Liga výjimečných: Kdo zůstane za plotem genové revoluce?

Laboratoř se třpytivými displeji, vedle v inkubátoru klidně spí nový „vzkříšený“ druh. A ještě vedle sedí PR tým, který píše tiskovku o tom, že „budoucnost je tady“. Tak dnes vypadá mediální obraz firmy Colossal Biosciences, která dle svých slov právě přivedla zpět k životu vyhynulého vlka. Ano, toho „obrovského“.

Jenže realita je, jako obvykle, o poznání méně vzrušující. Vědci geneticky upravili DNA současného vlka tak, aby se částečně podobal dávno zmizelému druhu. Nejde tedy o žádné zmrtvýchvstání, ale spíš o kreativní střihovou montáž, kterou by zvládl i lepší youtuber.

Problém však není jen v tom přehánění. Problém je, proč se to celé děje. A odpověď je jednoduchá a silně zneklidňující: pro získání dalších milionů dolarů na vývoj „genetických řešení“, ať už to znamená cokoli. Colossal Biosciences je možná víc technologický start-up než vědecká instituce. A svou budoucnost vidí nejen on, ale i další podobné firmy, nejen v návratu mamutů či pravlků, ale hlavně v zásazích do lidského genomu, i když o tom zatím nahlas nemluví.

Takže až příště uvidíš zprávu o „oživlém“ druhu, zeptej se: Kdo se tu vlastně vrací? Zvířata? Nebo ambice ovládnout biologii jako trh?

V dobách, kdy slovo „elitářství“ znělo ještě jako nadávka, se vědci snažili pomáhat všem lidem. Po tomhle zásahu do DNA, bude dobré se začít rychle ptát, kdo vlastně bude mít na tu pomoc nárok. A kdo si pak zaplatí nadstandard? A kdo si tak, čistě technicky, bude moci koupit „lepší tělo“.

S takovýmhle rozvojem genového inženýrství se rychle změní pravidla hry. Když se o genetických úpravách mluví jako o „optimalizaci zdraví“, zní to nevinně. Kdo by nechtěl předejít dědičným nemocem? Jenže jakmile se do možnosti úpravy lidského genomu přidají slova jako „výkon“, „odolnost“ nebo „inteligence“, začíná to připomínat katalog. Ne lidské zdraví, ale výběr z nabídky „lidských vylepšení“.

Tohle není sci-fi. A zase se k tomu v politice mlčí. Protože jde o peníze. Protože právě ony rozhodují, kdo bude mít přístup ke svému „genetickému upgradu“ a kdo zůstane v základní verzi. Ne náhodou varuje ve svých knihách historik Yuval Noah Harari před vznikem biologických kast. Zcela zásadně nového typu nerovnosti, která nebude založena na třídě, rase ani vzdělání, ale na modifikovaném genomu.

A zatímco tak veřejnost sleduje příběhy o mamutech, v pozadí se tiše přesouvají miliardy dolarů do vývoje technologií, které zřejmě změní to, co dnes chápeme jako „člověka“. A protože marketing je v dobách sociálních sítí silnější než etika, zatím o tom mluvíme jako o pokroku. Ale otázka je jednoduchá: Kdo všechno si tento pokrok bude moct dovolit?

Technologie genetických úprav, jak již bylo řečeno, bývají často prezentovány jako přirozené pokračování evoluce. Jako nezbytnost. Jako další logický krok. Jenže evoluce, jak víme z biologie, nefunguje jako cinknuté výběrové řízení s platbou stranou.

Evoluce je náhodná. Pomalá. Reaguje na prostředí. A hlavně je „společná“. Všichni v ní jedeme tak nějak společně, se všemi svými silnými i slabými stránkami. Zato genové inženýrství, aspoň tak jak se vyvíjí dnes, nabízí něco úplně jiného: vývoj na zakázku. Vývoj, ve kterém si někdo zaplatí za to, že jeho děti budou zdravější, rychlejší, nebo možná chytřejší a jiný prostě nebude mít tu možnost.

A tady se dostáváme k oné zneklidňující otázce: Co se stane se společností, kde si lze pro sebe koupit biologickou výhodu? Kde jedni budou mít díky technologiím náskok už od početí a ostatní budou stále víc vnímáni jako „neefektivní verze“? Není to tak trochu SKYNET 3.0?

To už není jen vědecká otázka. To je otázka politická, etická a kulturní. A zatímco vývojáři biotechnologií nadšeně mluví o tom, co všechno „půjde“, zůstává nezodpovězeno, co z toho opravdu „budeme chtít“. A kdo o tom bude mít právo rozhodovat?

O evoluci rozhodovala příroda. O biotechnologiích rozhoduje trh. A to je zatraceně velký rozdíl.

Pamatujete si na film Liga výjimečných? Parta hrdinů, každý s unikátní schopností, společně zachraňuje svět. Ve verzi Colossal Biosciences a spol. je to trochu jiné: „výjimečnost“ si tu nebudou kupovat hrdinové, ale ti, co mají hotovost. A nikdo nikoho nezachraňuje. Jen s předstihem opouští potápějící se loď zvanou „obyčejní lidé“.

Z genetického pokroku se totiž klidně může stát výběrový algoritmus na novou elitu. Jaká bude? Vizuálně přitažlivá, IQ výkonově nadprůměrná, ideálně bez chronických nemocí, bez duševních výkyvů a s dobře zmapovaným potenciálem. Budoucnost jako kariérní fair-play? Spíš jako casting na „nadlidi“.

Co se však stane s těmi, kdo se do Ligy výjimečných nedostanou? A budou v pozici těch „neupgradovatelných“. Pomalých. Náladových. Nedostatečně odolných. Možná i méně žádaných v systému korporátních společností, který začne preferovat „optimalizované typy“. A toto nemusí být jen metafora, firmy už dnes v některých odvětvích zkoumají genetické predispozice pro výběr zaměstnanců.

Je však důležité zdůraznit, že v České republice a mnoha dalších zemích je využívání genetických informací pro účely náboru zaměstnanců právně omezeno nebo zakázáno. Například v USA byl v roce 2008 přijat zákon Genetic Information Nondiscrimination Act (GINA), který zakazuje diskriminaci na základě genetických informací v oblasti zaměstnání a zdravotního pojištění. Jenže.

Z výjimečnosti se může stát rychle nový standard. A z lidí, kteří si ji nebudou moci dovolit, zase nepříjemná připomínka minulosti. Přitom právě tahle „neefektivní verze lidství“, se vší svojí křehkostí, nepředvídatelností a schopností dělat chyby je to, co z nás dělá lidi. A ne katalogové položky.

Věda běží kupředu. Technologie také. Ale otázky, které by měly padat nejdřív, se často vůbec nepokládají. Kde končí léčení a začíná design? Co ještě slouží člověku, a co už ho tiše přetváří podle očekávání systému? Jak se k těmto věcem postaví autoritářské režimy? Kolik ideálních vojáků si takto vytváří někteří „trump-etisté pokroku“ alespoň ve svých narcistních představách? Zatím představách.

A zatímco vývojáři sní o bezchybnosti, biohackeři o nesmrtelnosti a trhy o výnosech, demokratická kontrola se nám trochu zadrhává, nemyslíte? Právo je pomalé. Politika začala být oportunistická. Etika je přímo v defenzivě. A mezitím přichází „pokrok“, který nikdo nezastavuje a téměř nikdo se nepodivuje, nad jeho úžasně pozitivním rámováním.

Což je příklad kognitivního zkreslení, ve kterém lidé reagují různými způsoby na možnosti volby v závislosti na tom, zda je jim tato volba prezentována jako ztráta nebo zisk. Pokud je argument pozitivní, lidé mají tendenci riskovat, zatímco pokud je rámován negativně, lidé se riziku vyhýbají.

Nejsme výjimeční proto, že jsme silní, zdraví nebo výkonní. Ale proto, že jsme zranitelní, proměnliví a schopní nejen růstu, ale i omylu. Právě tohle je ta lidskost, kterou nelze optimalizovat.

Pokud se z výjimečnosti stane norma a z těch „nezlepšených“ jen tichá kulisa – hrozí nám, že ztratíme nejen svobodu a rovnost, ale i samu podstatu lidství. Možná totiž až tak moc nepotřebujeme „Ligu výjimečných“. Možná by stačilo, kdybychom zůstali lidmi.