Článek
A uvědomuji si to právě díky tomu, co o mně říkají ti druzí.
První skupina barbarů si myslí, že to co mám, je moje. Z nich se rekrutují lumpové, podvodníci, chamtivci, zloději či vrazi. Těch je naštěstí menšina. Zatím.
Dále tu jsou infantilní snaživci, tedy ti, co nikdy nedospějí. Vše se jim jen tak šmrdolí po povrchu života. Zkuste se jich zeptat na nekonečno. Tak z toho rychle vybruslí, aby do toho zase až moc nezabruslily.
Další úrovní evoluce vědomí jsou adolescenti. Vždy se budou snažit o život v páru. Kdo je ten druhý, vlastně nebudou mít ani trochu páru, protože se zajímají především o sebe. A tak nějak se jim časem rozleží, proč s tím prvním vlastně žijí.
Tuto romantickou bublinu lásky nejčastěji šíří ani ne tak pomatení ezoteričtí sluníčkáři, ale především TV seriály a filmy, včetně bulvárních plátků. Účelem této úrovně je najít bezpodmínečné štěstí v páru. Já mám tedy štěstí, když si sám spáruju hlavně ponožky.
To nad tím, by se možná dalo nazvat dospělým egoistou. Ale tihle lidičkové pořád ještě vykořisťují svět. Buď se svou mocí uchvacují vlády či pěstují řepku ve více než dvou státech na giga hektarech a tím behohledně ničí lidi i krajinu. Jedou systém, kdo z koho.
Jejich počínání je řekněme si se zřetelem k sobě i druhým coby celku, ještě neblahé.
Ta další úroveň vědomí se už potlouká i po větším povrchu země než je jenom Krakonošova zahrádka. Lidé s planetárním přesahem si uvědomují, že to, co se dneska stane tady, může zítra ovlivnit dění někde jinde.
To je dospělý člověk se sociálním a planetárním dosahem. Tady se rodí vědomí odlišnosti formou a způsobem bytí jednotlivce, ale také vědomí hlubšího propojení s druhými lidmi.
Nad ní existuje úroveň kosmická. Nevím, jak jinak nazvat bytost, která žije ve vědomí nekonečného prostoru a času věčnosti, v nepomíjivé pomíjivosti. Asi sem bych zařadil ta velká témata jako „poznej sám sebe“ a „osobní rozvoj“.
Dříve totiž ani nemají moc smysl rozvíjet. Nikdy přes povrch věcí vezdejších neproniknou až k tomu, co a kdo skutečně jsme.
Jo a až ta poslední existence je vlastně boží. To je ten okamžik pravdy, v kterém pochopíme to, co je oním konstruktérem, kterého jsme si sami pro sebe nazvali Bohem.
Někdy si říkám, a co by nám o sobě řekl Bůh? A pak si uvědomím, že jsem pako. Protože se stačí jenom rozhlédnout. A zkusit uvidět vše nejen očima, ale srdcem.
B'rešit b'ra elohim klʾnʾmyr'; by mi řekl (aramejsky, řečí prvních křesťanů) = protože osobní není to samé jako to, co je skutečně důležité. A tohle je to, co od sebe chci.
V dobré víře.
