Článek
Většina lidí celý život prospí. V nevědomí, které nám opřádá mysl našimi vlastními výtvory. Představami. Představami o vlastní důležitosti, o tom, jací jsme soucitní a milí, jak se máme dělit na intro- a extroverty, jaká je naše správná víra a taky správná výživa, oblečení, make-up a další věci, které nás polarizují a oddělují. My si totiž dokonce i představujeme, že jsme plní vědomí.
A tak si říkám znovu a znovu, že díky téhle iluzi žijeme ve světě spícího lidstva a spíme i my sami. A právě proto se v tomhle světě může stát cokoliv, a tak se tady všechno jenom děje. Nikoliv stává.
A navždy bude, dokud se ze svého osobního Matrixu neprobudíme. Protože, když se probudíme, nový svět, o kterém s takovým nadšením aspoň chvíli mluvilo prvotní křesťanství, se rázem stane možným. Staniž se.
První krok je opustit představy o sobě, všechny iluze, kterým jsme kdy uvěřili. A protože všechny naše dokonalé teorie k zdokonalení světa tvoříme ve spánku, jen tím zesilujeme kolektivní spánek celého lidstva. A přesvědčujeme se o něčem, o čem se přesvědčovat nikdy nemusíme. O pravdě, o lásce, o svobodě. O té naší ovšem.
Žijeme v 4 stádiích vědomí. V 1. stavu vědomí skutečně spíme v posteli. V 2. stavu vědomí chodíme po světě, jsme důležitě zaneprázdněni svými denními záležitostmi a domníváme se, že jsme vzhůru.
Teprve 3. stav vědomí, co by extáze naplňující člověka životem, je prvním skutečně bdělým stavem. Vlastně jsme pro něj byly všichni zkonstruováni. Je to něco, jako když máte orgasmus, ale furt. A 4. stav vědomí je svět pravdy. Vědomí všeho tak, jak to je.
Dokud neumíme sami dosáhnout třetího stavu vědomí, nemůže nám nikdo pomoci. Ani Bůh ne. Láska nás může totiž strefit a zasáhnout pouze tehdy, když si uvědomíme, že spíme. A tím se do ní probudit.
Jelikož spící člověk si nevšímá ničeho krom sebe, pomoci od lásky se mu nikdy nedostane. Láska je totiž boží dar, říkávala babička a ty, jak známo, mají vždycky pravdu. Co s darem, když se k němu nemůžeme dostat?
Nejprve začněte sebe-upamatováním. Víte, že např. většina dospělé populace si nepamatuje ani, jaká byla jejich poslední soulož minulý týden? Natož co měli včera k večeři? Proč by potom proboha takovýto člověk vůbec stál o to se zdvihnout z postele a jít něco dělat pro to, aby se přivedl sebe-vědomě k vyššímu stavu bytí?
Jedna alegorie ukazuje člověka jako hluboce spící dav, který je na cestě k propasti. Hluboké stejné, jako jeho spánek. Lidstvo se pohybuje směrem k pádu, který ani nevidí. Ale jednotlivec může zjistit, že se nachází na okraji propasti, kterou jinak nevidí, ale cítí ji.
A když už neví, kudy kam, zjistí, že nad hlavou, jen kousíček, se mu houpá provaz, po kterém se může vyšplhat nahoru. Ale, aby se ho mohl dotknout a přitáhnout si jej, musí k němu vyskočit. Odrazit se od pevné země, od všech tzv. jistot a skočit. Skočit nahoru, i když s vědomím, že nemusí to lano zachytit. A spadnout do propasti.
Nikdo totiž nejsme natolik dokonalí, aby nebylo, co vylepšovat. Ale kdo spí a ve své naivní představě se domnívá, že je originálně kreativní, umí překračovat hranice systému a je empatický vůči ostatním, si ve spánku jen sám sobě lže.
A my tak přesvědčujeme sami sebe, že máme schopnost pozorovat, zdolávat výzvy, a to především pro trvalá spojení, to proto, že se pyšně domníváme, že svou láskou změníme svět. Jak, když spíme ve svém nevědomí a o lásce se nám leda zdá?
Samolibost a spokojenost se sebou samým, pýcha a ješitnost a nevědomost, to je vše, co nám brání se odrazit a skočit. Jsme jak krysy. Pak stačí nějakému Babišovi vzít krysařovu píšťalku a zapískat.
Původně byla modlitba Abwun d´baš mája (Otčenáš) určena jako zvolání, byla o tom, že je člověk připraven přijmout boží milost a obdržet darem jeho lásku. A odříkávala či zpívala se nahlas pouze jednou v roce v určeném místě a čase.
Jinak se modlila skrytě. Uložená v pravdě srdce každého z nás. Byla složena tak, aby způsobila upamatování se na sebe, tak aby si Bůh sám na sebe v nás vzpomněl. A tím se změnilo i naše bytí tak, aby do něj mohla vstoupit láska.
Podstata boží pomoci je v tom, ukázat nám, v čem se mýlíme. A proto jí říkáváme práce. Někdo zase boží milost. Až teprve skrze práci se sebou objevíme, že láska existuje, ale je schopna se nás dotknout pouze v případě, když se mi pozvedneme k ní. A nebudeme pyšně předpokládat, že ona přijde za námi.
Zatím jsme totiž moc pyšní na své „úspěchy“ a čekáme, že si ji stačí zasloužit. Nečekejte. Učekali byste se.
Zkuste skočit. Jen skákejte skrytě. Jinak by totiž byl onen skok jen výrazem vaší vlastní pýchy na dosažené úspěchy.
A o tom život v pravdě, přeci není.
Zdroje:
