Truckerem ve Švédsku - Únava za volantem aneb Jsou metody oživení organismu, kdy se můžete červenat

Únavě za volantem jsem se rozhodl věnovat vlastní článek, který je tedy částečně výpravný. Účelem je vás, hlavně ty, kteří nejezdí s kamionem nebo nějaký jiný druh dálkových jízd, vtáhnout do reality tohoto rozmanitého světa.

Než jsem odjel pracovat do Švédska jako servisní technik, jel jsem pro českou firmu několik toček s kontejnerovou soupravou do Hamburgu. Dvacet čtyři let na krku a s návěsem jsem neměl najeto prakticky nic. První jízda byla hned noční z neděle na pondělí. Dojezd do cíle byl v pondělí dopoledne a po vyřízení vrácení prázdného kontejneru se vyzvedával nový, naložený asijským zbožím.

Po zaclení následovala devítihodinová pauza na spaní. Ale usněte v horké kabině na parkovišti, kde se tísníte s dalšími stovkami kamionů. Neustále něco přijíždí a odjíždí. Vrčí chladící friga. A na nějaký pojezd do klidnější oblasti už vám schází výkon*. Poprvé jsem tedy většinu povinné pauzy na spaní prozíral do stropu kabiny.

Únava na mě začala padat po čtyřech hodinách večerní jízdy zpět do Čech. Začátky jsou těžké, protože člověk je nevyježděný a tedy vyjukaný prakticky ze všeho, co ho dnes nechává už zcela klidným. To podstatně přidá na vyčerpání. Největší únava nepřichází z fyzické, ale z mentální únavy. Jde spíš ale o jakousi vyšinutost, kdy permanentně soustředěné smysly už potřebují polevit.

Každý člověk je v tomto jiný. U mě se hraniční vyčerpanost projevuje pocitem, že jedu příliš rychle a můj mozek nezvládá držet tempo s provozem. Tedy neustále zpomaluji na nižší rychlost, až je ten stav tolik nepříjemný, že vyhledávám parkoviště, abych na chvíli zavřel oči. Zavřít oči po takovém stavu je nepředstavitelná slast. Nejlepší důkaz naprosté potřeby lidské bytosti spát.

Při první cestě z Hamburgu jsem takto vymetl téměř každé parkoviště při cestě a všude na dvacet minut zavřel oči. Nakonec jsem však usoudil, že takto se nikam nedostanu a jen plýtvám časem i energií. Na posledním parkovišti jsem na čtyři hodiny ulehl a vyrazil dál až nad ránem.

O pár let později už jsem byl dostatečně vyježděný a ostřílený Skandinávec. Ale i tak přijdou stavy, kdy prostě nelze dál jet. Obecně se rozlišují takové dva typy usnutí za volantem. První je mikrospánek. Mnoho lidí se mylně domnívá, že je to stav, kdy člověku prostě padne hlava do strany a tzv. zachrápe. Mikro spánek je ale zákeřný jako černý led. Člověk může samozřejmě tak nějak klasicky zachrápat, ale častým jevem mikrospánku je stav, kdy má člověk otevřené oči, sleduje cestu a najednou ryje nosem ve škarpě, obrazně řečeno. Nepamatuje si nic, co nehodě předcházelo. Oči zůstaly otevřené, ale mozek prostě vypnul. Z klasického klimbání se většinou člověk rychle probere, protože se lekne. Zrychlí se tep a má dost smyslů k tomu, aby zastavil. Mikro spánek je však jako úder na bradu. Vše je v pořádku a najednou nic, jako by někdo vzal nůžky a část vašeho okamžiku před usnutím zcela vystřihl.

Zkušený řidič samozřejmě nástup únavy pozná. Někdo začne otevírat okna, aby buňky dostaly více kyslíku. Někdo šáhne po kávě, po energetickém drinku, což je zrádné, nebo zvýší hlas rádia. Někdo se začne rozptylovat hraním si s páčkami na přístrojovém panelu. Já jsem s oblibou chrastil napůl utrženou krytkou ventilace. Účelem je nemít v kabině žádný monotónní zvuk podobný puštěnému vysavači, větráku nebo hučení jakéhokoliv druhu. Na takové zvuky se totiž mozek navede jako na osvětlenou přistávací dráhu, která často končí právě v té škarpě. Ne nadarmo se pouští malým dětem na spaní nahraný zvuk vysavače. To krásně ukolébá ke spánku a předoucí motor kamionu, na osamnělé noční dálnici, má tentýž efekt. Vzduchem odpružená sedačka řidiče, loketní opěrka, prediktivní tempomat. Vše pro maximální pohodlí je to nejvíc zrádné.

Mnoho lidí mi dá za pravdu, že unavený řidič zkusí naprosto všechno. A když vše selže a vy postě musíte ujet ještě nějakou vzdálenost, je tu ještě jedna možnost, jak se nakopnout. Ano, chlapi vědí. A vzhledem k faktu, že jít na procházku momentálně nelze a zvedat činky za jízdy není zcela bezpečné, sáhnou i po něčem, co je mnohem blíž.

Fakta jsou prostá, zrychlí se tep, okysličí se krev a tím pádem mozek, a tak se dostaví příval energie. Člověk v zoufalství únavy zkusí všechno. Puritáni prominou, nejde o nic perverzního i když autobus plný turistů, který vás předjíždí, může mít trochu jiný pohled na věc. Toto nebudu více rozebírat. Řeknu jen tolik, že když bus zastavil u benzinové pumpy, raději jsem pokračoval ještě na další ve směru své cesty.

Samozřejmě je vždy lepší zastavit, než zabít sebe a někoho dalšího, kdo má zrovna tu smůlu a sdílí s vámi jednu silnici. Litera zákona hovoří zcela jasným jazykem. Všichni ale vědí, že v praxi jsou situace, kdy se zastavení vyhýbáme až do okamžiku, kdy opravdu shledáme, že to dál nejde. V sázce je třeba odjezd trajektu, který jede pouze dvakrát denně. Návraty domů jsou pro řidiče velmi ožehavé téma a většina se ve spojení s touto nejistotou cítí ve stresu. Snad i díky tomu EU schválila změnu nařízení „561“, která upravuje pracovní činnosti řidičů v dálkové přepravě. Prodloužila se maximální možná doba řízení při návratu soupravy do místa sídla firmy, což pro většinu řidičů znamená větší šanci na návrat domů k rodinám.

Potřeba spánku se obecně velmi podceňuje. Každý se rád napije a nají, ale spánek si sami často zkracujeme. Kniha Matthew Walkera „Proč spíme“ odhaluje spánkové studie na opravdu podrobné úrovni. Uvádí, že absencí spánku vzniká jakýsi spánkový dluh. Neznamená to, že když dlouhodobě spánek zkracujeme a pak se jednou dobře a dlouho vyspíme, je dluh smazán a potřeba nahrazena. Regenerace v potřebě spánku trvá naopak velmi dlouho a může jít o měsíce nebo i roky.

Stavy, doprovázející vyčerpání, jsou různé. Neobvyklé nejsou ani halucinace. Kolega viděl v Rakousku na svazích pasoucí se vlky. Sergej viděl parní lokomotivu přejíždějící dálniční most. Často jsem si z něj dělal legraci, že u nich v Lotyšsku zcela jistě ještě parní vlaky jezdí. Když však přijel blíž, nebyl tam ani ten parní vlak, dokonce ani ten dálniční most. Smysly dokáží zahrát pěkné divadlo.

Rád bych si tato zajímavá témata odbyl najednou, a tak zde zároveň odpovím i na častou otázku, se kterou se setkávám. Čůrají řidiči kamionů za jízdy do pet lahví?

Kdo nikdy nečůral do pet lahve, nikdy neřídil kamion. Nejde zde o lenost dojít si na toaletu. Jsou místa, kde je vykonání malé potřeby do flašky mnohem hygieničtější než návštěva WC. Zejména některé přístavy se pyšní velkou přítomností řidičů z jiných kultur, kde nebývá zvykem použitý toaletní papír spláchnout spolu s obsahem, nýbrž vyhodit bokem, v tom lepším případě do koše.

Jsou k tomu ale i jiné důvody. Doprava není nikdy exaktní záležitost. Ať se člověk snaží sebevíc, vždy jsou situace, kdy dochází ke zpoždění. Faktorů, které to ovlivňují, je prostě mnoho. Mám za sebou několik stíhacích jízd na trajekt, a to se člověk snaží, samozřejmě v rámci bezpečnosti, o každou vteřinu. Pokud je mezi vámi a odjezdem trajektu vaše malá potřeba, lze ji vyřešit jednoduše za pomocí flašky. Ano, dělá se to. Kdo je připraven, ten nebývá překvapen.

Řidič kamionu také zpravidla není tím, kdo v dlouhých stojících kolonách utíká čůrat za mez nebo do lesíku u dálnice. Když se v koloně stojícímu kamionu začnou z ničeho nic zatahovat závěsy přes čelní sklo, je více méně jasné, co se bude uvnitř odehrávat.

Svět za volantem umí být opravdu velmi rozmanitý. Některé věci jsou velmi humorné, některé méně. Hlavně, že to vždycky nějak dopadne. „Ještě se nestalo, aby někdy něco nějak nedopadlo“, Jan Kanyza v seriálu Hospoda.

poznámka autora

Článek má pouze výpravný charakter. Rozhodně jej nelze brát jako návod nebo doporučení k jednání proti zákonu o provozu na pozemních komunikacích či obecně mravním zákonům a zvyklostem.

* Výkonem se v nákladní dopravě rozumí směna o délce patnácti hodin, ve kterých řidič řídí nebo jinak pracuje a po kerém následuje denní odpočinek. Pro dobu jízdy platí potom zvláštní předpisy, ale 15 hodin výkonu nelze přesáhnout.