Nenič mu tu chvíli! Hraje si

Když vidíte v ZOO malou chundelatou kouli hrající si v tlapkách s kamínky, jde o vydru malou. Vědci ji z důvodů jejího rychlého ubývání ve volné přírodě dost sledují. A venku i v zajetí si tyto vydry rády hrají. Otázka je proč? Jejich eskamotérské kousky nejsou v žádném případě na úrovni cirkusáků, není při tom nijak trénována žádná vlastnost, kterou potřebují k přežití.

Nebo si vezměte psa. Zvláště border kolie milují, když jim hodíte tenisový míček. Velmi ostře vás sledují, berete-li jej nenápadně do rukou, pak se začnou skoro až celé třást vzrušením z možného hodu a největší radost mají snad z každého odrazu míčku, který před nimi zvláště v nepravidelné krajině poskakuje tam i zpět.

Nicméně je dobré si uvědomit, že tenisový míček chutná skutečně hnusně. Většinou podle povrchu na němž se pohybuje. Takže proč se za ním potom ten pes tolik honí? A ani vydry a ani psi nejsou zdaleka jedinými tvory, kteří si hrají.

Zvláště, když projdete dětským pokojem, neopatrně zaškobrtnete o cosi nepopsatelného, co trčí uprostřed, to se zřítí a vaši potomci vylezou ze skříně se slovy: „… no a máme po ptákách, táta nám rozšlápl sopku. Takže erupce a láva nebudou.“

Nadšení psa, žonglování vydry i představa dítěte hodnotu má. V jejich myslích a tělech se děje něco skutečně zásadního a smysluplného. A podle podle Laury Schulzové, vědkyně z Massachusettského technologického institutu v Cambridgi má hra spousty zvláštních a fascinujících vlastností.

Vědci se o pochopení her pokouší už celá desetiletí. Známe záběry hrajících si chobotnic, zápasících krys či některých druhů opic. A všechny odrážejí tutéž otázku. Co mají i takto rozdílní tvorové, kteří tráví svůj čas jinak velmi efektivně z hraní? Jejich život se v podstatě skládá z toho, že vynakládají svůj čas a energii na schovávání se, shánění potravy a boj o území, případně o partnera k rozmnožování.

Jedna z hypotéz, které je o hře obecně dost rozšířená je to, že slouží k tomu, aby se při nich mohla zvířata naučit běžným dovednostem. Studie právě o vydrách z různých částí světa odhalila, že jejich schopnosti hra nijak nezvýšila. Skóre při pokusech vyder vyprostit pamlsek z nastraženého mechanismu byla u všech stejná. Jak u těch, co cvičili s kameny, tak i těch, které si s nimi nehrály.

A jak uváděla paní Schulz se svými kolegy, k jejich překvapení ani naše vlastní děti nemají ze hry žádný vývojový přínos. Protože se prostě nedá říci, že děti, které si hrají víc, jsou potom chytřejší či kreativnější než ty ostatní. Takhle jednoznačně význam hry postavit nelze.

Takže, co víme? Hra je v říši zvířat celkem vzácná. Hravý orel, bublající žába nebo chřestýš svíjející se u cesty v záchvatu radosti asi nejsou moc pravděpodobné herní výjevy. Evoluce podporuje především činnosti, které pomáhají tvorům se rozvíjet. Přežít a rozmnožovat se. Nepodporuje příliš zábavu.

Možná podporuje jejich osobnost, ale ani jedno pozorování např. hrajících si makaků v džungli na Bali nepotvrdila, že by jedinec hrající si s kameny jako s bubny byl následně ostatními členy tlupy akceptován jako vůdce tlupy. Možná, že si ta opička jen v rámci své osobnosti zkoušela to, co jí bavilo?

I u našich dětí jsou některé daleko hravější než ty druhé. A hra možná nedělá to, co jsme si až dosud mysleli a sice, že zvyšuje IQ. Možná je pravý význam hry v tom, že jen připravuje mozek na to, aby se lépe vyrovnával a nástrahami života, tak jsou mu postupně odhalovány. Jen?

Zajímavé poznatky přišli z říše krys. Zjistilo se, že mladé krysy, které byly zbaveny svých kamarádů a neměly příliš velké sociální interakce, trpěly menším rozvojem prefrontálního kortexu. A právě tato oblast se podílí na sociálním začleňování a rozhodování.

Pokud byla mladá krysa bez zkušeností s hraním si s vrstevníky, nebyla tak dobrá v boji o potravu, nemohla dobře najít partnera pro sex a hůře zvládala nové prostředí, kterému byla vystavena.

Další studie na hlodavcích naznačují, že zvířata potřebují zažít i jen málo her, aby se jejich prefrontální mozková kůra správně zformovala. Tudíž neplatí, že kdo si hraje víc se víc rozvíjí. někomu stačí i málo a dosahuje stejných výsledků.

Hra může být vedlejším produktem evoluce v tom, že prostě daný subjekt jen zkoumá věci jinak a experimentuje. Většina zvířat na to nemá čas. Nehraje si právě proto, že má dost práce s přežitím.

I když hra neslouží žádnému evolučnímu účelu, stále může být prospěšná. Studie ukazují, že hrající si krysy se těší návalu dopaminu a dalších chemických látek v mozku, které pomáhají regulovat emoce a motivaci.

A příval dopaminu, který aktivuje odměny mozku, je obzvláště intenzivní u mladších zvířat – potenciálně vysvětluje, proč jsou mláďata mnoha druhů hravější než starší jedinci.

Naše děti jsou mistry ve vymýšlení úžasných světů her, které ani neumíme obsáhnout. A stejně jako jiná mláďata mají možná jen potřebu se učit nové věci, i když za cenu tvorby zbytečných překážek či výzev. Tedy zbytečných viděno očima dospěláka.

Hra poskytuje mozku možnost vytvořit si imaginaci. Prostor, v němž je třeba vyřešit určitou fantazii. A to je možná tím prvkem, který nakonec rozhodne, když potřebujete v dospělosti vyřešit problém.

Kromě toho děti nejsou blbci. Vědí moc dobře, že bahenní sušenka ani dort z písku s polevou z louže nebudou chutnat skvěle a že tátova pláštěnka s velkým nalepeným S na hrudi jim nepomůže létat. Umožňuje tudíž hra rozlišování mezi realitou a fantazií?

Možná, že je hra také rozvíjejícím centrem našich emocí. Slouží k tomu, aby děti pochopily, jak vypadá strach ze zlého draka anebo pocit vítězství nad ním. Musíte si to nějak představit, když už draci dávno nejsou, že? A hraní jim to umožňuje prožít a ukotvit si onen pocit v těle.

Přes všechny pochyby je hra důležitá. Dnes více než kdy jindy bychom měli dětem dávat prostor a čas k tomu najít si své osobité hry. Ale pořád se držme toho, že je to činnost dobrovolná a měla by být příjemná. A ne naplánovat svým potomkům herní seberozvoj vedoucí k jejich zlepšování.

Moje babička by byla skvělá koučka. Když byla moje maminka jednou rozhodnutá, co možná nejvíce dodržet rituál nedělního oběda a chtěla mě vyrvat z náručí hry, do níž jsem byl tehdy hluboko ponořen, zasáhla a ostře se vůči tomu postavila. To mi později mi řekl děda.

Říkala jí prý tehdy: „Nech ho být! Je šťastný tam, kde zrovna je. A sama nejlépe víš, že v životě, který přijde, možná moc štěstí nezažije. Tak ho teď nech tam, kde zrovna je. A nenič mu tu chvíli! Když je teď tak šťastný.“

Tak si hrajme. A dávejme tu šanci hluboce si hrát i svým dětem. Dodá jim to tu radostnou lehkost bytí, kterou pro život v budoucnu potřebujeme my všichni.

Zdroje: