Článek
A my sami sebe díky tomuto mínění ohýbáme či spíše pokřivujeme, abychom získali lásku od ostatních, nebo abychom v nich něco „jako lásku“ vzbudily. Nutíme se do úsměvu, když jsme smutní, nutíme se do toho být štědří, když se cítíme prázdní, a staráme se všemožně o všechny kolem, když právě nyní potřebujeme, aby se někdo jiný postaral o nás. Jako kdyby snad platila ta falešná naděje, že když zapřeme sami sebe ještě jednou, že to snad tentokrát možná „bude“ fungovat? Nikdy to nefungovalo.
Své srdce nevyléčíte tím, že přinesete jakékoliv množství obětí. Jediná cesta, jak se zbavit závislosti na iluzích falešné lásky, je stát se přirozeným. Jedinou osobou, která vás vždy a za všech podmínek může jako jediná hluboce milovat, jste totiž vy sami. Naše vlastní přirozenost je zdrojem lásky, kterou hledáme venku. Jenomže nás nikdy nenapadlo, že by mohla být uvnitř.
Je k tomu třeba se o sebe naučit pečovat a dbát o svoje potřeby. Ano, naplňující a milující vztahy jsou dosažitelné. To platí stejně jako to, že zítra zase vyjde slunce. Je úžasné, když můžete milovat a rozdávat s otevřenou náručí, protože to vy sami chcete. Ne proto, abyste podpořili sebeobraz své oběti. To není láska, ale pýcha. Být nesobecky šťastný z toho, že mohu konat dobro, pozorovat, jak se lidem daří, a dívat se, jak se na světě dějí i dobré věci.
Být součástí něčího života je totiž privilegium. A k němu je třeba přistupovat každý den znovu a znovu s nebývalou pokorou a skromností. Zjistíte to, že milujete, velmi snadno. Bude to v den, kdy nebudete mít proč na svou lásku upozorňovat. Ani na sociálních sítích s přihlouple rozzářenými selfíčky, ani v důležitých srdíčkách nebo jiných emotikonech v smskách. Ona sama vás upozorní na svou přítomnost. Tím, jak se v přítomnosti vás obou, vám oběma silně rozbuší srdce. Ne kreditní karta.
Láska není komodita. Nemůžete ji získat sebevětší obětí, zasloužit si ji (bacha na princezny) anebo čekat, kdy nám jí někdo věnuje. Ono, vy ji ani nemůžete dát někomu jinému, jelikož ve svém vyšším levelu není součástí ega. Láska není žeton z pokeru v kasinu nebo taška dobrot, co někomu jen tak dáte. Pokud má láska, kterou „hledáte“, tyto parametry, pak to není skutečná láska.
Když jsou totiž dva lidé (nejde o pohlaví) vůči sobě přirozeně pokorní, láska mezi nimi nevznikne, jen se jim „zjeví“. Oni si povšimnout pouta, co začne fungovat mezi nimi. A nezáleží na čase. Nejde o to, abyste byly celoživotními přáteli nebo se znali sotva pět vteřin. Láska totiž není primárně pocit, přestože v její přítomnosti mnohé, přemnohé pocity vznikají. Láska je něco, co nelze získat nebo ztratit, protože je vždy přítomná, ale v našem životě je jen do té míry, do jaké jste vůči ní otevření. Do jaké míry jste otevření vůči sobě.
Nemůžeme nutit nikoho, aby nás miloval. Nemůžeme donutit ani sami sebe, abychom se milovali. Jediné, co můžeme, je ROZPOZNAT PŘÍTOMNOST LÁSKY V NÁS SAMÝCH. A teprve, když ji nalezneme v sobě, můžeme ji najít i v ostatních.
Přirozenost je proud lásky, kterému stojí v cestě naše návyky a falešné představy naší osobnosti. V naší moci je uvědomit si tyto bloky. Aby se právě tato přirozenost mohla postarat o to uzdravit naši duši. Není to náročné. Nevyžaduje to hluboké studium. Přirozenost není závislá na stavu naší osobnosti. Je plná radosti, a nemůže ji nic zklamat ani frustrovat. Lásku v akci nejde zastavit.
A když si to dovolíte a otevřete své srdce sami sobě, může to zabolet, pravda. Traumat máme všichni dost. Ale máme i nejvíce lásky k jejich vyléčení. Posláním života není přinášet „někomu užitek“ nebo někomu „dávat lásku“, ale být vůči jejímu působení otevřený. Zažít pocit splynutí se vším, není nic extatického, je to celkem obyčejný stav bytí.
A poznáte jej tak, že v přítomnosti druhého člověka, toho, který vás opravdu miluje, nikdy nepřijdete, vy ani vaše osobnost, nikterak zkrátka. Vždy se vedle něj budete cítit tak, že nepřijdete o pocit vlastní identity. Naopak, ten ještě zesílí. Rozpoznat tuhle povahu lásky sebou přináší kromě jiného i ohromný pocit svobody. Pak vás přítomnost toho druhého osvobozuje, nikoliv svazuje. To je láska.
Jakmile totiž láska není zboží B2B a vnímáme ji jako součást přirozenosti života, jako něco, co nemůžeme ztratit, pocítíme „lehkost bytí“ v reálu, jak říkával pan Kundera. A naše zoufalá touha po pozornosti skončí, když si uvědomíme, že máme nejenom svou hodnotu a lásku na úrovni duše, ale že my jsme ta hodnota a láska. Z masa a kostí. Obyčejně lidská.
A právě proto je tak nesnadné, si ji pro pýchu svého ega, vůbec povšimnout, že?
