Článek
Totalita jej zničila a uzavřela nás do úzkých rodinných vazeb s maximálně několika blízkými přáteli. A to je velmi málo. Co z toho plyne?
Že v takto omezených vztazích nebudeme nikdy naplněni a uspokojeni. Budeme trpět neustálým neuspokojením = nutkáním a společnost bude trpět také. A že by zrovna s tímhle kapitalismus pohnul se taky zrovna nezdá, že?
Soutěžíme už nejen o plyn a vodu, ale pomalu i o místo na slunci. Ve firemních hierarchiích stoupáme jen díky nehodě jiného než díky spolupráci.
Lidí na výběr pro jakékoli společné akce je čím dál méně, nechtějí se s „cizími“ příliš přátelit a vzájemně se poznávat. Chtějí spíše velet a dominovat. Je to pro ně bezpečnější. To je věc, kterou dobře znají. Dominuj a dělej si potom, co chceš. Ve společnosti, ale hlavně ve vztazích.
A tak je naše nahrazování těchto „dalších“ vztahů pejsky zcela nasnadě. Jsme zemí, která se již řadu generací odklání od soužití více generací pod jednou střechou. A když se minimálně po celou druhou polovinu 20. století u nás rozpadl i spolkový život, navykli jsme si na hry na vlastním písečku, jakými jsou „moc“, „prestiž“ a „výkon“.
No a pejsek se na tomto písečku zvyšování si sebevědomí na úkor jiné bytosti docela hezky vyjímá. Nezlobí, poslouchá, vždycky přijde podat pac. Abychom my lidé dokázali navázat hodnotné vztahy, musíme se učit promíjet, přibližovat, hledat společné, překonávat odlišné a ladit svá nedorozumění, odpouštět ublížení.
A to není snadné. Daleko snadnější je pro nás prostě mít psa, který nás ve všem poslechne a vždy zavrtí ocáskem. Jsme největší výrobna psů v Evropě, ne-li na světe. Množírna. Geneticky mrzačených jedinců.
Napadlo někdy někoho z nás, že tahle poptávka je absurdně vyhnána do závratné výše možná tím, že pomalu, ale jistě ztrácíme my to svoje lidství? Svou schopnost komunikace, kterou zužujeme jen na manipulaci sloužící pouze našim potřebám a chuti dominovat. Že tím, kdo je mrzačen, jsme v podstatě mi samotní?
Ono totiž ve světě konzumu muže být tisíce dělníků, co musí poslouchat, ale jen jeden majitel. A tím, jak neustále roste naše nespokojenost a chuť něčeho „dosahovat“ aniž vlastně víme čeho, podporujeme svou touhu po úspěchu či dominanci a neuspokojenou touhu po láskyplném dotyku, nákupem dalších a dalších psů. Kromě jiného.
Jen se tak zeptám. Když zavřete např. do auta manželku (manžela) a psa, a po pár hodinách, až ho otevřete, kdo z nich vás bude nadšeně vítat? A olízne vám čumáček?
Mít psa je zodpovědnost. Ale život s ním je skvělým nácvikem sociálních dovedností, komunikace, vztahové terapie. Život, který je založen na oboustranném respektu a lásce. Život, co zvyšuje vaši kondici. Život, v němž je zvíře vaším protistresovým koučem. Zadarmo. Život, v němž jste potřebným, když o někoho pečujete.
Mít svůj vztah se psem je vzájemně přínosný a dynamický vztah mezi člověkem a zvířetem, který je klíčem pro zdraví a dobrý stav jich obou. Je to předstupeň k tomu, být něčím víc než jenom savcem.
Být tím, pro koho jsou upřímné a vzájemně naplňující vztahy na prvním místě. A to není málo, co říkáte?
Zdroje:
