Článek
V rámci příběhu opic, které se nazývají lidmi, jsme se dopracovali k tomu, že jsme po evoluční křivce vyšplhali vysoko. Začalo to pomalu. Přestali jsme se jen kymácet s klackem v ruce a začali mluvit. Jazyk dokázal rozvázat dveře inteligenci. Nastalo sdílení. Z chaosu se zformovala společnost. Stvořila své symboly, mýty, svou víru, morálku, hodnoty.
Přemýšleli jsme v číslech. Postavili jsme matematiku. Architekturu. Zemědělství. Techniku, zdravotnictví. Vzdělání. Civilizaci. A v pozadí toho všeho běžel příběh lidí coby intuitivně se chovající opic. Opic, které si nakonec místo klacků vymyslely červená odpalovací tlačítka a jaderné kufříky.
A tak by se dala současnost popsat tak, že se jen čím dál víc hroutíme pod náporem všemožných informací, které se na nás valí nijak neředěné a zprudka. Občas to vypadá, že musí současnost skončit Armageddonem. To, že nerozumíme obrovskému rozvoji civilizace posledních pár let, ještě neznamená, že vše skončí špatně.
Hodně nás do této situace tlačí nekompromisní rozvoj techniky. Skok z parního stroje na televizi ještě jakž takž opičky zvládly. S dálnicí internetu, blockchainy a biotechnologiemi už jim to tak nejde. V podstatě nikdo dost dobře nechápe sílu a kontext změn, které kolem nás probíhají. A to na ně máme ještě reagovat.
Jak, když rychlost změn dohání lidstvo na pokraj šílenství? Umíme sice zmapovat mozek a dostáváme tím i moc jej ovlivnit. Dokážeme porozumět čím dál jemnějším emocím. Prodlužujeme život. Jenže. Ve svém zaujetí poznáváním světa i nás samotných jsme na něco podstatného zapomněli. Jsme pořád jen opice. Dokážeme vymyslet a sestrojit velmi mocné věci. Avšak máte pocit, že máme i odpovědnost nad důsledky všech našich vynálezů?
Technologické novinky vyrábíme jako kdysi Baťa cvičky. Nikdo se však nesoustředil na to, jak tyto objevy správně využít. Umíme přehradit řeku masou oceli a betonu. A touto přehradou zaplavit údolí a zadržet jarní tání a ušetřit vodu na dny sucha. Hmm. A přitom netušíme skoro vůbec, jak moc byl zničen původní říční systém, o který jsme zaplavením údolí přišli.
Umělá inteligence je obrovsky mocný nástroj. A v podobě, v jaké jej v těchto dnech spouští vyhledávač Microsoftu a Google, nám jedním dechem slibuje obrovskou pomoc přetíženému lidskému vědomí.
Jenže, když jim dovolíme stát se našimi našeptávači při vyhledávání, změní nás to stejně jako vynález kola. Získá-li AI možnost ovlivnit ne zcela probádané lidské vědomí, tím, že mu pomůže dosahovat jeho cílů rychleji, však neznamená, že to bude i kvalitněji. Může se stát, že tímto procesem nechtěně narušíme duševní rovnováhu člověka a způsobíme rozpad naší osobnosti.
Ptáte se jak? Snadno. Lidská mysl přijme ráda podobnou pomoc. Ale bez tréninku umět se orientovat i bez ní se právě na ní stane zcela závislou. A závislosti, jak víme, se léčí velmi dlouho a nesnadně.
Jsme v bodě zlomu. Spěcháme v domnění, že nás rychlost vývoje popostrčí. Ale nevíme, jakým směrem. Dnes jsem jako jedinec obětí cizích slov. Slov, kterých se i bojím. A cítím se díky nim zbytečný. Tthink-tank, high-tech, globalizace, blockchain, genom, kyborg, algoritmus. Umělá inteligence. Jasné mi je jen jedno, že se v nich nemluví o mě.
Radikální proměna světa už je dávno tady. A naše panikaření z něj je výrazem strachu našeho ega. Netuším, zda je oprávněný, ale vnímám jej. Možná je právě nyní čas na zastávku. Na odstup a klidnější zhodnocení toho, co se děje. Nepotřebujeme hned teď vědět všechno do setiny vteřiny. To, jak zvládnout všechny ty nesnáze kolem nás, spočívá v pochopení toho, co nám vlastně věda a technika nabízejí. Ne v tom to udělat šup šup, honem honem.
Potřebujeme umělé inteligenci určit smysluplnou společenskou roli. Jinak ji ona napíše nám. Umělá inteligence neznamená chytřejší počítače. Je to převrat, je technickým průnikem vědy a života společnosti.
Čím lépe rozumíme vzájemnému působení biochemických impulzů v těle, v nichž se odehrávají lidské emoce, sestavují přání a připravují naše rozhodnutí, tím snadněji budou počítače odkrývat a předvídat naše chování a rozhodnutí.
Zapojením umělé inteligence do vyhledávání na webu se taktéž aktivují miliardy neuronů v nás. A umožní nám volit si v tlaku to, co nám zatím připadá, že sami chceme. A naše slavná kreativní lidská intuice tak možná skončí na dashboardu AI jako bleskové rozpoznání předem dané předlohy našeho chování.
To, co nám nyní hrozí, je realita přehrady, která sice zadrží dešťovku z májového deštíku, ale 500letou vodu ani ona nezastavila. Problém současnosti není totiž v umělé inteligenci, ale v naší omezené duševní odolnosti. V neschopnosti poradit si s tlakem a stresem globalizovaného světa. Co s tím popravdě netuším. To je na jednoho příliš velké sousto a moc malý kornout.
Pro Microsoft i Google je nejdůležitější vyhledávací algoritmus, ne lidi. Na rozdíl od nás nebude mít umělou inteligencí obdařený vyhledávač ani vlastní vědomí, ani vjemy či emoce. Tento algoritmus nebude mít radost z nákupu dobré zmrzliny. Jistě, řekne našemu autu plán cesty do zmrzlinářství, které nám pomůže vybrat podle kritérií, které si zvolíme.
Ochutnáme ji my, nikoliv algoritmus umělé inteligence. Ten si vše spočítá podle zadaných informací. A vybere nám zmrzlináře podle všeho možného. Jen ne podle chuti jeho zmrzliny.
