Článek
Začne to pomalu. Je to jako, když se tygr plíží močálem tiše ke kořisti. Je to jako když koloušek stojí u močálů, z kterého pije a nevšimne si, že jeho lovec tentokrát použil cestu, kterou nečekal. Romantika okouzlení jak z Bollywoodu. A potom jen chrup a zlomený vaz.
V životě nás tohle přece potkat nemůže, říkáme si často. Doma jsme však jen už na setrvačník a v podstatě se tam nevyskytujeme. Jsme sice fyzicky doma, ale moc nad naším životem má smska nebo e-mail či messenger.
Jo, přes den je prima potěšit milou bytost s níž sdílíme domácnost a s kterou máme dítě smajlíkem. Ale co doma? Chce trochu vaší pozornosti a má ji kdo? Partner? A který? Ten, co se jmenuje notebook, mobil či tablet?
Často řešíme náš ne-vztah k sobě přemírou luxusu až přepychu. Tedy myslíme si, že plastové lehátko na Bali nám na pláži poskytuje pocit výjimečnosti. Do doby, než začneme hledat Wi-Fi. Je to přeci povinnost sledovat služební e-maily, no ne? Jsme-li on-line nejsme sami. V tom případě chápu pocit spousty partnerů, kteří toto berou už jako nevěru.
Pocit moci z ovládání technologie pomocí kliknutí či dotykem prstu nás dokáže odříznout od reálného světa stejně dobře jako deka hozená přes hlavu. Nevidíme a nevnímáme to, co máme přímo před očima. Vlastně se naši partneři a spolupracovníci musí mnohdy chovat jako ti predátoři, všimli jste si toho někdy?
Musí nás násilím odtrhnout od přístrojů, z nichž pramení pocity naší moci. A nepřítomnosti. Třeba hlasovací kartičky poslanců v poslanecké sněmovně. A protože partner není přihlašovací terminál, ale potřebuje naši pozornost, jak si o ní asi tak může říci?
V tváří tvář predátorovi děláme jednoduché věci. Dýcháme. Vidíme. Pohybujeme se. Taky utíkáme. Díky tomu přežijeme. V dnešním internetovém světě však takový okamžik soustředění se aspoň na chvíli na osobu stojící vedle nás v kuchyni chybí.
Miliardy operací rozbíjejí naši soustředěnost na miliardy kousků. Obrovská izolace. Proto tolik inklinujeme k nebezpečným adrenalinovým hrám se životem, v nichž mnohdy prohráváme. Dovádí nás k nim pocit vlastní moci. Ten pocit, když stiskneme čudlík na mobilu a on rozsvítí obrazovku. Byl to náš prst, co učinil v digi světě to a to. Je to opojné, když to vše můžete řídit, že?
Představte si tuto situaci. Jste uprostřed velké místnosti, v níž je obrovská klec. Je úplně prázdná. Přivedou vás k ní a pustí vás beze slova dovnitř. V tom samém okamžiku je ke kleci přiveden tygr. Vpuštěn dovnitř. Nikdo z přihlížejících neřekne ani slovo. Ani slovo, že jde o cvičené zvíře a že je mezi ním a vámi stěna z plexiskla, kterou díky velikosti klece na první pohled nevnímáte.
Svět se v tu chvíli scvrkne na útěk. Málokdo by zaútočil na šelmu, která je od něj tak malý kousek. Je to pudově orientované zvíře. Cítí, vnímá váš strach. Nebo váš klid. Tam se opojení digitální výkonnosti a míra MBA vašeho sebevědomí rovná nule. Tváří tvář tygru si nemůžete vygooglit postup. Ale uvědomíte si nebezpečí nejen digitálního světa.
Drsná představa, že? Několikrát jsem poprosil své klienty, s jejichž predátorem jsem si už nevěděl rady, aby si zavřeli oči a představili si tuto scénu. Popsal jsem jim jí do nejmenších podrobností.
Slovo je mocná věc. Většinou jim přejížděl po tváři lehký ruměnec vzrušení a kapky potu ze strachu. Zajímavé bylo, že najednou, aspoň tak mi to popisovali, se na chvíli dostali do stavu, kdy jim jen pouhá představa takového nebezpečí vystavila stopku v tom, používat svou vlastní moc tak silově až agresivně vůči svému okolí.
Pro člověka, který si totiž pořád představuje, že je na vrcholu mocenského řetězce, je největším překvapením v životě zjištění, že existuje ještě větší predátor, než je on sám.
Největší nebezpečí pro člověka z digitálních technologií spočívá v rozdrobenosti jeho duše do segmentů, které nezná. A tato neznalost a rozervanost podporuje vnitřní pocity úzkosti, frustrace, nenaplněnosti, zmaru a touhy to vše napravit vysokým výkonem. V němž jako lovící šelma nevnímáme nic víc než svou kořist.
A tak se dostáváme k ulpívání naší pozorností na něčem, co pro náš fyzický život nemá cenu. Na pocitu moci, který hrajíc na naši strunu egoismu a velikášství dokáže zlomit etiku skoro všech moralistů. Ne hned, ale jednou ano. Nevnímá mnohdy ani život lidí, které jsme sami přivedly na svět.
A to vše dovede leckteré jedince až na pokraj pocitu moci bez toho, že by si onen dotyčný cestou k ní vůbec všiml, co na ní přitom ztratil. Dojde k absolutní odtrženosti od toho, na čem by nám mělo záležet nejvíce. Na lidech, které milujeme.
Lidech, kteří se díky našemu vlastnímu opojení digitální mocí, stávají totiž proti své vůli také predátory. To, aby si z lásky k nám, urvali aspoň kousek naší pozornosti.
Zdroje:
