Komu ve skutečnosti chutnají školní obědy?

Situace kolem školních jídelen připomíná špatně režírované drama. Hlavní roli v něm nehrají děti, ale peníze a pragmatismus. Slibovaná „revoluce“ ve školních jídelnách se nekoná, místo toho sledujeme tichou kapitulaci kvality zdraví našich dětí před cenou a logistikou.

Když v září 2025 vstupovala v platnost nová vyhláška o školním stravování, ministerstva se předháněla v superlativech. Bude méně soli, zpřísní se limity cukru, nastoupí moderní gastronomie. Realita ledna 2026? Pojem „flexibilita“, který měl uvolnit ruce progresivním jídelnám, ve skutečnosti posloužil jen jako alibi pro zachování statu quo.

Pokud jídelna nemá kapacity na vaření z čerstvých surovin, nová pravidla jí umožňují legálně sáhnout po průmyslově zpracovaných řešeních. Modernizovaný spotřební koš je sice hezká tabulka v Excelu, ale bez závazného financování surovin a lidí zůstává jen cárem papíru. Výsledkem je „greenwashing na talíři“ – jídlo se v něm tváří zdravěji, ale jeho základem je stále často prášek a mrazák s polotovary.

Zatímco úředníci ladí vyhlášky, u našich dětí tiká metabolická bomba. Data z přelomu let 2024/2025 jsou neúprosná: už 26 % českých dětí trpí nadváhou či obezitou. U třináctiletých chlapců bojuje s kily navíc téměř 30 %, zatímco dívky se drží „jen“ na 17 % – rozdíl, který ukazuje, kdo tráví více času pasivně u obrazovek. Příčina není v genech, ale v životním stylu: děti vyměnily hřiště za displeje mobilů a školní chodby navíc lemují automaty, které místo zdravé svačiny nabízejí jen přesolené snacky a tekutý cukr. Více o tom píšu v článku Ozempic vs. rychlé svačinky.

Jde dále o generaci budoucích diabetiků 2. typu, které si stát tímhle krátkozrakým přístupem „předplácí“ už ve školní lavici. Náklady na léčbu těchto civilizačních chorob v dospělosti budou astronomické, ale současný systém školního stravování a stát sám se tváří, že se ho to netýká. Už dnes stojí léčba jednoho diabetika veřejný rozpočet průměrně 50 000 Kč ročně, a pokud se podíváme na křivku posledních 30 let, je jasné, že se řítíme do zdi. Protože zatímco v roce 1995 jsme léčili 600 tisíc diabetiků, dnes jich systém eviduje přes 1,2 milionu.

Pojďme si nalít čistého vína (nebo spíše zředěného čaje). Trh se školním stravováním v ČR neovládají kuchařky, ale distributoři. Lokální farmář se svou mrkví nemá šanci do školních jídelen probojovat. Škola potřebuje v šest ráno padesát kilo očištěných brambor, ne pytel brambor a hlíny od sedláka z vedlejší vesnice. V tom mají polotovary zatím navrch.

Logistika a byrokratické bariéry tak nahrávají velkým hráčům typu Agrofert či Bidfood. Tlak na „lokální potraviny“ tak v praxi končí u velkých průmyslových linek, nikoliv u udržitelných zemědělců. Je to miliardový byznys s garantovaným odbytem, kde o vítězi rozhoduje cena a schopnost závozů, nikoliv nutriční hodnota pro dětský organismus.

Srovnání se světem v tomhle případě hodně bolí. V Japonsku zákon o Shokuiku neposílá děti s tácem do anonymní jídelny. Tam se třída každý den v poledne mění v restauraci, kterou řídí sami žáci. Skupina dětí ve službě si oblékne bílé pláště a čepice, přiveze vozíky s jídlem a servíruje oběd spolužákům přímo do lavic.

Nejde jen o nasycení, ale o lekci spravedlnosti při dělení porcí a hygieny. Po jídle následuje společný úklid, včetně mytí a skládání obalů k recyklaci. Jídlo tam není přestávka ve výuce – je to předmět, kde se učí respektu a spolupráci.

Ve Francii je zase školní oběd posvátným rituálem o čtyřech chodech, na který je zákonem vyhrazeno minimálně 30 minut u stolu (často i více). Učí se tam, že jídlo je kultura, nikoli závod.

A Česko 2026? Stále u nás dominuje model „průmyslové výkrmny“. Zvonění odstartuje stres: dvacet minut hluku v obrovské hale, dlouhá fronta s tácem a rychlé naházení jídla do sebe pod dohledem dozoru. Tento systém přímo podporuje hltání a odpojení od vlastního těla.

Děti se neučí jídlo vychutnat nebo si u něj budovat vztahy, učí se jen co nejrychleji „doplnit palivo“, odevzdat tác u okénka a zmizet. Vychováváme tak generaci, pro kterou je jídlo jen nutná provozní zátěž. A všímáte si taky toho, že schopnost navazování kvalitních sociálních vztahů mladých lidí v Česku je čím dále horší?

V neposlední řadě všechny plány na reformu školních jídelen nakonec troskotají na lidském faktoru. Platy nepedagogických pracovníků jsou už tak ostudné, že kvalifikovaný personál ze školních kuchyní masově utíká do komerce. Zůstávají často jen ti srdcaři, kteří jsou ochotni pracovat za almužnu, a ti – přiznejme si to upřímně – nemají v poddimenzovaném stavu kapacitu na složitou přípravu čerstvých jídel.

Kruh se uzavírá. Bez dobře placených lidí nelze dobře vařit. Bez vaření je nutné nakupovat polotovary. A tak je náš stravovací systém ve školství nastaven tak, aby vyhovoval spíše logistice agro průmyslu, a ne dětské slinivce.

Že to není utopie, dokazují čísla ze severu. Zatímco se u nás radujeme z každého „charitativního“ Twisteru, z jejichž prodeje dostanou školní obědy pár korun (více o fastfoodové charitě zde), Finsko investuje ročně cca 2,5 miliardy korun do bezplatných školních obědů. Každý den se tam vydá 830 000 nutričně vyvážených porcí, přičemž 80 % surovin pochází přímo od místních dodavatelů.

Jeden oběd stojí v přepočtu 50–63 Kč a program pokrývá všechny děti od 6 do 19 let. Tento systém tam funguje už od roku 1948. Je to jasný důkaz, že když existuje politická vůle a systémové nastavení, nepotřebujeme žádné marketingové náplasti.

Jak se ukazuje, my v ČR jsme dobrovolně rezignovali na kvalitu. Stali jsme se zemí průměru a průměrných, kde se degraduje dětské zdraví na pouhou nákladovou položku. Zatímco jinde je školní oběd investicí do budoucnosti národa, u nás je to často jen nutné zlo, kde jediným kritériem úspěchu je jeho nejnižší cena.

Co myslíte, že tímhle přístupem říkáme našim dětem? Že nám nestojí ani za to, abychom pro ně vybudovali fungující systém jako ve Finsku? Naděje tu je. Ale nespočívá v tom, že se ministr školství jednoho rána probudí s osvícením, nebo že potravinářští giganti dobrovolně upřednostní zdraví dětí před svými maržemi. To se nikdy nestane.

Naděje spočívá v občanské neposlušnosti vůči nekvalitě. Máme nyní systém školního stravování nastavený proti nám, ale stále máme v rukou silné karty. Jsme to my, kdo ty děti vychovává, a my, kdo ty školy (z daní) platí.

Revoluce na talíři nezačne v parlamentu. Začne v okamžiku, kdy první rodič na třídní schůzce zvedne ruku a místo řešení známek se zeptá: „Kdo a z čeho dnes našim dětem vařil?“ Budoucnost národa se totiž nebuduje jen v učebnicích, ale také na dně talíře.

Nenechme si ji takhle projíst.

Související analýzy (Můj blog):

Zahraniční inspirace:

Použitá data a statistiky: