Kouzlo českých pohádek: Když láska není jen prázdné slovo

V době, kdy se moderní pohádky předhánějí v „inovacích“ a „bourání stereotypů“, stojí za to připomenout skutečné bohatství české pohádkové tradice. Ta totiž nikdy netrpěla nedostatkem silných ženských postav – jen jejich síla vycházela z něčeho hlubšího než z pouhého vzdoru vůči tradicím.

Vzpomeňme na Popelku Libuše Šafránkové. Její síla nevycházela z potřeby emancipace, ale z vnitřní integrity, laskavosti a schopnosti vidět dobro i v těch, kdo jí ubližovali. Přesto – nebo možná právě proto – se stala jednou z nejsilnějších ženských postav naší kinematografie. Její vztah k princi nebyl únikem ze špatné situace, byl příběhem dvou lidí, kteří se zamilovali.

Princezna se zlatou hvězdou Marie Kyselkové v režii Martina Friče zase ukázala, že pravá moudrost přichází skrze moudrost naslouchat a porozumět. Její moc vycházela z její empatie a pochopení. A zářila především svou laskavostí a ne jen hvězdou na čele.

A co říci o Marušce z pohádky "Byl jednou jeden král"? Milena Dvorská ztvárnila princeznu, která svou láskou k otci dokázala překonat i jeho vlastní pošetilost. Její síla nevycházela z odmítání tradičních rolí, ale z hluboké oddanosti lásce a její schopnosti odpouštět.

V době, kdy celá naše společnost čelí rostoucí individualizaci a atomizaci, kdy se mezilidské vztahy často redukují jen na digitální interakce, nesou tyto postavy důležité poselství: skutečná síla často pramení ze schopnosti milovat, odpouštět a vytvářet autentické vztahy. Nejde o slabost nebo závislost – jde o odvahu otevřít své srdce druhému člověku.

České pohádky vždy věděly, že polibek z lásky není jen romantickým klišé, ale symbolem nejhlubšího lidského spojení. V době, kdy se i pohádky stávají platformou pro společenské manifesty, je dobré připomenout, že největší revolucí může být někdy právě návrat k této prosté moudrosti.

Současní tvůrci pohádek by možná měli méně přemýšlet o tom, jak „provětrat“ žánr, a více se zamyslet nad tím, jak zachytit onu věčnou pravdu o síle lásky a vztahů způsobem, který osloví dnešní publikum. Protože v éře, kdy jsme paradoxně stále více propojeni a zároveň stále více osamělí, je toto poselství aktuálnější než kdy jindy.

Síla českých pohádkových hrdinek nikdy nespočívala v odmítání vztahů, ale v jejich schopnosti tyto vztahy kultivovat a prohlubovat. A možná právě toto je to nejcennější dědictví, které můžeme předat dalším generacím – připomenutí, že největší silou našich princezen není nezávislost za každou cenu, ale jejich odvaha k opravdové lásce.

Není proto divu, že letošní vánoční „souboj“ pohádek vyhrála ta, která se držela této osvědčené tradice. Zatímco Čarovné jablko přineslo klasický příběh o síle vztahů a skutečné moudrosti, Tři princezny se ztratily v manifestu domnělé modernosti.

Možná by bylo lepší, kdyby se někteří režiséři místo obhajoby svých nepovedených děl více soustředili na řemeslo samotné. Protože kvalitně odvedená práce nepotřebuje výmluvy – mluví sama za sebe.