Článek
V takových chvílích totiž slova těžknou. Jsou neohrabaná, malá, beznadějná. A přitom se je tolik snažíme použít dobře. Jenže, co je v tu chvíli dobře? V bolesti, která nemá tvar a ani řešení? Tedy, my ho v tu chvíli pro bolest nevidíme.
Čemu se (raději) vyhnout
„Aspoň…“
– „Aspoň netrpěl.“
– „Aspoň jste se rozloučili.“
– „Aspoň ti už nebude moc škodit.“
Dobře míněná slova, která však často relativizují bolest. V té chvíli není žádné „aspoň“. Jen „teď“ a „už ne“.
„Bude líp.“ - Možná ano. Ale teď to zní jako nepochopení, jako únik, kdy chci pryč od toho, co ten druhý právě prožívá.
„Já to měl stejně.“ - Sdílená zkušenost může být cenná – ale ne hned v tom prvotním okamžiku. Ne když člověk ještě sotva normálně dýchá a jeho duše i tělo se třesou v bolesti a nechtějí být hned uklidňovány a přesvědčovány o tom, „že bude líp“.
Co skutečně pomáhá: Ticho, jednoduchost a otevřenost
Ticho, které však není prázdné, ale přítomné. Mlčení, které není odtažité, ale laskavé. Když nevíš, co říct, tak neříkej nic. Ale zůstaň. A neutíkej od bolesti, i když je cizí, pryč. Je to velká odvaha, to vydržet. Ale právě v těchto chvílích se ukazuje, kdo je tvůj skutečný přítel. A má soucit. A to někdy úplně stačí.
Stačí říct:
– „Mrzí mě to.“
– „Jsem tu s tebou.“
– „Nevím, co říct. Ale chci tu být.“
Tato krátká slova často pomohou víc, než jakákoli dobře míněná rada či povrchní slovní kartáče, s nimiž si tak rádi češeme své ego.
Tělo mluví taky
- Ne "nad", ale "vedle". - Posadit se dotyčné/mu bok po boku, ne čelem jako u výslechu. Dát tak tělem najevo, že jsi spojenec.
- Oční kontakt s respektem. - Jemně, s prostorem pro uhnutí. Pohled, který může i odpočívat. A ne dva hloubkové vrty do studny beznaděje.
- Společný dech. - Není třeba mluvit. Někdy stačí jen dýchat spolu. V tichu, které drží tvar duše.
Zhluboka se nadechnout. A pomalu vydechnout. Nosem. Nic víc.
Krize jako bod zlomu
Krize nikdy neruší vztahy – jen je ještě více odhaluje. A právě slova (nebo jejich absence) se v tu chvíli stávají buď mostem anebo zdí.
V sobě můžeme slyšet hlásek: „Měl/a bych něco říct.“ Někdy je důležitější jenom naslouchat. A nechat toho druhého, ať si sám určuje tempo toho, co potřebuje.
Někdy stačí být tím další dechem vedle něj/ní. Nádech. Výdech. Dech nám pomáhá ukotvit se v těle. A zůstat v něm.
Lidské tělo je forma, ve které sídlí duše. Tvar, který tu bolest znovu uzemní. Ne navždy uzavře či odstraní, to nejde. Ale podrží ji jako informaci, která je hodná zapamatování. Jako obrys smutku, do kterého můžeš dýchat. A který ti později připomene, jak je důležité žít.
Tvar, ve kterém tvá duše může zůstat celá. Po určitém čase zjistíme, že se z ní stal pomocník. Když ji vyženeme pryč v domnění, že bolesti už bylo dost a neprožijeme ji s tím, že nás nemá co naučit, vrátí se jednou nečekaně a zničí nás.
Takže znovu
Nejsi tu od toho, abys to, co se stalo opravil. Nic není rozbité. Nikdo z nás není rozbitý, i když to tak na první pohled může vypadat. Jen se změnila situace, tvé emoce a možnosti (prostor, který se náhle zúžil, nebo naše schopnost jednat).
Stačí jen, že jsi. Věř mi.
V přítomnosti je síla. Tak ji projev. Stačí k tomu málo. Nádech, výdech, lehký úsměv a laskavý pohled.
Někdy je to totiž ten největší dar, který můžeš nabídnout. A někdy taky jediný možný.
