Noční světlo a naše srdce

Zkuste si vzpomenout na noc, kdy do vašeho pokoje vešel úplněk. Podlaha zbělela, z židle zůstal obrys a tma přestala být nepřítelem, protože se v ní dalo orientovat. Taková noc je nejjasnější, jakou příroda umí, a právě s ní porovnal časopis Nautilus hranici, kolem které se točí nová studie o srdci. Porovnání zní krásně. Jen neodpovídá číslům.

Studii vedl Lu Qi z Tulane University a otiskl ji European Heart Journal. Přes jedenáct tisíc lidí z britské databáze UK Biobank nosilo týden na zápěstí senzor, který měřil světlo i pohyb, a o tři roky později jim lékaři vyšetřili srdce magnetickou rezonancí. Vědci pak položili oba záznamy vedle sebe. Pod čísly, která z nich vyšla, leží otázka, co děláme noci, když jí nenecháme její úplnou tmu.

🌕 Studie rozdělila lidi podle toho, kolik světla nad tři luxy je v noci zasáhlo, přičemž za noc se počítalo pět nejklidnějších hodin každého z nich podle záznamu pohybu. Nautilus tuto hranici přirovnává k úplňku.

Podle měření v časopise Astronomy & Geophysics ale dává úplněk i v nejlepším případě jen kolem třetiny luxu a podle hesla Moonlight na Wikipedii se obvyklé hodnoty pohybují mezi pěti setinami a desetinou luxu. Tři luxy jsou tedy nejméně desetkrát víc než nejjasnější měsíc a u běžného úplňku třicetkrát až šedesátkrát.

Takové světlo příroda v noci nevyrábí. Odkud se v ložnicích bere, studie neříká, ale lampa na chodbě, obrazovka nebo štěrbina pod dveřmi se představit dají. Světla bylo přitom málo. Nejosvětlenější skupina strávila nad třemi luxy v průměru zhruba půl hodiny z těch pěti hodin a téměř třetina lidí neměla ani minutu.

U lidí s největší absorpcí nočního světla byla stěna levé srdeční komory v průměru o 1,5 procenta silnější a svalovina levé komory o 2,4 procenta těžší než u těch, kdo takové světlo v noci nezažili. Srdeční sval se při tepu také o něco hůř hýbal.

Spali přitom kratší dobu, v průměru 6,9 hodiny místo 7,7, a autoři přičítají kratšímu spánku čtvrtinu až polovinu rozdílů. A teď to podstatné. Světlo se do srdce nejspíš nedostává přímo, část cesty vede přes spánek a zbytek zatím nikdo nevysvětlil.

🛰️ Z oběžné dráhy se ten příběh čte jinak. Astronaut Don Pettit podle svého příspěvku na síti X dokumentuje dvacet tři let ve čtyřech misích to, jak se městské osvětlení mění ze sodíkových výbojek na diody. Starší snímky mají sítě ulic oranžovožluté, novější svítí bíleji. Noční strana Země vypadá jako ložnice, ve které si nikdo nevzpomněl na to hlavní, zhasnout.

Světla přibývá i na celé planetě. Podle studie v časopise Science Advances rostla osvětlená plocha Země na družicových snímcích zhruba o dvě procenta ročně. Podle tiskové zprávy Institutu astrofyziky Andalusie navíc družice modré světlo diod zachytí hůř, takže skutečný nárůst může být vyšší.

Barva přitom dělá svoje. Jake Currie v Nautilu připomíná, že přechod na diody je posun k vlnové délce, na kterou jsou naše biologické hodiny citlivější, a odpovídá to oku. Fotoreceptor melanopsin, který mozku hlásí, kolik je venku světla, je podle studie v časopise PNAS nejcitlivější na modrou kolem 480 nanometrů. Sodíková lampa svítí v úzkém žlutooranžovém pásmu, kdežto bílá dioda přidává k žluté i modrou.

Poctivě ale dodám, že ne každé město svítí studeně. Podle PetaPixelu měly první městské diody barevnou teplotu kolem čtyř tisíc kelvinů a část měst je po stížnostech, že jejich světlo působí jako nemocnice, přepnula na zhruba tři tisíce, Hongkong si dokonce sodík nechal. Studie přitom neměřila světlo ulic, ale světlo na zápěstí. Mezi lampou na rohu a srdcem stojí okno, závěs a vaše vlastní lampička, takže fotografie z orbity a data ze zápěstí spojuje obraz, ne důkaz.

🧭 Týden měření zachytí týden, ne roky, a Currie upozorňuje, že tak krátký záznam nemusí vystihnout, jak člověk svítí obvykle. Rozdíl na srdci je podle Nautilu menší než tři procenta a podle doprovodného komentáře Thomase Münzela, který cituje Medical Daily, jde o pozorovací data, u kterých příčinnost není prokázaná.

Lidé s nejvíc nočního světla se lišili i jinak, častěji byli kuřáci a častěji měli obezitu, a autoři to sice statisticky upravili, jenže žádná úprava nebývá dokonalá. Proto mi víc sedí slovo „souvisí“ než slovo „způsobuje“.

Zbývá tedy otázka, co s tím v praxi, aniž bychom si z ložnice udělali spánkovou laboratoř.

🌙 U Hésioda stojí Noc na počátku světa jako dcera Chaosu a mezi jejími dětmi jsou Spánek a Smrt. Jung pak pro cestu vědomí dovnitř, do hlubších vrstev nevědomí, používal řecké slovo nekyia. Označovalo obřad z Homérovy Odyssey, při kterém Odysseus vyvolává mrtvé a ptá se jich na budoucnost. A v alchymistických studiích píše, že člověk se neosvítí tím, že si představuje postavy ze světla, ale tím, že si uvědomí temnotu.

Platit to vlastně může i doslova. Do noci jsme postupně vložili tolik postav ze světla, od lamp až po displeje, že tělo zapomnělo, jak vypadá noc se samotným měsícem. Měsíc je míra světelnosti, kterou si noc zvolila sama, a ložnice, která se jí svou temnotou aspoň trochu přiblíží, možná vrací tělu podmínky, v nichž se vyvíjelo.

Münzel s kolegy v komentáři ke studii radí zatemňovací závěsy, teplé světlo u postele a zakrytí malých diod na přístrojích, Nautilus přidává telefon v jiné místnosti. Žádná z těch úprav nezaručí zdravé srdce, to studie ani neslibuje, ale jsou to věci levné, nikoho nebolí a dávají noci zpět její důležitost pro náš život.

🕯️ Pod číslem o stěně srdeční komory se tak ukazuje jednoduchá věc. Noc má skutečně svou míru, příroda ji měří měsícem a tělo si to, zdá se, pamatuje lépe než my.

Vám, kdo si dnes večer půjdete lehnout, přeju noc, která nebude jasnější než měsíc. Zatáhněte závěs, zakryjte malou diodu kdekoliv v místnosti, telefon nechte za dveřmi a pozorujte, co se stane s ložnicí, do které se ta skutečná Noc smí vrátit.

Kolik světla je ve vaší ložnici ve chvíli, kdy jste přesvědčeni, že je tma? A kdybyste ji měřili měsíci, kolik měsíců byste napočítali? Podělte se v komentářích, rád si přečtu, jak vypadá noc u vás doma.