Článek
Možná prostě musí přijít jen delší nádech, než se dokážeme vyrovnat s tím, co to ta svoboda vlastně znamená. Ale při něm je pořád dobré myslet na to, co se to s námi vlastně stalo při všech těch okupacích. Jak nás poznamenali, co si z nich pamatujeme a co vytěsňujeme.
Dědu sebrali nacisté hned po 17. listopadu 1939. Byl v lágr komandu 6 let. Jezdil jako vězeň po Evropě a opravoval železnice po náletech spojeneckých hloubkových letců. Na konci války se dostal do tábora, kde se zbavovali vězňů tradičním nacistickým způsobem.
Vyprávěl mi, jak stál před zplyňovací komorou. Zbývalo mu k ní tehdy asi dvě-stě metrů. A najednou se z ničeho nic pomalu vykradl z fronty, kterou esesáci postrkovali hlavněmi kupředu a začal si sám pro sebe potichu zpívat a tančit.
Říkal, že to byl nejúžasnější okamžik jeho života. Kdy odhodil všechno, co ho trápilo a udělal to, co si přál celý život udělat. Zatančit si. Jen tak. Pro tu radost. SS-mani na něj koukali a nic. Jim bylo jedno, jestli k té peci dotančí anebo dojde. Hlavně, když se s ním nemuseli tahat oni sami. Nechali ho být.
A pak říkal, přišlo to, co mu změnilo celý život. Ten nejhorší okamžik jeho života. Když na něj začali pokřikovat jeho spoluvězni, aby toho hned nechal. Že se to nehodí. Měli dvě stě metrů k smrti, k té nejhorší smrti, jakou si snad člověk pro člověka dokáže vymyslet. Kdy zaživa shoříte v plynu. A oni řešili společenskou vhodnost či spíše nevhodnost jeho počínání.
No, někdy mám pocit, že my jako společnost to máme taky tak. Ještě nejméně dvě stě metrů. Ale dnes asi nepřiletí Američani a nevybombardují nám to tu, jako tehdy onen tábor. Což bylo to, co ho zachránilo.
Jediný, kdo může zastavit zplynování našich srdcí zlobou a agresivitou, jsme my sami. Tím, že si uvědomíme, co a proč je v životě skutečně důležité. A tak dospějeme. K rozhodnutí. A díky němu možná, do toho plynu nedojdeme a tu těžce vybojovanou demokracii neztratíme.
V roce 1968 jsme byli svědky další okupace naší země, tentokrát ze strany Sovětského svazu a jeho spojenců. Tato okupace nám připomněla hrůzy druhé světové války, kdy jsme byli pod nadvládou nacistického Německa. A dnes, když nám znovu Putinovo Rusko vyhrožuje okupací, musíme si uvědomit, co to znamená být svobodný a jak si tuto svobodu máme bránit.
Protože pak bude možná i spousta dalších lidí ochotná změnit směr svého života. Od konzumu k porozumění. Od srdce k srdci. Od nenávisti k soucitu. Od hrabivosti ke sdílení. K tomu být normálními lidmi. Máme to k ní zase 200 metrů. Pryč od té pece jménem totalita.
Nezavírejme oči před hrozbou totality, která se znovu vkrádá do naší společnosti pod různými maskami. Neopakujme chyby minulosti, které nás stály tolik životů a utrpení. Nezapomínejme na naše dědečky a babičky, kteří bojovali za naši svobodu a demokracii. Buďme bdělí, solidární a odvážní. Buďme lidé, kteří tančí před pecí, a ne ti, kteří je tam posílají.
