Kurzy odolnosti za deset miliard: návrh institutu Solvo si půjčuje výzkum, který neodpovídá zadání

Ivana Tykač poslala před čtyřmi lety dvě dcery na kurz přežití. Nesly batohy, ušly denně až dvacet kilometrů, spaly pod širákem a vrátily se ušmudlané, unavené a hrdé. Krásná rodinná scénka. Pak přijde v článku v Deníku.cz věta, která z rodinné scény dělá návrh zákona: tuhle zkušenost chce autorka zpřístupnit každému dítěti. Povinně. Za dva týdny letních prázdnin.

Mezi dvěma dcerami a milionem žáků základních škol však leží propast, kterou komentář v Deníku přeskakuje jedním odstavcem. Pojďme se do ní podívat. Je hlubší, než vypadá, a na jejím dně leží cizí výzkum, chybějící miliardy a jedna stará marketingová technika.

Autorka otevírá článek číslem z OECD. Čeští žáci mají na prvním stupni o zhruba sto třicet pět hodin povinné výuky ročně méně, než je průměr vyspělých zemí. Legitimní problém, o kterém stojí za to mluvit. Jenže návrh, který následuje, ho vůbec neřeší.

Zkrácení prázdnin o dva týdny a jejich naplnění pochody, rozděláváním ohně a krizovou komunikací nepřidá ani hodinu matematiky, češtiny nebo čehokoli, co OECD do svých tabulek počítá. Číslo tu neslouží jako argument. Slouží jako rozjezd. Čtenář dostane pocit deficitu a v tomto pocitu zranění je mu podán recept, který s deficitem nesouvisí, ale vypadá to, že ho vyléčí.

Podobně pracuje první třetina textu. Dva měsíce prázdnin stojí rodiče úsilí a peníze, píše autorka. Tábory, penziony, letenky, zaměstnaní prarodiče. Všechno pravda a všechno problém. Jenže problém dospělých, jejich dovolených a jejich rozpočtů.

Řešení se přesto navrhuje z času dětí. Když logistickou tíseň rodičů zaplatíme čtrnácti dny dětského léta, nevyřešili jsme problém. Přesunuli jsme ho na někoho, kdo u tohoto jednání nesedí a bránit se neumí. O nás bez nás.

Zastánci kurzů odolnosti se rádi opírají o výzkumy a mají se oč opřít. Nejrozsáhlejší syntéza vzdělávacích dat, Hattieho Visible Learning, řadí zážitkové outdoorové programy mezi nadprůměrně účinné intervence. Stojí ovšem za to dočíst, jaké programy se vlastně zkoumaly a čím si Hattie jejich efekt vysvětluje.

John Hattie je světově uznávaný novozélandský pedagogický výzkumník, profesor a autor již zmíněné revoluční koncepce Visible Learning (Viditelné učení). Časopis Times Educational Supplement ho označil v současnosti za „pravděpodobně nejvlivnějšího akademika v oblasti vzdělávání na světě“.

A teď zase na dno propasti. Zkoumané programy typu Outward Bound byly totiž zcela dobrovolné. Trvaly zpravidla více než tři týdny, přičemž všechny kratší varianty ve výsledcích znatelně zaostávaly. A vedli je instruktoři s pedagogickým vzděláním, jejichž úkolem nebylo děti fyzicky unavit, ale proměnit zážitek v učení.

Účinnou látkou těch programů proto nebyla zátěž. Byl jí moment, kdy účastník výcviku sám zjistí, že jeho dosavadní strategie k zvládání problémů nestačí, a s pomocí vedení instruktorů si vystaví strategie nové. Je to řízená přestavba struktury svého života, a ne jen pochod. Zima, hlad a kilometry byly jen kulisy, ve kterých je tahle práce prostě lépe vidět.

Návrh institutu Solvo neodpovídá ani jednomu z těch parametrů. Je povinný, nikoli dobrovolný. Trvá jen čtrnáct dní, nikoli tři týdny a více. A jako klíčového partnera jmenuje Ministerstvo obrany, protože má zkušenost s logistikou a krizovou připraveností. Jenže logistika nikdy nikoho nic nenaučila. Učí lidé, a ti v návrhu figurují až na konci výčtu pouze jako dodavatelé praktické odbornosti.

Most mezi výzkumem a návrhem tak tvoří jediná věc: příběh dvou dcer. Anekdota v roli důkazu. A všimněte si detailu, který tu anekdotu dělá dojemnou. Dcery jely na kurz z rodiny, která si ho mohla vybrat a zaplatit, a vrátily se hrdé, protože chtěly obstát. Dobrovolnost je přitom ve výzkumu zážitkové pedagogiky jednou z podmínek toho, aby si člověk ze zkušenosti něco odnesl.

Povinná verze pro milion dětí není tatáž zkušenost ve větším balení. Je to zkušenost naprosto jiná. Pro dítě, které si kurz vybralo, je noc pod širákem dobrodružství. Pro dítě, které tam bylo posláno pod hrozbou neomluvené absence, je to noc za trest, akorát že s ohništěm.

Autorka se opírá také o vlastní data. Odolnost českých dětí je podle průzkumu Solva děsivě nízká. Zní to vědecky, dokud si nevšimnete popisu konstrukce tohoto tvrzení. Institut si totiž tuto odolnost sám definuje, vlastním indexem ji sám změří, sám vyhodnotí deficit a sám taky navrhne lék. Metodika veřejně dostupná není, takže se nedá ověřit, co se vlastně měřilo. Firma, která by si takhle napsala vlastní audit, by u kontroly nikdy neobstála. A u dětí to má projít?

Teď počty. Na základních školách je zapsán zhruba milion žáků. Dva týdny programu při střízlivých sedmi stovkách na dítě a den vycházejí kolem deseti miliard korun ročně, pokud by program absolvoval každý ročník. Pokud jen jednou za docházku, jde řádově o miliardu.

Který z těch dvou řádů má autorka na mysli, se nedozvíme, protože text neobsahuje o nákladech jediné číslo. U návrhu, který požaduje bezplatnost, dostupnost v každém regionu, akreditované instruktory, krizové plány a nezávislý dohled, je to ovšem pozoruhodné mlčení.

Načasování je ještě pozoruhodnější. Ministerstvo školství letos v únoru odložilo náběh revidovaných rámcových vzdělávacích programů o celý rok s odůvodněním, že školy na změnu nejsou připravené a resort nestíhá zajistit podporu. Odborníci se přitom shodují, že rozpočtu resortu chybí zhruba deset miliard korun jen na ze zákona povinné závazky.

Do této situace přichází návrh na zcela nový povinný modul koordinovaný čtyřmi ministerstvy. Resort, který právě veřejně přiznal, že nezvládá reformu běžící šestým rokem, má souběžně vystavět něco, co v českém právu neexistuje?

Protože povinnost tu není detail. Dnes je noc mimo domov dobrovolná akce se souhlasem rodiče. Povinná verze znamená, že odmítnutí se rovná neomluvené absenci. Věta, že zdravotní omezení nesmí dítě vyřadit, je v textu jedna jediná a je to deklarace, žádné koncepční řešení.

Přitom právě děti s postižením, s úzkostnou poruchou nebo z rodin, kde noc mimo domov znamená ohrožení, tvoří nejtěžší část celého návrhu. No a dostaly z něj osmnáct slov.

Zbývá otázka, proč se návrh veřejné politiky za miliardy podává jako vzpomínka matky. Odpověď stojí za pojmenování, protože se s touto technikou budeme asi potkávat čím dál častěji.

Osobní příběh u čtenáře totiž vypíná kritické otázky, které by na návrh uplatnil automaticky. Kolik to tedy stojí. Kde jsou uschována data o dětech. Kdo to celé povede. Co s dětmi, které se účastnit nemohou.

Na vzpomínku se takhle neptáme, bylo by to nezdvořilé. A kdo se přesto zeptá, vypadá, že útočí na matku, ne že oponuje návrhu institutu. Komunikaci Solva přitom vedou lidé, kteří tento žánrový přesun dovedli v české politice k dokonalosti, včetně marketéra, kterého profesní klub Art Directors Club vyloučil za neetickou prezidentskou kampaň.

Netvrdím, že za textem stojí zrovna zlý úmysl. Tvrdím, že forma není náhoda a že čtenář, který ji prohlédne, čte jiný článek, než jaký mu byl předložen.

Pro úplnost jeden fakt, který v textu zcela chybí. Ministr školství Robert Plaga, jehož post autorka v úvodu komentuje jako pouhý vnější podnět, působil před svým současným nástupem do vlády právě v institutu Solvo. Debata, kterou článek vítá, tedy vůbec nezačala mimo institut. Začala v něm.

A teď to hlavní, protože kritika bez alternativy je jen lepší forma stěžování.

Odolnost není schopnost ujít dvacet kilometrů s batohem na zádech v jednom kuse. To po pár dnech zvládne většina zdravých dětí a hrdost z toho je skutečná. Odolnost, kterou děti budou do života potřebovat, je však diametrálně jiná.

Je to schopnost udržet strukturu vlastního času (tedy i času pro sebe) v prostředí, které je konstruované tak, aby ji rozbíjelo. Vydržet u jedné věci, když třicet aplikací nabízí odvést pozornost jinam. Snést nudu, protože právě z nudy roste iniciativa.

Poznat vlastní rytmus a postavit podle něj den. Nedávno jsem psal, že dobrý lídr nemá víc vůle, ale lepší strukturu dne. U dětí platí totéž, jen s vyšší opatrností, protože ony si své struktury teprve stavějí. Už vidím ty opatrné armádní instruktory.

Tuhle odolnost dva týdny bez telefonu nevytrénují, protože chybí přenos nejen do mysli, ale především do srdce dítěte. To se vrátí, telefon si zase zapne a je všechno při starém. Zážitek možná zůstane, dovednost ne.

Ale kurz, který dítěti vštípí, že zvládat život znamená zatnout zuby a vydržet, položí základ přesně tomu modelu vyčerpání, který pak u vyhořelých dospělých ve věku, kdy měli být na vrcholu sil, opravujeme koučinkem a neschopenkami. Vyčerpání, nikoliv odolnost.

Skutečný trénink sebeřízení probíhá tam, kde dítě žije, po malých dávkách, celý rok. A paradoxně k němu nejvíc přispívá přesně to, co chce tento návrh ukrojit. Čas.

Léto je možná poslední velká plocha v roce, kde se dítě učí řídit samo sebe. ve zbytku roku jeho život řídí jiní. V ekonomice, kde se podle Světového ekonomického fóra promění během několika let více jak třetina pracovních dovedností, je právě toto nejcennější aktivum, jaké dítě do budoucího života má. Návrh Institutu Solvo s ním zachází jako s volnou parcelou, co jde do veřejné dražby.

Autorka končí otázkou, co důležitého můžeme dětem za dva týdny dát. Odpovím jinak než ona. Nedávejme jim proboha další zbytečný program. Vraťme jim důvěru, že s vlastním časem něco svedou ony sami.

A jestli už chceme něco měřit, změřme napřed, kolik hodin denně řídí české dítě samo sebe. Obávám se, že to číslo by bylo děsivější než kterýkoli index odolnosti.