam zaměřit svou pozornost (na život = víme, kam nasměrovat své vnitřní světlo = svou energii), pak aniž bychom se museli vyčlenit z běžného světa, získáváme navždy přístup k zdroji inspirace a tvořivosti a můžeme aspoň malou škvírkou spatřit toho pravého hostitele a uvědomit si jeho čirost a volnost.
A možná i spatřit to, co je v nás z toho, čemu říkáme Bůh, i když to je dost profláklý pojem a vykládáme si jej všichni všelijak. Taoisté tomu říkají navracení se ke „kořenům nebe a země“.
Člověk je v sobě totiž dokáže spojit. A zde je možné poznat stav o-svícení přímo uprostřed každodenního života. Zkusit životem jít v meditaci ticha mysli. A ne se snažit uměle vytvářet ticho i meditaci!
A v takovém případě pak už není důvod, proč by měly jakékoliv extrémní vlivy a stresy působit na člověka tak, že ho vážně psychicky naruší.
Cesta k sobě (k Bohu = k převzetí řízení svého hotelu) nespočívá jen v tiché oddanosti modlitbám, vegetariánství a ezoterním obludáriím; ale není ani ve fetování, chlastání a sexuální nezdrženlivosti. To jsou jen hraniční jevy.
Jedna světlá a druhá tmavá strana, též polarity života v HOTELU, v němž však pořád ještě bydlíme. Říká se, že jsme v podstatě stejní = spojuje nás jeden DUCH = jeden život, ale odlišné jsou v něm naše pocity = projevy = vyjádření, naší individuální duše.
A i kdybychom se přetrhli v jejich vyjadřování, je to zase jen jedna strana téže polarity. Bůh nás kdysi stvořil proto, aby vyvážil sám sebe. Vyvážil své ticho. Proto jsme jeho odrazem. Měli bychom být však tichým odrazem.
A my jsme přitom, jak řvoucí tlupa paviánů. Žádné ticho, žádná posvátnost vůči Bohu, vůči partnerovi či dětem, žádný respekt.
Čaroděj, je ten, kdo čárou tvoří děj, kdo se v prvé řadě naučí respektovat své hranice. Až teprve potom, je může porušit. A poruší a zruší je tím, že se stane tichým svědkem, toho všeho. Ředitelem hotelu svého života.
Který pak ovládá a zvládá vše jen svýma očima a úsměvem. Rozumem a láskou. A ta naše cesta, to království boží je přímo před námi.
Přímo před našima očima. Ale to, co je tak blízko, většinou těžko objevujeme a chápeme. Těžko to vidíme. Proto jsme dokonce i v lásce nešťastní, když se nás někdo dotkne srdcem, protože my ani sami vlastně pořádně nevíme, co to je.
I když bije uvnitř naší vlastní hrudi. Ta cesta, a to království je jen okamžik. Okamžik uvědomění si přítomnosti.
Posvátné moci přítomného okamžiku, který právě nyní prožíváme. S rozumem a s láskou. A tomu už se dá říkat život. Mezi svatým a svatým.
Překlad písně: אמיר דדון ושולי רנד - בין קודש לחול - Mezi svatým a svatým
Žiji mezi svatým a světským. S pravdou zuřící ve mně s tisíci nohami. S každou jizvou na mém obličeji. Znovu rozšířím slova. Mezi realitou a šílenstvím se mi všechno vrací. V místě, odkud jsem přišel, není klid. A tato cesta je pro mě těžká a trochu velká. Potřebuji z toho vyrůst a to stačí, vyrůst z toho a to stačí.
Žiji mezi svatým a světským. Mezi pravdou, která ve mně zuří s tisíci nohami. Se vším strachem na mých bedrech. Znovu rozšířím slova. Mezi realitou a šílenstvím se mi všechno vrací. V místě, odkud jsem přišel, není klid. A tato cesta je pro mě těžká a trochu velká. Potřebuji z toho vyrůst a dost vyrůst z tohohle a dost. Prosím dávejte na mě pozor. Jen nenech mé nohy selhat.
Mezi realitou a šílenstvím se mi všechno vrací. Ani tam, odkud jsem přišel, není mír. A tato cesta je pro mě těžká a trochu velká. Potřebuji z toho vyrůst a to stačí. Vyrůst z toho a to stačí. Žiji mezi svatým a světským. Mezi svatým a svatým.
Zdroje:
