Murad I.: Sultán Osmanské říše, který nechal zavraždit vlastního bratra a oslepit syna

Murad I. se narodil v roce 1326 jako syn Orhana I. a byzantské princezny. Jeden z největších katů křesťanské Evropy byl tedy poloviční Řek. Když v roce 1362 usedl na trůn nečekala ho žádná idylka. Jak bylo v osmanském rodě zvykem, tak nástupnictví nebylo zcela automatické. Murad se musel okamžitě vypořádat s opozicí. Jako první potlačil povstání svých bratrů Ibrahima a Halila. Nový sultán pochopil, že v říši může být jen jeden vládce, a že rodinná pouta jsou jen oprátkou kolem krku. Bratry nechal zlikvidovat.

Zatímco jeho předchůdci se spokojili s nájezdy a kořistí, tak on chtěl území. A hlavně chtěl Evropu. Jeho prvním šokujícím tahem bylo dobytí Adrianopole, dnešní Edirne, které se stalo hlavním městem v té době ještě ne zcela dominantní Osmanské říše. Byl to právě on, kdo institucionalizoval systém, který se stal noční můrou křesťanských matek na Balkáně, zavedl takzvané devširme. Osmanská armáda do té doby spoléhala velmi na jízdu, svobodné bojovníky, kteří bojovali za kořist. Ale ti byli nespolehliví a nový rostoucí státní útvar potřeboval válečné stroje. Chtěl vojáky, kteří nemají rodinu, minulost a jejichž jediným otcem je sultán. A tak vznikli Janičáři.

Muradovi úředníci obcházeli křesťanské vesnice na dobytých územích a vybírali ty nejzdravější a nejsilnější chlapce v nezletilém věku. Byla to daň z prolité krve. Tito vybraní chlapci byli následně odtrženi od rodin a násilím konvertováni na islám a posláni do tvrdého výcviku. Byl to dokonalý brainwashing. Bylo jim od dětství vštěpováno, že jejich jediným smyslem života je sloužit sultánovi. Nejlepší z nich se stávali úředníky či rovnou vezíry a zbytek tvořil elitní pěchotu. Vznikla tak armáda, kde křesťanští synové zabíjeli ve válkách své vlastní lidi, aniž by hnuli brvou. Janičáři nesměli mít manželky a majetek. Byli majetkem sultána. Byli to jeho psi, které vypouštěl, když jízda selhala.

V počátcích jeho vlády však musel řešit i vnitřní krize a ne jen dobývat. V 70. letech 14. století musel opustit hlavní město, aby vedl kampaň v Anatolii. Vládu v Evropě svěřil svému synovi Savcimu Beyovi. A to byla zásadní chyba. Ambiciózní a netrpělivý Savci se spojil s byzantským princem Andronikem, který měl podobný úmysl se svým otcem a císařem Janem V. a tito dva spojenci se rozhodli, že již nechtějí čekat na trůn, že si jej vezmou a vyhlásili vzpouru.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Sultán se vrátil a spojil se s byzantským císařem, tedy otcové proti synům. Díky zkušenostem a převaze povstání drtivě rozprášili, Savci se pokoušel utéct do města v Byzantské říši, ale otec jej dostihl. Nejdříve nařídil svého syna oslepit, zatímco celou podívanou sledoval. Chtěl mít jistotu, že jeho syn už nikdy neuvidí trůn, po kterém tak toužil. Ale byl stále rozzuřený a nestačilo mu to, tak jej nechal nakonec popravit.

Navíc donutil byzantského císaře, aby udělal totéž svému synovi Andronikovi. Byzantský císař však neměl žaludek na to, aby zavraždil vlastního syna, a tak nechal syna oslepit jen částečně. Napůl oslepený Andronikos tak dostal druhou šanci i přes vzpouru proti otci a vrátil se do politiky, a nakonec se stal samotným císařem Byzantské říše, takové štěstí syn Murada Savci neměl, ten byl tou dobou již dávno mrtev.

Po uklidnění situace na domácí scéně se Muradův zrak obrátil zpět na Balkán. Srbské knížectví pod vedením knížete Lazara Hrebeljanoviće bylo poslední velkou překážkou v cestě do srdce Evropy. Lazar věděl, že jde o všechno. Podařilo se mu sjednotit srbskou šlechtu, přidali se k němu i Bosňané i někteří Albánci. Byla to taková křížová výprava v menším měřítku. V červnu 1389 se obě armády setkaly na Kosově poli. Murad přivedl obrovskou armádu a v jejím čele stál on sám po boku svých přeživších synů Bájezída a Yakuba.

Bitva začala. Osmanská jízda narážela na těžkou srbskou kavalerii a v jednu chvíli se zdálo, že křesťanské křídlo pod vedením Vuka Brankoviće prolamuje osmanské linie. Situace se však nakonec obrátila a početní převaha začala hrát svou roli. Ale zatímco srbští vojáci umírali v prachu a krvi, tak v sultánově stanu se schylovalo k dramatu, které neměl obdoby. Podle legendy byl Miloš Obilić před bitvou nařčen ze zrady, a aby dokázal svou věrnost, tak se rozhodl k sebevražedné misi. Ke konci bitvy se nenápadně přiblížil k osmanskému táboru a předstíral, že je zběh, který nese důležité informace.

Strážci byli opojeni vidinou vítězství nebo cenných informací a pustili jej blízko k sultánovi. Murad seděl ve svém stanu a Obilić před ním poklekl, aby mu políbil nohu ve znamení poddanství. V tom okamžiku vytasil skrytou dýku v šatech. Byl to jeden rychlý a smrtící pohyb. Čepel projela sultánovým břichem a rozpárala mu vnitřnosti. Byl to šok, božský vládce se hroutil v kaluži krve. Vrah byl obratem zabit osobní stráží, ale svůj úkol již splnil. Stal se jediným člověkem v dějinách, kterému se povedlo zavraždit sultána v průběhu bitvy.

Murad neumřel hned, umíral v bolestech. Ještě než vydechl naposledy, tak stihl vydat svůj poslední rozkaz. Zajatý srbský kníže Lazar, který byl přiveden před umírajícího sultána musel být popraven jako pomsta. Chtěl, aby jeho protivník zemřel dříve než on sám. Sultánova smrt však neznamenala konec bitvy ani konec Osmanské říše. Naopak. Muradův syn Bajezíd, který velel jednomu z křídel během bitvy, když se dozvěděl o smrti otce, tak si nechal zavolat svého bratra Yakuba. Když Yakub vstoupil do stanu, tak byl na Bájezídův příkaz uškrcen tětivou luku. Nový sultán nechtěl riskovat občanskou válku.

Vzhledem k tomu, že byl horký červnový den, tak Muradovo tělo nemohlo být převezeno v celku. Jeho vnitřní orgány byly vyjmuty a pohřbeny přímo na Kosově poli. Zbytek těla byl nabalzamován a převezen do Bursy, kde je pohřben. Má tak dva hroby, jeden v srdci své říše a druhý na místě největšího triumfu. Vládl celkem 27 let, během kterých dokázal ztrojnásobit území své říše a byl teprve začátkem islámských ambicí Osmanské říše, přeci jen, tak ani o jedno celé století později obsadí Turci Konstantinopol a o dalších ani ne 80 let později se poprvé pokusí získat Vídeň.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Murad_I

https://www.britannica.com/event/Battle-of-Kosovo-1389-Balkans

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_na_Kosov%C4%9B_poli

https://en.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A1_Obili%C4%87