Článek
S nástupem digitalizace planety jsme si začali uvědomovat existenci i jiné inteligence než jen té naší. Té, co jsme vytvořili a které říkáváme umělá. A jak to tak vypadá, za pár let už si před ní nebude moci být jistá žádná pracovní příležitost. Zasáhne mezi všechny obory. I do takové branže, jako je umění.
Prodavači hudby už moc potřeba nebudou, protože stáhnout si dnes hudbu do mobilu či PC zvládne každý z jakéhokoliv e-shopu. Ovšem takové skladatele či zpěváky budeme potřebovat pořád, řeknete si. No, ani to už dnes není moc jisté. Používáme je sice k tomu, abychom se do toho oceánu tónů mohli ponořit s kyslíkem, tedy jakožto průvodce, kteří nám v ní ukazují cestu. Avšak kde je řečeno, že stejně dobrým, nebo lepším průvodcem by nemohla být i umělá inteligence?
Dívat se na hudební kreativitu lze z několika úhlů pohledu. Jedním z nich je to, že se hudba, stejně jako veškeré umění, zabývá lidskými emocemi. A my potom tvořivost chápeme jako náhlý zrod myšlenky, kterou pomocí našeho vědomí zprostředkujeme ostatním. Zápisem do not, nahrávkou, zpěvem či hrou orchestru. To vše podle našeho nápadu, který jsme kreativně rozvedli v dané hudební dílo a jeho produkci. Kdo však dnes může říci, že umělá inteligence nebude schopna téhož?
Asi si budeme nejprve sami pro sebe potřebovat umění trochu více popsat. Pořád ho možná chápeme příliš mysticky. Vytváříme si sami pro sebe dojem, že díky jednomu dobrému motivu, který zaujme jiné lidi, je náš mozek něčím výjimečný. A ano i ne. Jedinečný určitě, ale ne jediný. Když umíme dnes už skoro vše změřit, jak dlouho bude asi trvat, než se dají do těla implementovat čidla, která budou umět detekovat veškerá biometrická data?
Proč? Inu, protože veškeré emoční pocity v těle jsou jen biochemické pochody našich buněk. Takže určit typ naší nálady nebude pro AI nijak převratnou záležitostí. A hudba je svou podobností matematice skvělou záležitostí pro analýzu dat. Zvukové vlny se dají měřit v číselném řádu a emoce zase elektrochemicky. Netuším, jak dlouho bude trvat takový výzkum, ale určit potom typ našeho osobnostního chování ve vztahu k hudbě tak, aby nám umělá inteligence pomohla s jejím výběrem podle našeho momentálního emočního stavu, bude hračka.
A jsem u toho, co je ten další úhel pohledu na hudební tvořivost, na který se budeme muset chtě nechtě zaměřit. Bude spočívat v našem rozhodování o jejím použití. Že jsme všichni tak trochu líní, tedy ne pardon, přepracování a chceme si šetřit náš čas, to víme. I z toho je zřejmé, že to, co zde už bylo popsáno, děláme proto, že to pro nás bude výhodné. Jenže.
Máme nervy, jak se říká. Hádka s partnerem, děti zlobí ve škole a do toho malér v práci. AI po příchodu domů okamžitě zjistí stav emocí, a právě na základě našeho osobního rozpoložení nám nabídne hudbu přesně na míru. Tak, aby dokázala rezonovat s vlnou prožité úzkosti. Ne jako nyní Spotify nabídne playlist podle toho, co si nejradši přehráváte v pět odpoledne. Prostě se datově napojí na vaši rozmrzelost a pokusí se ji vyladit navrženou hudbou tak, aby navázala na nějakou emoční situaci, kterou máme uloženou ve vzpomínkách a s kterou se pojí radost či potěšení.
Tohle umí z miliard umělců na planetě jen pár, a ještě je to stojí hodně sil, tudíž kdo by potom raději nevyužil možnosti takové služby 24/7, že? No, a tady přichází to další jenže. Jenže se nám díky tomuto stavu také může stát, že se náš život zavře do jednoho bludného kruhu nikdy nekončící umělé pohody, co nás vyladí vždy na emoční optimum, ale tím nás současně zbaví chuti hledat novou zkušenost. A tím se i rozvíjet. Protože, když do života nevstupuje nové, budeme sice harmoničtí, ale v určitém slova smyslu taky mrtví.
Asi se bude dát nastavit míra programování i v tom, že si určíme procenta, kterými se bude náš výkonný hudební algoritmus muset zabývat a přinášet nám nové, dosud nepoznané rytmy. Jenže ještě pokračujme. Tím vším se dostáváme k jedné důležité rovině vztahu sami se sebou. Kdo bude nakonec tím, kdo rozhodne, zda si po hádce s přítelem pustím hudbu, která mě nabídne novou energií a povzbudí, anebo si naopak pustím něco smutného? Má se hudební AI řídit jen škálou našich dobrých nebo špatných pocitů? Přeci i brečet je někdy potřeba.
A je člověk v současné podobě tím správným měřítkem, aby si sám zhodnotil své pocity a to, co se mu líbí? Anebo to vyvolá nutnost dovzdělání lidstva i v rovině osobního rozvoje?
Jednou z možností je nechat člověka, aby sám hodnotil své pocity, jak se mu zlíbí. Bude-li se chtít vyžívat v sebelítosti, nebo skákat radostí, algoritmus jej poslechne. Jenže se nakonec naučí jeho přání rozpoznávat i bez jeho vědomí. Umělá inteligence si může dokonce dovolit vybrat z oblíbené písně ten kousek, který nám nejvíce imponuje a na jeho základu sestavit úplně novou skladbu jenom pro nás.
To by znamenalo, že vznikne jedinečná hudba, kterou budeme jako tu nejlepší slyšet jen my. Půjde o jedinečnou melodii, co bude hraná a zpívaná jen pro nás. Aspoň tedy takový z ní budete mít nejspíše pocit. Anebo ne. Možná, že se vývoj zvrhne jen k několika šlágrům typu 80tkových diskotékových duc, duc, které si podmaní globální diskotéky.
Vždyť jak snadné by bylo vytvořit skladbu, která by uchvátila miliony? Když byste měli k dispozici tuny biometrických dat celé planety? Ale když budete tančit na tuhle hudbu s tisíci dalšími, nebude to už tak trochu něco jako krysařova píseň? Půjde ještě o umění?
Když bychom to vzali jen jako působení algoritmů na biochemický systém těla a v něm emoční pochody nebude mít lidský hudebník asi moc šancí se AI vyrovnat. Jestliže však umění vyjadřuje opravdovost okamžiku svého vzniku, tedy pravdu o všem, co se týkalo jejího zrodu = náhlý záblesk inspirace zachycený v určitém osobním prožitku, pak se žádný algoritmus nikdy lidskému hudebníkovi nevyrovná.
Ovšem, komu z nás jde opravdu o pravdu?
