Článek
„Mám se rád, mám se rád.“ „A stále si to opakujte doma před zrcadlem,“ říká vlídný hlas, jenž namluvil audio knihu Dana Millera, „Sebevědomí okamžitě“.
Tak tohle nedám. S vrcholným odporem sklopím sluneční clonu, která drží už jen na jednom šroubku a na jejíž druhé straně je přilepené malé zrcátko. V tu ránu koukám do očí cizince. Svraštím obočí a neochotně pronesu onu větu. Rychle vracím pohled zpět na silnici přede mnou a okamžitě stáčím volant doprava. V odstavném pruhu dálnice vířím prach, který zamnou zůstává jako těžko průhledná clona.
Co to jen bylo, ptám se sám sebe. Obrovský létající předmět stál najednou přímo přede mnou a v poslední okamžik zmizel v porostu u silnice. Sotva jsem nahlas pronesl, že se mám rád, málem jsem se srazil s losem.
Pane Miller, málem jste měl na svědomí nebohý losí život. On však povídá dál a dělá, jako by se ho to vůbec netýkalo.
Hodiny běží jedna po druhé a slunce zamnou zapadá. Míjím sjezd na Nörrkoping a pokračuji dále směr Stockholm. Audio kniha dávno ztichla a já neustále přemýšlím, proč je tak těžké říct sám sobě, „Mám se rád“. O tomto typu knih nemám příliš valné mínění. Ale cesty po severských dálnicích jsou nekonečné. Když padne tma, mám pocit, že jsem sám na světě. Někdy sebou za volantem hrůzou trhnu a celý se otřesu při představě, že jsem opravdu sám, poslední bytost na Zemi. Zbyl jsem tu sám se sebou. To je příšerná představa. Opět si semnou zahráváš, že? Ta fantazie.
A protože už jsem všechny filmy, které mám v notebooku, viděl snad stokrát, pořídil jsem si několik audio knih. Jejich výběr asi nevědomě ovlivnilo, jak se cítím. Na filmy za jízdy nekoukám, ale mívám notebook položený na motorovém tunelu a pouštím je často jako kulisu.
Zkrátka, dělám vše možné, abych z té samoty nezešílel a také abych za volantem neusnul. Vždyť usnout za jízdy je tak snadné. Dokonce i tohle moje obstarožní Volvo má tempomat. Nastavím pohodlnou cestovní rychlost 85 km v hodině. Záda přitisknu do opěrky sedadla, která je vše, jen ne pohodlná. Čouhající dráty z polstrování sedáku mě občas píchnou do zadku. Vzduchové odpružení sedačky semnou příjemně houpe a syčící vzduch z ventilu parkovací brzdy mě ukolébává svým monotónním „ssss“.
„Jen sladce spinkej,“ promlouvá moje Volvo tichým hláskem. „Odvezu tě až na konec světa.“ „A tam tě nechám, ha, ha, ha!“ Trhnu sebou leknutím. To je na tom stavu to nejhorší. Nezavírají se mi oči. Stále pozoruji bílou přerušovanou dělící čáru. Bliká mi před očima. Ale mozek pomalu vypíná.
Jako „černý led“ se ani tento stav nedá s jistotou předvídat. Přijde si, kdy zachce, i když máte pocit naprosté kontroly. Nejsme stroje. A i když jsem se minulou noc výborně prospal, protože životadárný liják příjemně bubnoval na střechu kabiny celou noc, dnes večer na mě padá únava.
Z jihu na sever se počasí často změní i několikrát. Na jihu fouká silný vítr a jak se vzdaluji od moře a blížím se k velkým jezerům, přichází oblačnost a bouřky. Cesta k Nörrkopingu už je opět prosvícena zapadajícím sluncem a teplota se drží na příjemných 23 stupních. Ideální podmínky pro klimbání.
Vím to z předchozí zkušenosti, a tak po lehkém zaklimbání hledám parkoviště. Neusnu přece za volantem, mám se rád!
A hele, řekl jsem to. Nahlas a spontánně. Jak dojíždím do parkovací lajny, šáhnu hbitě po sluneční cloně a otočím ji zrcátkem k sobě. Je prasklé. Prasklo teď nebo už dávno a jen jsem si nevšiml? Ty jedna stará bedno kytu, směji se. Pěkně mě zkoušíš.
Pominu-li povětrnostní podmínky, není ve Švédsku většího nebezpečí než mikro spánek a střet se zvěří. Střet s losem tu může skončit fatálně i pro těžký kamion. Jsou obrovští. Když los běží, vypadá to, že skoro létá nebo baletí. Pohyb velkého zvířete na tenkých dlouhých nohách je neuvěřitelně ladný. Jsou neskutečně rychlí. Tento byl asi něčím vyplašen, protože běžně se na silnicích mimo svá migrační období neobjevují. Alespoň ne tady na jihu země.
Volá mi Sergej. Jak jinak, když dělám pauzu. Už jsem dávno přestal přemýšlet nad tím, jak to dělá. Ptá se, kde jsem. „Vezu náklad mražených kuřat do Södertälje z dánského Vejle a málem jednoho čerstvého losa,“ odpovídám ironicky. „Nemáš koukat na filmy,“ ozve se ze sluchátka. „Já přece…“ To je jedno, říkám si v duchu. „A to vezeš tam, jak je ten nabručený skladník?“ ptá se dál Sergej.
Tak pěkně děkuji. Já už na něj tak krásně zapomněl. Každý člověk je nějaký. Ale tenhle skladník, který má na starosti vykládky mraženého zboží působí, že v tom mrazáku i žije. Oba se Sergejem víme, co je zač. Když se mu člověk nelíbí, klidně ho nechá několik hodin čekat na vykládku a s klidem bere kamiony, které dojely později.
Z domova jsem mu jednou přivezl na ochutnání balení lovečáku. Ten pes na dánské celnici na to jel jak divý, tak jsem si myslel… „A neříkal jsi, že se tomu psovi udělalo pěkně zle?“ ozývá se Sergej v telefonu. „Já jsem ten salám taky měl a vůbec se tomu psovi nedivím,“ říká dál za tlumeného smíchu.
Je pravda, že celníci si onu českou pochutinu předávali z ruky do ruky a nevěděli, co si mají myslet. Já jsem se zatím marně snažil reklamovat otisky psích zubů. Ta potvora ho vyškrábala až ze dna kufru a zahryzla se do něj, jako do kosti.
Sergej mi vnukl skvělou myšlenku. Vzpomněl jsem si na audio knihu, kterou jsem dnes odpoledne za jízdy poslouchal. Ten nerudný vládce skladu by byl přeci skvělý trenažer. Vyzkouším to!
Na všechny jeho vražedné pohledy a urážlivé poznámky si budu jen v duchu odpovídat „mám se rád“. Nebudu ho chtít vůbec praštit, ani shodit z nakládací rampy, ba ani přejet návěsem. Bude to skutečná výzva úrovně sebe kontroly.
Sergej přijel na vykládku asi o tři hodiny dříve. Avšak jen co se s námahou vyšplhal na nakládací plochu, otevřel vstupní dveře a s naprosto falešným úsměvem podal transportní papíry ke kontrole, okamžitě byl odeslán zpět do vozu. A tam vlastně čeká doteď.
Pobaveně se směje, když mu vysvětluji, co mám v plánu a ještě víc, když odpovídám, kde jsem k tomu nesmyslu přišel. Však uvidíme starej válečníku, říkám si v duchu. Teď se teprve ukáže, kdo dnes bude mít prázdný návěs a kdo bude v noci spát za vrčení mrazícího agregátu.
Dnes večeříme spolu se Sergejem. Oběma nám za zády vrčí frigo. Koukám zamyšleně do ohně a pozoruji, jak se slanina pomalu připéká k povrchu pánve, která byla kdysi teflonová.
„To by nedal nikdo,“ promlouvá spokojený Sergej. Je rád, že má na dnešní noc společnost. Jdu pro pivko. Musím to spláchnout. Skladník zase triumfoval. „Myslel jsem, že ho ten lovečák minule trochu přibrzdí,“ odpovídám po chvíli na Sergejův popich. „Možná ho dal psům,“ dostávám veselou odpověď.
„Ale co, zajistil nám přece, že jsme se tu mohli dnes večer potkat a posedět u ohýnku pod hvězdami“. „Popít, pojíst a trochu probrat život,“ pronáší najednou Sergej. „Máme se přeci rádi,“ dodává.
Rozhlédnu se po okolí, jako bych byl doteď žil za nějakou vysokou zdí. Kolem šumí borovicové lesy. Někde blízko je slyšet tlumené šplouchání potůčku. Sem tam promluví nějaké lesní zvíře.
Dohořívající polínka jen tlumeně osvětlují okolní krajinu. Friga zrovna před chvílí utichla. Ani jsem to nezaznamenal. Člověk si na to jejich hlasité vrnění tak zvykne.
A ty hvězdy! Otočím pohled na horu k nebi. To je nádhera! Tisíce a tisíce světýlek, mihotající se, jako by se chtěla mezi sebou předhánět, jaké bude nejzářivější na severní obloze. Uvědomil jsem si, jak málo vnímám onen záhadný prostor nad hlavou, do kterého mám blíže než do rodné vlasti a který tu vždy je, ať už mé kroky směřují kamkoliv.
Naplňuje mě klidem představa, že ten, kdo se právě teď v Čechách kouká na Velký vůz, vidí ten samý zářící kolos jako já tisíce kilometrů daleko.
Tak teď snad poprvé cítím, že se mám opravdu rád. Musí se mít rád ten, kdo si umí uvědomit takovou krásu. Sergej poklimbává. Za několik minut mu vypadne z ruky malý plechový hrníček se záhadnou tekutinou, kterou jsem ještě nenašel odvahu ochutnat.
Přidám ještě polínko na oheň, který je to jediné, co komárům brání nás sežrat za živa. Ulehnu do trávy, dám si ruce za hlavu a pozoruji ta mihotavá světélka na noční obloze. Je mi dobře na světě a konečně mohu klidně a bezpečně spát.
Dodatek Autora: Audio kniha Dana Millera byla první knihou, kterou jsem po své počáteční krizi (odkaz na článek níže) objevil. Následně mi její myšlenky otevřely cestu k dalším autorům, kteří už se nezabývají jen osobním rozvojem, ale i duchovní cestou člověka.
