Alexander Dubček: Chtěl socialismus s lidskou tváří, místo toho dostal tanky Varšavské smlouvy

Bylo to léto, jaké Československo nikdy předtím nezažilo. V ulicích se diskutovalo, v kavárnách se četly noviny plné na svou dobu relativně odvážných článků a lidé měli pocit, že nadechli svobodnějšího vzduchu. V čele státu stál muž, který vypadal jinak než jeho předchůdci. Byl více vstřícný a bez stalinistické chladné tváře. Alexander Dubček byl politik, který přišel s vizí socialismu s lidskou tváří. Pro Miliony Čechů a Slováků se stal symbolem naděje, že i uvnitř železné opony lze žít lépe, volněji a spravedlivě. Jenže Moskva měla jiný plán. V noci z 20. na 21. srpna 1968 tu naději přejely pásy tanků několika armád Varšavské smlouvy.

Alexander Dubček se narodil 27. listopadu 1921 ve slovenské obci Uhrovec. To samo o sobě působí symbolicky, protože ve stejné vesnici se o sto let dříve narodil Ľudovít Štúr, kodifikátor spisovné slovenštiny a klíčová postava slovenského národního obrození. Už od dětství tak byl Dubček spojen s místem, odkud vzešly významné osobnosti. Jeho dětství však nebylo obyčejné. Rodiče byli nadšení komunisté, kteří odjeli nejprve do Spojených států, kde nějakou dobu pracovali a později do Sovětského svazu. Malý Alexander tak část dětství prožil v zemi, která se prezentovala jako ráj socialismu.

Pobyt v svazu jej ovlivnil silněji než si možná sám připouštěl. Naučil se plynně rusky, poznal tamní realitu, tedy tu oficiální i tu méně líbivou a především se od mládí pohyboval v prostředí, kde byla víra v socialismus brána téměř jako náboženství. To mu později dodalo jak ideový základ, tak i jistou naivní víru, že se dá systém změnit k lepšímu. Po návratu na Slovensko po druhé světové válce se Dubček stal členem Komunistické strany Slovenska. Patřil k té generaci, které měla za sebou zkušenost odboje proti fašismu. Během Slovenského národního povstání se připojil k partyzánům a dokonce byl zraněn v boji.

To mu později dodávalo politický kredit, protože hrdinská minulost byla v poválečném Československu nesmírně cennou devízou. V 50. letech stoupal stranickou hierarchií, působil v různých regionálních funkcích a postupně se dostal i na federální úroveň. Na rozdíl od mnoha svých kolegů nebyl spojován s nejtemnějšími stránkami stalinismu. Neúčastnil se politických procesů a nestál v popředí čistky a represí. Právě proto působil v 60. letech v očích mnoha lidí jako čistší politik. To, co se zdálo být nenápadnou kariérou regionálního funkcionáře se brzy ukázalo jako výhoda.

Na začátku 1968 bylo v zemi dusno. Prezident Antonín Novotný, který spojoval funkci hlavy státu i prvního tajemníka KSČ začínal ztrácet podporu. Ekonomika stagnovala a lidé byli nespokojení, kritika režimu sílila i uvnitř samotné strany. V lednu přišlo rozhodnutí, že prvním tajemníkem se stane Dubček. Byla to volba kompromisní, protože se nejevil jako výrazný reformátor ani jako tvrdý konzervativec. Moskva jeho jmenování přijala klidně. Byl pro ni spíše neznámý hráč, od které se nečekaly velké experimenty.

Jenže události dostaly nečekaný spád. Dubček byl totiž obklopen skupinou reformně smýšlejících intelektuálů a politiků a začal otevírat prostor změnám. Nešlo o revoluci, ale o evoluci, a přesto se zdála být pro lidi ohromná. Netrvalo dlouho a v novinových stáncích se objevily odvážné články, začaly vycházet dříve zakázané knihy a do veřejného prostoru vstoupila témata, o nichž se roky mlčelo.

Jaro 1968 vstoupilo do paměti jako období, kdy se v Československu začalo mluvit nahlas. Lidé, kteří roky šeptali v kuchyních nebo se báli cokoli říct na veřejnosti najednou ucítili, že se cosi mění. Cenzura, která do té doby bděla nad každým slovem v tisku či rozhlase byla uvolněna. Novináři dostali prostor k tomu, aby skutečně psali o problémech společnosti. Číst noviny se stalo dobrodružstvím. Na stránkách novin se objevovaly texty, které by ještě pár měsíců předtím znamenaly autorův vyhazov nebo i vězení. Lidé stáli fronty na výtisky, protože poprvé po dvaceti letech měli pocit, že se dozvídají pravdu. Podobná atmosféra panovala i v rozhlase, který se v srpnu stane i symbolem odporu proti okupaci.

Dubček a jeho spolupracovníci nechtěli zrušit socialismus, ale chtěli jej reformovat. Připravovali federální uspořádání státu, které mělo více zohlednit slovenské zájmy. Rehabilitovali nespravedlivě odsouzené z 50. let. Otevírali diskusi o ekonomické reformě, která by dala podnikům více samostatnosti a lidem více prostoru k iniciativě. V dubnu byl představen Akční program KSČ, byl to dokument, který sliboval kombinaci socialismu a demokracie, plánované ekonomiky a trhu, vedoucí role strany i větší svobody slova. Na papíře to znělo jako kompromis, ale v realitě to působilo jako malá revoluce.

V ulicích panovala radostná atmosféra. Transparenty s nápisy a obličeji opěvující Dubčeka byly všude. Jeho popularita dosáhla nečekaných rozměrů. Lidé jej vítali potleskem kdekoliv se objevil a vtipkovali, že kdyby byly volby, tak by vyhrál se stoprocentní podporou. Vše vytvářelo pocit, že země konečně patří lidem a ne stranickému aparátu. Ještě silněji byla tato změna cítit na Slovensku. Slovenská společnost viděla v jeho krocích nejen cestu k větší svobodě, ale i k rovnoprávnějšímu postavení ve společném státě. Z Dubčeka se stal národní hrdina.

Jenže radost doma byla zároveň zdrojem paniky v Moskvě. Leonid Brežněv sledoval vývoj v Praze s rostoucími obavami. Reformy, které Dubček prosazoval se jim jevily jako infekce, jež by mohla nakazit i další státy sovětského bloku. V Polsku, Maďarsku či Východním Německu by se mohli začít ptát na palčivou otázku, proč oni nemohou mít totéž? Už v červenci svolali Sovětí schůzku v Čierné nad Tisou. Sověti přesvědčovali Dubčeka, aby zbrzdil reformy. On však nechtěl ustoupit. Sliboval věrnost Moskvě, ale zároveň trval na tom, že československá cesta socialismu je legitimní. Brežněvova trpělivost se ale rychle tenčila. Zápisy ze schůzek ukazují, že v jeho hlase byla směs nedůvěry a obav.

Noc z 20. na 21. srpna se stala tragickým mezníkem. Hranice Československa překročila více než statisícová armáda Varšavské smlouvy. Byly to armády Sovětského svazu, Polska, Maďarska a Bulharska. Do země vjelo tisíce tanků. Pro obyvatele to byl šok. Ještě večer se v hospodách a na náměstích mluvilo o budoucnosti a ráno se občané probudili do okupované země. Dubček a další čelní představitelé byli zatčeni a odvezeni do Moskvy. Na ulicích se objevily barikády a lidé přepisovaly směrovky na zmatení vojáků.

Atmosféra byla směsí odvahy a bezmoci. Mladí lezli na tanky a rozdávali vojákům letáky, zatímco starší generace tiše plakala. Přesto se nekonal žádný velký ozbrojený odpor. Dubček i tehdejší prezident Ludvík Svoboda vyzvali národ, aby se vyhnul násilí. Nechtěli, aby se z Československa stala druhá Budapešť, kde sovětské tanky o dekádu dříve rozdrtily povstání za cenu mnoha lidských životů.

Dubček a jeho spolupracovníci byli zatčeni a letecky přepraveni do Moskvy. Tam pod tlakem sovětských vůdců a za přítomnosti armád, které mezitím okupovaly jejich vlastní zemi podepsali takzvaný Moskevský protokol. Tento dokument znamenal konec většiny reforem a faktické potvrzení vojenské přítomnosti v Československu. Dubček podepisoval se sevřeným srdcem. Věděl, že kapituloval, ale zároveň cítil odpovědnost za svůj národ. Podle některých svědectví byl v těch dnech fyzicky i psychicky zlomený. Moskva se však rozhodla, že jej zatím ponechá v čele strany. Zřejmě proto, aby uklidnila veřejnost, která v něj stále vkládala naději.

Když se vrátil po několika dnech do Prahy, vítaly ho davy lidí s květinami a potleskem. Mnozí ještě netušili, že se jeho podpisem stala invaze legitimní, a že reformy jsou minulostí. Na veřejnosti se snažil působit sebevědomě, ale jeho oči a unavený hlas prozrazovaly člověka, který prohrál. Zůstal ve funkci ještě několik měsíců. Snažil se lavírovat mezi tlaky Moskvy a očekáváním veřejnosti, ale manévrovací prostor měl nulový. O rok později byl nahrazen Gustávem Husákem, jenž se stal symbolem nové normalizační éry.

Samotný Dubček byl odklizen stranou. Nejprve jej poslali do funkce velvyslance v Turecku, kde ale vydržel jen krátce. Po návratu byl přeřazen do bezvýznamné administrativní pozice a nakonec skončil jako obyčejný zaměstnanec lesního podniku v Bratislavě. Z muže, kterého davy oslavovaly jako hrdinu se stal téměř zapomenutý úředník bez možnosti veřejně vystoupit. Období 70. a 80. let se neslo ve znamení normalizace. Husák a jeho garnitura postupně obnovili tvrdou cenzuru, omezili veřejnou diskuzi a vrátili stát do sevření sovětských představ. Zatímco jeho předchůdce se vytratil z novin, učebnic i oficiálních projevů.

Přesto nezmizel úplně. V paměti lidí žil jako symbol naděje, která byla zrazená tanky. Jeden z hořkých vtipů říkal, že Dubček chtěl socialismus s lidskou tváří, ale Brežněv mu ukázal zadek. On sám vedl život v ústraní. Občas dostával dopisy od obyčejných lidí, kteří mu vyjadřovali podporu. Věděl, že nemůže změnit politickou situaci, ale snažil se alespoň zachovat osobní integritu. V mnohém připomínal muže, který přežil vlastní porážku a musel s ní každý den žít.

Až listopad 1989 otevřel novou kapitolu dějin. Když se v Bratislavě i Praze konaly masové demonstrace, tak se objevil po dlouhých letech na veřejnosti. Vítali jej bouřlivým potleskem jako by se vrátil z exilu. V prosinci 1989 se stal předsedou Federálního shromáždění a spolu s Václavem Havlem patřil k nejviditelnějším tvářím přerodu země. Symbolicky se tak spojil muž roku 1968 s mužem roku 1989. Nakonec byl zvolen i do federální politiky v následujících letech. Na rozdíl od Havla ale nepůsobil jako vizionář. Měl stále obrovskou popularitu, zejména na Slovensku, kde byl vnímán jako hrdina.

Návrat do politiky, ale neměl dlouhé trvání. V září 1992 utrpěl vážnou autonehodu na dálnici D1 u Humpolce. Zranění byla natolik vážná, že po několika týdnech 7. listopadu 1992 v nemocnici zemřel ve věku 70 let. V době, kdy se Československo rozpadalo na dva samostatné státy odešel muž, který celý život věřil ve společnou cestu Čechů a Slováků.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Alexander_Dub%C4%8Dek

https://en.wikipedia.org/wiki/Warsaw_Pact_invasion_of_Czechoslovakia

https://www.novinky.cz/clanek/historie-pred-30-lety-zemrel-alexander-dubcek-sympaticky-komunista-by-se-vice-hodil-do-jine-doby-40413755

https://english.radio.cz/10th-anniversary-dubceks-car-accident-commemorated-8065741