Článek
Na jedné straně Byzantská říše pod vedením císaře Romana IV. Diogena, na straně druhé stál sultán Seldžuků Alp Arslan. V polovině 11. století byla Byzantská říše stále jedním z nejmocnějších států Eurasie. Nedávno pohltila arménské království, držela značnou část Balkánu i klíčové části Itálie. Její daně financovaly profesionální vojsko i rozsáhlou byrokracii. Na mapě to vypadalo impozantně, byť sláva Římanů byla již dávno pryč.
Pod povrchem se hromadily problémy. Šlechtické rody skupovaly půdu rolníků. Stát stále častěji najímal drahé žoldnéře a elity v Konstantinopoli se hádaly o nástupnictví a politika dvora byla plná intrik. Vlivní intelektuálové se střídali v roli králotvůrců, zatímco na hranicích se měnil rychlým tempem svět. Na východě totiž vystoupili na výslunní Seldžukové. O několik desítek let dříve obsadili Bagdád a obrátili zrak k Arménii a Anatolii.
Rozsah Byzantské říše na počátku 11. století
Romanos IV. vs. Alp Arslan
Císař Romanos IV. nastoupil na trůn roku 1068, byl to voják, úkol měl jasný a to vyřešit vojenské problémy říše. Oženil se s císařovnou Eudokií Makrembolitinou a přinesl do paláce odhodlání vyřešit veškeré problémy říše. Podnikl několik tažení, zpevnil posádky a přitáhl zkušené velitele z provincií. Politicky však narážel na své soupeře z rodu Dukasů a Komnenů. Doukasovci se obávali Romanovy autority.
Na seldžucké straně stál Alp Arslan. Energický, mobilní a pragmatický vládce. Jeho armáda nebyla jen masivní, co se počtu týče, ale měl výborné lučištníky a jízdu. Sultán dobře chápal, že rozvrátit byzantskou kontrolu nad Anatolií půjde nejlépe přes pohyb. Ne přes frontální nárazy do těžkých štítových stěn. Arslan navíc vnímal širší mapu. Na jihu soupeřil s Fátimovci v Sýrii, na východě naopak potřeboval neustále upevňovat kontrolu v Íránu. Proto u Mantzikertu neusiloval o totální zničení byzantské armády, účelem bylo zlomit vůli, rozvázat ruce vlastním kmenům a uvolnit cestu do anatolského území. Roku 1071 se Romanos rozhodl pro ofenzivu. Armáda, kterou shromáždil byla pestrá. Jádro tvořili byzantští těžkooděnci a jízda, doplněni arménskými a gruzínskými spojenci a žoldnéřskými oddíly z celého okolí.
Když se před Mantzikertem ukázaly síly Alp Arslana, tak část armády přeběhla, jiní se stáhli a pozice se neustále komplikovala. To byl strukturální problém byzantské politiky žoldnéřství. Koupíte si sílu, ale ne loajalitu v kritickém okamžiku. Když došlo k prvním střetům, tak Seldžukové byli velice pohyblivý. Kroužící jízda, nepřetržitá palba z luků a předstírané ústupy. To vše postupně roztrhalo byzantské linie a mezi armádou se zvyšovala únava. Císař postupoval vpřed, chtěl nepřítele přinutit k pevnému boji, ale místo toho naháněl stín.
Pozdní odpoledne přineslo zlom. Romanos vydal rozkaz ukončit pronásledování a stáhnout se do tábora, aby se vyhnul boji ve tmě, ale muslimská armáda neustále podnikala menší útoky. Rozkaz byl v prachu a hluku roztahaných armádních kolon nejasný a interpretován jako obecný ústup. V ten moment začali Seldžukové obracet koně a přecházet do ofenzivy. Falešný ústup se proměnil v kleště. Sestava se zlomila, těžká pěchota zůstala bez krytí a císař se ocitl obklíčen. V nastalém zmatku byl Romanos zraněn a zajat.
Zajatci z řad Byzantské armády po tvrdé porážce
Velkorysost vítěze a krutost poražených
Setkání Alp Arslana s císařem vstoupilo do dějin. Údajně se jej zeptal, co by udělal on s ním pokud by situace byla opačná. Romanos měl odpovědět upřímně, že by ho nejspíše usmrtil. Arslan řekl, že on nemusí umírat a nabídl návrat za výkupné, pevnosti na východní hranici a roční tribut. Sultán totiž neměl zájem pochodovat na Konstantinopol. Dobýt hlavní město by byl prakticky nemožný úkol. Bojoval na několika frontách a politický prospěch z dosazeného a podřízeného císaře mu připadal výhodnější než riskantní výprava na západ. Romanos byl po krátké době propuštěn.
Jenže císař již přestával být císařem. V Konstantinopoli mezitím převzali moc jeho rivalové. Michael VII. Dukas se prohlásil za jediného vládce a Romanos byl po návratu označen za uzurpátora, poražen v občanské válce. Následně byl zajat a oslepen. Brzy zemřel na následky zranění. Paradoxně tak se k němu zachovali lépe muslimští nepřátelé než jeho vlastní národ. Mír se Seldžuky byl odmítnut, ale Anatolie se začala ocitat v obrovském chaosu.
Místa v Anatolii, kde se podařilo dostat Seldžukům v následujících letech
Po Mantzikertu nepronikla do Anatolie jen disciplinovaná armáda sultána, nýbrž tisíce osadníků, bojovníků a kmenů, které hledaly pastviny a kořist. Byzantský pohraniční systém byl přetížen a zcela ochromen. V dezintegraci centrální moci se místní velmoži starali o vlastní přežití. Na mapě se během několika let objevily nové samostatné státní útvary. Kolem roku 1077 vznikl v západní Anatolii sultanát Rum, který si později zřídil hlavní město v Nikaji a stal se dlouhodobým soupeřem Konstantinopole. Byzanc nepřišla jen o území, ale o rekrutační základnu.
Osud Byzantské říše
Po Mantzikertu se říše nevzdala. Jeden z nástupců Alexios I. Komnenos si prorazil cestu intrikami i odvahou a začal cihlu po cihle stavět, co zbylo. Později se přes říši přehnala první křížová výprava, která bojovala proti muslimům. Byla to velká výpomoc od katolíků. Jenže byla to dvousečná zbraň. Již čtvrtá křížová výprava se místo bojů v Jeruzalémě s muslimy ocitla před hradbami Konstantinopole. Paradoxně Konstantinopol nebyla dobyta muslimy, ale křesťany. Město bylo vyrabováno křižáky v roce 1204.
Křižáci dobývají Konstantinopol roku 1204
Vzniklo Latinské císařství. Řekové zakládali exilové státy v okolí. Nakonec se Konstantinopol navrátila do moci Řekům, ale opět byli postupně slabší a slabší. Na Balkáně mezitím sílili noví hráči. Srbsko obsadilo Makedonii i Epirus a na východě v Anatolii se vynořila rychle rostoucí Osmanská říše.
Rok 1354 byl pomyslný mezník začátku jistého konce. Osmané získali opěrný bod v Evropě, Galipoli. A začal jejich pomalý a neúprosný pochod směrem k Dunaji i ke Konstantinopoli. Rozprášili Srbsko i další okolní státy. Byzanc se postupně stávala osmanským vazalem. Naposledy si říše vydechla roku 1402, kdy Tamerlán rozprášil osmanského sultána Bájezída I. u Ankary a Osmané upadli na dekádu do hluboké krize. Jenže když krize pominula, tak si přišli i pro jejich hlavní město.
Na jaře roku 1453 sevřela město početná armáda. Po týdnech dělostřelby a útoků padl 29. května hlavní úsek obranných zdí. Poslední císař Konstantin XI. Palaiogos zahynul v boji. Sultán Mehmed II. vstoupil do města a proměnil Hagii Sofii v mešitu. To vše byla neodvratitelná budoucnost Byzantské říše. Osud byl zřejmý již po bitvě u Mantzikertu, která otevřela bránu východního světa do Anatolie.
Zdroje:
https://www.worldhistory.org/Romanos_IV_Diogenes/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Mantzikertu
https://www.britannica.com/event/Battle-of-Manzikert
https://en.wikipedia.org/wiki/Alp_Arslan
