Neviditelná fronta

Vojákům v tichosti zmizela linka psychologické pomoci. A nikdo o tom nemluví. Beze slova, beze zprávy, beze stopy. Zmizela jako mnohé jiné věci, které se stát rozhodne škrtnout z rozpočtu nebo ze svědomí. Jenže tohle nebyla jen rozpočtová položka. Byla to poslední záchranná síť. Pro lidi, kteří znají situace, kdy už nejde ani spát. Kteří viděli víc strastiplných věcí, než by kdokoliv vidět vůbec měl. A kteří se často nemají komu svěřit, právě proto, že nám všem slouží.

Zaměnit pomoc pro vojáky za obecnou linku Policie ČR je možná pohodlné. Ale není to totéž. Policejní práce má jiné pracovní vypětí, jiný kód, jiný typ zátěže. A především, voják se nesvěřuje komukoliv. Důvěra, pokud má vůbec vzniknout, potřebuje hluboké porozumění. Potřebuje vědomí toho, že ten na druhém konci naprosto chápe, co znamená vojenská služba se vším všudy.

Právě proto zní ticho tak zvláštně. Nikdo nevydal prohlášení. Nikdo nevysvětlil, proč k tomu došlo. Nikdo neřekl, zda se něco chystá místo toho, co bylo. A v odborném prostoru přitom existují instituce, které by na současnou situaci měly umět reagovat. Ne proto, že by musely, ale protože právě jejich hlas by měl zaznít, když stát couvá z péče o armádní profesionály.

Pokud se k tomu všemu mlčí, neznamená to, že problém zmizel. Znamená to, že se přestal vidět. A to je u armády, která nás má chránit, dost zásadní paradox.

Vojenská profese není jen povolání. Je to forma služby, která si nese svůj vlastní jazyk, vlastní kódy, ale také vlastní ticho. Neplatí v ní stejná pravidla, jaká známe z civilních krizových situací. Uvědomme si, že v její práci nejde jen o pomoc, ale hlavně o přežití. Nejen o psychickou nepohodu, jde o to pomoci s následky rozhodnutí, která se už nedají vrátit. A především, nejde o to, jestli vojáci potřebují odbornou oporu. To je snad jasné všem. Jde o to, že si o ni většinou neřeknou.

V armádě se nepláče veřejně. Ani se neříká nahlas, že vás něco bolí. Pocit slabosti by tu mohl být vnímán jako ohrožení týmu. A tým je v armádě všechno. Tým vás drží nad vodou v boji i po něm. Jenže právě kvůli tomu se utrpení často neprojeví, dokud už není příliš pozdě. Vojáci, kteří sloužili v zahraničních misích, v obrovské psychické zátěži, v ohrožení života, si nesou v sobě věci, o kterých se v civilním světě mlčí. Ne proto, že by nechtěli mluvit. Ale protože není komu to říct. Není tu nikdo, kdo by tomu opravdu rozuměl.

A tady se zastavíme u představy, že „linka pomoci je přece jen linka pomoci“. Není. Stejně jako psychická zátěž vojenské profese není stejná jako stres manažera, řidiče nebo zdravotníka. I když každý z nich prochází něčím náročným, armádní realita je specifická. Kombinuje vysokou fyzickou i emoční zátěž s vnitřním příkazem: vydržet. Jenže to, co voják unese, ještě neznamená, že ho to nezlomí. Nepoškodí nebo netraumatizuje.

Proto potřebují pomoc od těch, kteří sami znají vojenské prostředí. Od lidí, kteří rozumí nejen odborným termínům, ale i tónu hlasu, rytmu dechu, mlčícímu tichu na druhém konci sluchátka. Voják se svěří jen tam, kde tuší porozumění. A důvěra není bonus. Je základ. Protože věřit se dá jen těm, kdo byli ve zbrani se mnou.

Armáda je postavená na výdrži. Na schopnosti potlačit bolest, jít dál, nezdržovat se. Jenže právě tahle myšlenková výbava, která ochrání v boji, může člověka zničit ve chvíli, kdy je z boje zpátky. Psychická zátěž vojáků nepochází jen ze stresu, ale z přímého kontaktu s lidským utrpením, ať už jde o spolubojovníky, nebo o protivníka. Vztah, ztráta, smrt. Všechno to v nich zůstává.

Voják má s těmi, kdo jsou s ním v poli, velmi blízký vztah. Nejde jen o kolegy. Jsou to ti, na které se spoléhá s vlastním životem. A když jeden z nich padne, padne něco i v tom druhém. Trauma ze ztráty bojového druha je těžké. Ale trauma z toho, že jste to přežili vy, zatímco někdo jiný ne, může být ještě horší.

A pak je tu to druhé trauma, to, o kterém se ještě méně mluví. Trauma z toho, že jste někoho zabili. Ať už byl ozbrojený, nebo ne. Ať to bylo oprávněné, nebo nevyhnutelné. Není přirozené vzít jinému život. Voják to udělá, protože musí. Ale jeho duše si to pamatuje. Neptá se na rozkazy. Pamatuje si jen ten moment, kdy došlo k přímému porušení onoho tichého přikázání: Nezabiješ.

Tohle všechno se pak odráží i doma. V rodině. U partnerů, dětí, rodičů. Voják se stáhne. Nemluví. Mění se. Není s kým to probrat. A pokud byla linka pomoci tím jediným místem, kde bylo možné říct: Já už to nedávám, pak její zrušení není jen organizační změna. Je to krok, kterým stát říká: Zvládni si to sám.

Jenže to není jen jeho problém. Je to i problém těch, kdo s ním žijí. Protože trauma se přenáší. Do vztahů, do výchovy, do mlčení u večeře. A bez pomoci se z něj může stát uzavřený kruh. A ten vede k ještě větší bolesti a mnohdy i nenapravitelným událostem.

Nemusíme vymýšlet nic převratného. Stačí se rozhlédnout kolem. Země, které berou duševní zdraví svých vojáků vážně, dávno vědí, že péče o ně není luxus, ale součást povinné výbavy. Stejně jako dobrá helma nebo neprůstřelná vesta.

V Německu fungují tzv. psychosociální centra Bundeswehru, která jsou napojená přímo na jednotlivé základny. Vojáci tu mohou v důvěrném režimu řešit stres, vztahové problémy, posttraumatické reakce i návraty z misí. Psycholog není někdo zvenčí. Je to součást systému, který chápe, že bez vnitřní stability vojáka neexistuje stabilita armády.

Francouzské ministerstvo obrany (Ministère des Armées) zajišťuje psychologickou pomoc pro vojáky i veterány jako prioritu. Odborná podpora je začleněna přímo do armádní struktury a je k dispozici jak na misích, tak v běžné službě. Tyto služby jsou dostupné vojákům v aktivní službě i veteránům. Existuje tu řada dalších neziskových organizací a charitativních sdružení, které poskytují jak finanční pomoc, tak psychologickou podporu, pomoc při hledání zaměstnání a další druhy podpory.

A Spojené státy? Ty mají pro své příslušníky i jejich rodiny službu Military OneSource, což je nonstop linka, která poskytuje nejen psychologickou pomoc, ale i právní a sociální poradenství. Vše anonymně, 24/7, bez nutnosti hlásit nadřízeným, že jste o pomoc požádali. Protože ti vědí, že přiznat slabost je první krok k návratu k vlastní síle, a ne ke konci kariéry.

Péče není v žádném systému samozřejmost. Je to hodnota, kterou je třeba znovu a znovu potvrzovat tím, že ji neškrtáme jako nadbytečnou. Tím, že si jí všímáme i tehdy, když je tichá, nenápadná, neokázalá. A právě taková byla i tato linka. Fungovala bez publicity, ale o to důležitější roli sehrávala.

V péči o psychiku a zvlášť v armádě pracují lidé, které veřejnost téměř nezná. Psychologové, krizoví interventi, vojenští kaplani. Většina z nich zná vojáky osobně, ne jen z papíru. Zajímají se o ně nejen jako terapeuti, ale i jako lidé. A jejich hlas přitom ve veřejném prostoru chybí. Politika o ně zájem nemá. Média o nich nepíšou. A přitom pevně drží to, co je nejkřehčí, vnitřní stabilitu těch, kdo nám slouží. Svým nasazením i životy.

Zrušit takovou službu bez diskuze, bez důvodu, bez náhrady? To není jen administrativní rozhodnutí. Je to vzkaz. Vzkaz o tom, koho si Česká republika jako stát váží, a koho považuje za výdaj navíc. A v situaci, kdy Evropa znovu mluví o obraně, o válce, o společenské odolnosti, je tenhle vzkaz znepokojivější než kdy dřív. Trochu systém Trump idiocracy, nemyslíte milá vládo?

Proto se neptám jen na důvod zrušení. Ptám se a měli bychom se ptát my všichni na hodnoty, které za tím stojí. Na to, jakou péči tedy považujeme za tu skutečně důležitou. A koho jsme ochotni takto v tichosti obětovat.

Některé věci neodhalí systém. Odhalí je ticho po něm. Zrušení vojenské linky psychologické pomoci si nevšimla většina médií, politici k tomu tiše mlčí, veřejnost o něm neví. První zpráva o celé věci vyšla nenápadně na serveru Novinky.cz a zůstala bez širší odezvy. A měla by nás hodně zneklidnit. Protože tohle není jen „rádoby“ organizační změna. Je to zrcadlo.

Otázka totiž nestojí jen na tom proč linka skončila. Stojí takto: proč o tom vůbec někdo rozhodl tak tiše za zády všech. A tak se zeptáme právě teď! V situaci, kdy se dennodenně mění bezpečnostní situace v Evropě k horšímu! Když se čím dál víc mluví o službě, obraně, připravenosti! Když vojáci znovu cvičí, znovu odjíždějí za hranice na mise a znovu si do ticha svých domovů nosí svoje příběhy!

Nejde o nostalgii po jedné službě. Jde o připravenost systému státu postarat se. O jeho respekt. O důvěru v něj. A hlavně o to, jestli se umíme my občané ozvat dřív, než bude ticho opět jedinou odpovědí. Protože péče není slabost. Péče je odvaha. A právě tu teď potřebujeme nejvíc.