Článek
Symbolika působení barev je většinou popisována bez kontextu, bez rozlišení takových důležitých detailů, jakými je například to, zda je barva na objektu nebo ji mám oblečenou na sobě. Jde o podstatný prvek, který v lidské psychice hraje svou roli.
Co vlastně rozhoduje v tom, jak barvy působí na naši psychiku? Je to schopnost odrazu nebo schopnost pohlcení světla povrchem předmětu? Je to obojí zároveň. Ani takoví velikáni vědy jako Goethe a Newton se v tématu barev neshodli.
Soustřeďme se na pigment červené barvy, kterou vidíme v mysli jako psychologický konstrukt. Vynechme i zjišťování, kdože řekl naší babičce cca 2000 let před Kristem, že zrovna tahle barva se bude jmenovat červená.
Tak tedy …
Zůstaňme u toho, že barva je charakteristika toho, jak povrch předmětu reaguje na elektromagnetické vlnění, kterému říkáme světlo. Povrch předmětů část tohoto vlnění pohlcuje a část odráží.
V praxi to znamená, že povrch například oděvu – červeného trička – pohltil zelenou část světelného spektra, a tudíž naše oko zachytilo zbylou část odraženého světla, tedy červenou. A díky tomu, kolik dalšího vlnění zbude, pak vidíme červenou zbarvenou více do studena či do tepla.
Červená se objevuje jako první barva po černé. Proto je také kombinace těchto dvou barev považována za odznak moci a síly. Červená je také krev, ta dává tělu energii k pohybu, i to je jiná stránka síly a moci.
V nevědomém vnímání barev, tedy v tom, které naše myšlení není schopno zabránit je červená považována za tu, která vede k praktické realizaci našich činů. No a naše činy vedou povětšinou k určitému a hmatatelnému výsledku, že?
Tajemství jménem psychologická spektrální interpretace
Vidět červenou znamená, že dotyčný objekt má tendenci, aby byl uchopen našima rukama – zapojuje totiž podvědomě hmat – a taky dalšími smysly – červeně znějící hudba je ta dramatická s hodně výraznými bubny.
Ten pohled spouští v našem myšlení různé otázky. Jako například: Co s tím mám dělat? Co tím získám? Jak se ta věc ovládá? Jsou to otázky směřující ke konkrétnímu využití dané věci, a to je taky základní informace při stanovení vhodnosti a nevhodnosti pro použití červené barvy. V čemkoliv, nejen v reklamě.
Jak jsem psal, existuje řada různých výkladů o tom, co vše znamená červená. Od moci a síly na vlajkách a heraldice, přes červenou knihovnu a lucerny k sexualitě a prožitku energie sexu. Tady zvláště opatrně, bavíme se o energii vedoucí k činům, takže červená nemá s láskou ani erotikou pranic společného, snad jen onu pudovost v konání.
Bůh války, jako byl římský Mars, vznikl z barvy ohně války, kterým se dříve ničilo lidstvo navzájem. Možná z toho ji následně křesťanství přisoudilo jako barvu pekla. No a ve východních náboženstvích je zase barvou štěstí a radosti. Vyberte si.
Pravda je trochu jinde, prostě červenou lze výborně použít v jakémkoliv směru pro poutání pozornosti. Červená barva totiž na očním pozadí mizí až po delší době, tudíž je její otisk do nervové přenosové soustavy velmi rázný. Zřejmě evoluční pozůstatek, vzniklý po zranění a unikající krvi z těla.
I proto dnes, po mnoha milionech let od našeho pobíhání po afrických savanách, při pohledu na červenou začne naše srdce bušit, znovu připomenutí – jde o fyziologickou reakci, ne o lásku – a taky se zvýší frekvence dechu, kterým se začne do krevního oběhu pumpovat více energie, vedoucí k akci.
I proto si dramatického červeného obalu knihy Michala Bulgakova Mistr a Markétka v jeho novém vydání s ilustracemi Borise Jirků povšimnete tak snadno a také si je dobře zapamatujete. A to ve všech kulturách bez rozdílu.
Takže různé marketingové povídání o tom, pro co je červená barva vhodná a pro nikoliv si můžeme založit leda tak do knihovny. Tajemství správného využití barev spočívá v jejich použití tak, aby odpovídaly záměru tvůrce. Aby vzaly v potaz více proměnných hodnot než jen to, co se líbí vedoucímu obchodního nebo marketingu, popřípadě PR oddělení.
Takže ano, zatím byla práce s barvami, tak trochu hra na slepou bábu. Buďto to vyšlo, nebo ne. A jen někteří odhalili ono tajemství až do dna. Inu, není červená jako červená, že?
Zdroje:
