Když miluješ, není co řešit - máma Jeanne Manford

Narodila se v roce 1920 jako Jean Sobelson ve čtvrti Flushing, v Queensu. To další „n“ k jejímu jménu jí přidali rodiče, když začala chodit do školy, aby jí odlišili od jiné Jean ve třídě. Vyrůstala jako prostřední dítě pěti sourozenců, samých děvčat. Byla vlastně úplně obyčejná prostřední sestra, dcera a posléze i žena.

Vdala se krátce po návratu ze studie vysoké školy University of Alabama do Queensu. Zamilovala se do zubaře Julesa Manforda a spolu začali žít kousek od místa, kde jako dívka vyrůstala. Jejich lásce se dařilo, a tak se jim v roce 1944 narodil syn Charles, v roce 1947 dcera Suzanne a Morty – poslední syn v roce 1950.

V životě ji potkaly i nepříjemné věci. Tatínek zemřel při studiu na vysoké a manžel ve svých 40 letech prodělal několik infarktů. Přežil, ale jeho zdraví dostalo ránu. Jeanne se proto vrátila na vysokou školu, absolvovala obor učitelství a začala učit, aby pomohla rodinnému rozpočtu. Dalších 30 let učila na základní škole opět jen kousek od svého domova.

To, co přišlo jí opět zasáhlo tak, jak si snad málokdo dokážeme představit. Syn Morty byl jako kluk jak stále žertující uličník, tak dobrý žák. Jeho učitelé mu říkali, že z něj bude nejméně senátor, díky jeho řečnickým schopnostem. Proslavil se, když mu ve 14 letech vybuchla plechovka rajčatového protlaku, když jí otevřel. Napsal radě města New York stížnost, v níž ji suverénně požádal o náhradu škody, včetně přesného popisu škod, který mu ve škole způsobila.

Mezitím se však stala další věc. Jeho bratr Charles si nevedl na vysoké vůbec špatně, ale jak už, tak život zamíchá kartami, podlehl svým démonům a v roce 1965 si na podzim pořezal ruce natolik, že musel být ošetřován. Bohužel se jeho démoni vrátili v takové síle, že jim podlehl o čtyři měsíce později, když spáchal sebevraždu.

Dcera Suzanne dva roky po Charlesově porodila holčičku Avril a přestěhovala se zpět k rodičům, aby si byly blíž. A právě v té době oznámil Jeanny a Julesovi Mortyho psychiatr, že jejich syn Morty je podle všeho gay.

Vyrůstáte-li v jedné z nejkonzervativnějších čtvrtí v USA, moc gayů neznáte. Zřejmě i proto byl Flushing domovem fiktivního hrdiny jednoho z nejúspěšnějších sitcomů 70. let, Archieho Bunkera, což byl veterán z druhé světové války, dělník a představitel klasických konzervativních představ o tom, jak má vypadat společnost a vztahy v ní.

Co myslíte, že si v roce 1968 společnost povídala o gayích? Homosexualita jako přitažlivost k druhému pohlaví byla klasifikována odbornou veřejností coby odporná duševní nemoc. Příslušnost k této orientaci byl zesměšňována a odsuzována všemi. Od dětí na základní škole až po státní úředníky.

Být gay a ve vztahu znamenalo vystavit se ve 49 amerických státech trestnímu stíhání. Tresty začínaly od pokut až po doživotní vězení. Tím největším trestem však bylo vyobcování ze společnosti. Pouze jste díky své sexualitě přišli o práci, často o domov a v každém případě i o děti, které vám jako nezpůsobilému byly odebírány.

Politické organizace bojující za práva gayů neměli ani šanci vzniknout. Nikdo z politiků, vědců, herců nebo sportovců či hudebníků se ke své orientaci veřejně nehlásil. Média běžně používala namísto slova homosexuál slovo perverzní.

Takže jsme si jen lehce nastínili dobu, včetně konzervativního prostředí, v němž Jeanne Manfordová vyrůstala. Co si asi řeknete, když vám oznámí, že váš syn je gay? To, co byste si mysleli vy nevím, ale Jeanny byla zděšena. Zděšena tím, když zjistila, jak dlouho se její syn trápí kvůli své orientaci a tím, že se tím sama vůbec nezabývala.

Pro Mortyho to byla taky krušný doba. Nechtěl ani věřit tomu, když jeho máma obešla všechny sestry a známe a sdělila jim to, a také to, že jsou s tím jako rodina v pohodě a že je prosí o totéž. Možná, že jeho nedůvěra byla zpočátku i hnacím motorem toho, že se čím dál více zapojoval do protestů za práva sexuálních menšin.

V roce 1969 se zúčastnil rvačky s policií v Stonewall Inn, která katapultovala vývoj gay hnutí radikálně vpřed. Stal se členem Gay Activists Alliance a začal organizovat politické demonstrace. Opustil kvůli tomu i vysokou školu. Byl často zatýkán a pronásledován policií a státními úředníky.

Jeho máma pečlivě sbírala všechny zmínky o jeho veřejných vystoupeních. Něco, co by v té době žádný jiný rodič o svých dětech rozhodně nenalepoval do sešitu. Její hrdost na syna však byla neotřesitelná.

Když jednou Morty zase skončil ve vězení a Jeanny probudil telefonát od důstojníka policie, který se jí zeptal, asi v naději, že mu tím zničí život, jestlipak ví, že její syn je homosexuál? A důstojníkovi i jejímu synovi, který byl u toho, vyrazila dech svou odpovědí: „Ano, já to vím. Proč ho obtěžujete? Proč nechytáte skutečné zločince a obtěžujete gaye?“

Na jaře 1972 vydal New York Daily News úvodník, v němž pochválil Nejvyšší soud za potvrzení rozhodnutí, když jedna univerzita zrušila pracovní nabídku muži, který v stejné době požádal o povolení k sňatku se svým mužským partnerem. Na tento rozsudek se odvolávali soudy po celých USA až do roku 2015.
 
Organizace GAA se proti tomu rozhodla protestovat. Morty Manford rozdával letáky, když k němu přistoupil Michael Maye, šéf odboru hasičů státu New York a taktéž bývalý boxer v těžké váze, který byl na opačné straně spektra. Zaútočil nejen na něj, ale i na další demonstranty. Mlátil je pěstmi, kopal do slabin. Takže tentokrát se Jeanny dočkala telefonátu z nemocnice.

Svědkové svědčili i proti takto vysoce postavenému městskému úředníkovi, ten se však ze všech obvinění vyvlekl. Morty však pochopil, že je jeho máma skutečně hrdá na jeho práci a na to co dělá, a ne že ho jen toleruje.

Bylo dva měsíce do pochodu gayů na Christopher Street. Morty se mámy zeptal, zdali by se k němu přidala a šla s ním. Ale jako správná učitelka si dala jednu podmínku. Uvědomila si totiž, že když chce demonstrovat, chce, aby všichni věděli za co. Chtěla nést svoje poselství. Ten okamžik byl zachycen zde.

Byla neděle 25. června 1972 a pochod na šesté avenue, který byl předchůdcem New York City Pride Parade se pohnul vpřed. Obrovské ovace vzbuzovala drobná žena, která i když nenapsala žádnou knihu, neměla TV show, nebyla ještě vůdkyní žádného hnutí a evidentně ani radikálem žádného druhu, nesla jen kus oranžové desky s ručně psaným nápisem - „Rodiče gayů, spojte se v podpoře našim dětem“.

Vypadala jako staromódní učitelka ze základní školy. Ale dav ji fandil tak, jako snad ani prezidentovi ne. Lidé v průvodu jí líbali, plakali, zastavovali se s ní a dojatě jí děkovali. Řekli jí, že by je jejich matky a otcové takhle veřejně nepodporovali.

Jeanne Manfordová pochodovala po boku svého 21letého syna Mortyho. Gaye. A díky tomuto silnému prožitku v ní a synovi uzrálo rozhodnutí. Když by tolik queer lidí uvítalo, že by si s ní mohli promluvit jejich rodiče, proč jim to nezprostředkovat?

A tak z lásky matky k synovi vznikla organizace Parents of Gays jako podporovatelská skupina pro rodiče lesbiček a gayů, později přejmenovaná na Parents flag, dnes pflag.

První setkání Parents of Gays se konalo 11. března 1973. V té době byla většina rodičů gay nebo lesbických dětí v mimořádně těžké situaci. Jste sice rodič a svoje dítě milujete, ale jste pod vlivem neskutečně stupidních informací, které na váš společnost chrlila dlouhá léta.

A tak jste byly ochotni vnímat své homosexuální děti i jako zdroj smutku, hanby a zmatku. Jejich otázky: „…zda jejich gay syn bude rok od roku více zženštilý; nebo o tom, jak by jejich krásná blonďatá dcera, pouhých devatenácti“ mohla být lesba”, jen ukazovali na míru nepochopení od celé společnosti.

„Jako rodiče gayů,“ píše se v některém z prvních informačních materiálů organizace, „jsme se naučili rozpoznávat projevy lásky našich dětí jako čestné a morální“. To byla jen polovina úspěchu. Jeanny ještě dostatečně rozzlobená z násilného zásahu pana Maye vůči synovi a dalším gayům, že pochopila, že ta druhá polovina změny je v tom, aby se z toho stalo politické téma.

Vstoupíte-li do politiky jako hnutí rodičů, a ještě s takovýmto tématem, cena za to nebývá malá. Telefonní číslo Jeanny a Julese Manfordových bylo vytištěno u inzerátů v New York Post. Někdy se hodil kámen na jejich dům, někdy měli lidé nepříjemné řeči vůči Avril, neteři Mortyho (bylo jí tehdy 13 let) o jejím divném strýci a prarodičích. Na jejich adresu chodili dopisy, aby upustili od jednání, které porušuje Písmo s citáty, které měli popsat, jak špatná je jejich činnost. A taky proti přírodě.

Jeanne nikdy nedala najevo, že by jí cokoliv z toho vadilo. Až když ji varoval ředitel základní školy, kde pracovala, že by měla být raději ticho, že si o její činnosti začínají lidí moc mluvit a řekl jí, aby byla jaksi „diskrétnější“ - odpověděla mu, že její profesní život je jedna věc a soukromý věc druhá a že ona bude dělat vždy to, co učila všechny své žáky. Bude dělat to, co považuje za správné.

Na jaře a v létě roku 1981 se gayové začali stávat stále častějšími pacienty na jednotkách intenzivní péče v New Yorku a San Franciscu. Onemocněli podivnou formou zápalu plic a vzácným typem rakoviny známým jako Kaposiho sarkom. Na konci roku bylo mnoho z těchto mužů již mrtvých, prvních amerických obětí nemoci, která by nakonec dostala název syndrom získané imunodeficience – AIDS. Do roku 1985 na ní zemřelo v USA více než dvanáct tisíc lidí. Propukla celoamerická a celosvětová panika.

Načasování epidemie bylo pro LGBT+ hnutí zničující. Sotva se většina leseb a gayů alespoň trochu odrazila ode dna společnosti a dobyla několik právních a kulturních vítězství, sotva začala věřit, že bude líp, přišlo aids. Nebudeme si nalhávat, že mnoho lidí bylo tehdy ochotných charakterizovat aids jako Boží odplatu za to, že je hřích být lesbou či gayem.

Morty Manford byl HIV pozitivní v zimě roku 1989. Dům Manfordových ve Flushingu se znovu zaplnil. Morty v něm žil se svou mámou, jeho neteř Avril se vrátila domů, aby jim pomohla. Nemohli však udělá nic než to, co dělali vždy. Milovat ho. Zemřel 14. května 1992 ve věku 41 let.

Jeanne pohřbila podruhé své dítě. A také podruhé reagovala tak, že se o svou zbývající rodinu starala, jak nejlépe mohla. Avril, dojatá zkušeností s péčí o Mortyho, se přihlásila na lékařskou fakultu a poté byla přijata na Mayo Clinic. V té době byla vdaná a čerstvě těhotná, takže Jeanne, jíž bylo hodně přes sedmdesát, se po celoživotním pobytu ve Flushingu vykořenila a přestěhovala se za ní do Minnesoty, aby jí pomáhala s péčí o dítě.

A o dva roky později se znovu přestěhovala, tentokrát k dceři Suzanne v Daly City v Kalifornii. Jeanne Manford tam zemřela 8. ledna 2013 ve věku devadesáti dvou let. Po celý život dobrovolnicky pracovala v hnutí, které sama založila a které má dnes 250 000 následovníků.

Barack Obama jí posmrtně udělil Prezidentskou občanskou medaili za její práci ve prospěch LGBT+ lidí a jejich rodin. V odůvodnění udělení stálo, že se Jeanne nebála začít mluvit o problémech LGBT+, když všichni kolem ní, ještě mlčeli.

Dnes je vše jinak. Transformace problémů LGBT+ osob je ještě neúplná, ale právně, politicky i sociálně poskočila mílovými kroky. A díky hnutím, jakým bylo a je pflag, vzniklo po celém světě mnoho skupin lidí, kteří brali stejně jako Jeanny jen jednu věc za samozřejmou. Že problém genderové identity jejich dětí je i jejich problém.

A co všechno mi to pátrání po osudu této úžasné ženy přineslo? Že skutečná láska matky, je láska bezpodmínečná. A že právě ta Jeannina otevřela mnohým dveře k poznání toho, že po celý život milujeme všechny naše děti a žádné z nich neopustíme.

Zdroje: