Článek
Klid těla nás dokáže přiblížit k naší vnitřní intuici. Proto jej současná civilizace tak nesnáší. Protože pak přebírá, při ztrátě kontaktu s přítomností, nadvládu naše osobnost a bude se snažit za každou cenu přemýšlet o tom, co máme dělat, pro svou uspokojivou budoucnost.
Lidé se většinou vydají tím „špatným směrem“ tehdy, když se ztotožňují s výsledky pozorování daných zážitků, namísto toho, aby se ztotožnili se zážitky samotnými.
Patříme občas k lidem, kteří se pokoušejí naučit se tancovat tak, že se dívají, jak tančí ostatní. Sice možná postřehneme nějaké kroky, ale než je uvedeme v život, tak tanec skončí.
A tak si vytváříme svůj paradox. Snažíme se vší silou přijít na to, jak máme žít, aniž skutečně žijeme. Když jsme ukotvení v těle, a ne ve svých, čímkoliv, čím tělo nahrazujeme (představách, plánech, touhách, vědomostech) nemusíme na nic přicházet.
Víme přesně to, co potřebujeme vědět. Odpovědi na otázky nepřicházejí od toho upovídaného mozku, ale z toho, jak vnímáme realitu. Vhled získáváme spontánně. Podle toho, co se děje.
Většina z nás se nechce vzdát toho svého způsobu vnímání sebe sama. Stavíme se do rolí nečinných pozorovatelů, kteří jsou odděleni od svého okolí. To, co je třeba, je však se do reality zapojovat. Reality se nemusíme bát, jsme už dávno její součástí.
Můžeme vnímat věci přímo a nemusíme jen naslouchat komentářům vlastní mysli. Naše mysl není tím jediným, co by mělo rozhodovat o našem životě. Když nás okouzluje zjištění, že to, co vidíme, nás nemusí děsit, stáváme se vizionáři. Stáváme se skutečnými průkopníky života, kteří pak v tom, v čem chtějí, mohou spustit i revoluci.
A tak namísto přímého pohledu na věc pěstujeme znalosti. A díky nim potlačujeme city a jejich projevy, které si „myslíme“, k tomuto nepotřebujeme. Mít vnitřní vhled, být „jasnozřivý“, jak se tomu říkalo dříve, však znamená jen neztotožňovat sebe sama s žádným názorem či konkrétním pohledem na věc.
Nejsme ani názor ani pohled. Vnitřní vhled nám umožňuje přecházet od jednoho pohledu k druhému, aniž bychom se na kterémkoliv z nich fixovaly.
Buddhisté tomuto říkají „sunjáta“ - tichý netušený prostor, z kterého všechno pochází, včetně poznání a kreativity. Podle jejich pohledu je třeba se k tomuto vrátit. Z mého pohledu to má jeden malý detail, který opomíjejí.
Touhu vrátit se do prázdnoty je třeba správně uchopit. To není prázdnota zapomnění. Pokud v něm bude existovat sklenice vody či čisté nebe, pak toto nejde zapomenout. Nejde o to se s tím předmětem, vlastností či představou ztotožnit. Jde o to jí vnímat.
Teprve tehdy se osvobozujeme od domněnky, že jsme od všeho odříznuti a začneme napřímo vnímat spojení se vším kolem. A to není zadarmo.
Platíme za to ztrátou všech představ o tom, co je a co není dobře a špatně. A neznamená to, že nebudeme nic cítit. Naopak, budeme cítit úplně všechno. Hluboce se nás dotkne východ slunce, poryv sněhových vloček nebo krása lidské tváře.
Dotkne se, ale mi se s tím dotykem nebudeme ztotožňovat, nebudeme jej hodnotit. Můžeme si jen uvědomit, že to vše krásné kolem, je jen dočasné.
A právě díky tomu, uvidíme hlouběji do skutečné povahy lidství, pocítíme silný soucit s utrpením druhých a budeme ochotni s druhými sdílet nejenom bohatství své mysli, ale taky hloubku lásky svého srdce.
ENNEA TYP č. 5 - POZOROVATEL
PRIMÁRNÍ STRACH: Z bezmoci, zbytečnosti a neschopnosti (z pocitu ochromenosti).
PRIMÁRNÍ TOUHA: Být schopný a kompetentní.
Zdroje:
