Ztraceni v síti: Vyhledávání pravdy v čase absurdit

Absurdita na sociálních sítích? To je jako když se snažíte vysvětlit babičce, co to je TikTok. Čím bláznivější a šokující věc na internetu najdete, tím větší šanci máte, že na ni narazí spousta dalších lidí.

Proto se taky tak často stávají tyto vtipy tím, co nám předkládá algoritmus na sociálních sítích v domnění, že když to má tolik lajků a komentářů, že by to pro nás mohlo být zajímavé.

Tím se však paradoxně přebíjí ty příspěvky skutečných přátel, kteří nám skrze síť, chtěli jen něco sdělit. A tak je normální komunikace mezi lidmi zatlačena do pozadí, vyklízejíc až nadměrně prostor ke komunikaci absurdním postům, meme a videím.

Algoritmy na Facebooku, Instagramu, TikToku a dalších platformách jsou jako naspeedovaný party strýček, co vždycky upřednostní nejdivočejšího tanečníka. Můžete jen buď milovat nebo nenávidět, nic mezi tím. A právě to, k jak vyhrocené emotivní reakci na daný příspěvek nás tímto sociální sítě vedou, je velmi nebezpečné.

Chybí zde totiž to, co by mělo spojovat ty původně krajní emoční varianty, které vznikají jako vyvrcholení. Ty jsou totiž to, co nás stojí určité úsilí, které je třeba předtím uskutečnit, abychom daného emočního prožitku dosáhli.

Zaplaví naše tělo a my je prožíváme. A to chce čas. Začínáme však díky rychlosti střídajících se absurdit ztrácet svoji lidskost. Schopnost kritického uvažování a vědomé reakce.

Godzilla taky nevybuchne najednou, ale nejprve se ozve ono charakteristické n, n, n, n a až pak vyšlehnou z její tlamky smrtící paprsky. A když už jsme u Godzilly … omlouvám se předem za toto meme fan clubu Henryho Cavilla.

Všimli jste si, jak se nám potom ve společnosti brutálně zkracuje doba času od zrodu myšlenky k její realizaci oproti předchozím desetiletím? Jak najednou příliš často a nahlas vybuchujeme v přehnaných emotivních reakcích? Anebo střílíme a bohužel nejenom slovy?

Hledáme pravdu v bahně absurdit

A pak ty filtry sociálních sítí – všichni se můžeme proměnit ve zvířata nebo mimozemšťany, jen aby to někoho pobavilo. To je jako když si na karnevalu nasadíte bláznivou masku, jenom to děláte každý den.

Takže, ano, sociální sítě nám dávají šanci být kýmkoli, ale bohužel je to víc o získávání lajků než o tom být skutečně svůj. A to je tak trochu šílené, že jo?

Sociální sítě mají tendenci malovat realitu trochu víc růžově, kde všichni pořád perfektně vypadají a chovají se jako hvězdy. A lidi už toho mají dost. I proto ten velký nárost absurdních videí a vtípků. Absurdnost se pro nás stala způsobem vyrovnávání se s tlakem dezinformací a chaosu v našem současném životě. Ovšem, kam se na tohoto kohouta hrabe ten Babišův, že?

Aby ne, když je kolem nás svět plný nových technologií, které se hlavně starší generace obávají používat a politického chaosu, který bourá jistoty přežití – doplatek na služby za byt skočí za rok o 20.000 Kč, květák za 90 Kč a pivo za 60 až 100 kč.

To pak přestává dávat smysl životu tak, jak jsme ho znali. Zato Babiš s kohoutem, to je jistota. A hnutí ANO, pak hlasy voličů doslova „absurdně“ bagruje. Pomocí stupidně absurdní manipulace, co nic nevyřeší. V dnešním digitálním světě se zdá, že jsme se ztratili v bludišti sociálních sítí, kde si naše vlastní realita a ty cizí neustále kříží cesty.

Místo abychom si vychutnávali klidný moment u večerních červánků, kochali se pohledem do úsměvných očí náhodného kolemjdoucího nebo naslouchali rannímu koncertu ptáků, brodíme se v moři zpráv, které nás většinou ani nezajímají. No tak, na co ještě čekáme?

Doporučení pro snížení stresu a návrat ke skutečné komunikaci:

A tak, zatímco se nás svět sociálních médií pokouší přesvědčit, že jsme jen návštěvníci v digitální galerii absurdit, myslím, že je načase vrátit se k základním lidským interakcím.

Pojďme se naučit milovat skutečný život tak, jak přichází, bez filtrů a přetvářky. Vždyť jen tak můžeme najít klid a štěstí, které si žádný osud nemůže odnést.

Zdroje: