Čistokrevní Tasmánci vymřeli v 19. století. Vymřeli i čistokrevní Češi?

Byl to ostrov podobný ráji. Drsné zelené hory, eukalyptové lesy, pobřeží s tuleni a tučňáky. Když Evropané na počátku 19. století vstoupili na Tasmánii, našli zde několik tisíc lidí, kteří si říkali Palawa. Žili ve společenstvích, která po tisíce let znala jen vlastní rytmus ročních období. Neměli kov, nestavěli kamenné domy, ale jejich svět byl kompletní. Písně přecházely z matky na dceru, lov klokana byl rituál i večeře, a ohně udržované ženami zářily na plážích jako majáky. Do půlstoletí Evropané oznámili, že čistokrevný Tasmánec už neexistuje. Zůstalo po nich jen pár kousků v muzejní vitríně a jméno poslední ženy Truganini. Jak se mohlo stát, že národ zmizel tak rychle a téměř beze stopy?

Tasmánie se přibližně před 10 000 lety odtrhla pevninským mořským přílivem od Austrálie. Izolace znamenala, že si uchovali vlastní jazyky a mýty, které se nikde jinde nedochovaly. Když v roce 1803 dorazili první britští osadníci, odhadovalo se, že na ostrově žije kolem sedmi tisíc obyvatel v několika jazykových skupinách. Britové na Tasmánii zakládali trestanecké kolonie. Vyhlášené „terra nullius“, tedy zemi nikoho obsadili jako právoplatné území koruny. Půda byla rozdělena usedlíkům, lesy se pálily na ranče a pytláci lovili klokan. A do tichého lesa přišly nemoci.

Ve 20. letech 19. století začala éra, které se říká Černá válka. Ve skutečnosti to nebyl klasický konflikt dvou armád. Na jedné straně byli osadníci, zlatokopové a trestanci s puškami. Na druhé malá lovecká společenství ozbrojená kopím a kyjem. Střety vznikaly kvůli zvířatům, ženám a hrdosti. Britské noviny psaly o „divošských útocích“, vláda vysílala trestné oddíly. Přeživší ustupovali dál, ale ostrov je ostrov, nemáte kam jít. Během jedné generace se počet Palawa ztenčil podle odhadů na pět set.

Guvernér George Arthur se rozhodl problém „vyřešit“. V roce 1830 vypustil do křovin 6000 ozbrojených mužů a trestanců v dlouhé linii napříč ostrovem. Cílem bylo vytlačit zbytky obyvatel na jeden výběžek a tam je pochytat. Operace stála polovinu ročního rozpočtu kolonie a skončila fiaskem, chytili sotva pár lidí. Ale Palawové pochopili, že je konec. Vstoupil na scénu George Augustus Robinson, misionář, který sliboval „ochranu“. Přesvědčil zbytky kmenů, aby se nechali přesunout na ostrůvek Flinders v Bassově průlivu.

Robinsonovo útočiště mělo být misijní vesnicí, kde se domorodci naučí farmařit jako běloši. Realita? Vykloubení lidé v cizím klimatu bez svých léků v dřevěných barácích. Chřipka, zápal plic, alkohol a deprese. O deset let později jich žila polovina. O dvacet let zbyla pouhá hrstka. Mezi nimi Truganini, žena drobné postavy se zvláštním smutkem v očích, která si pamatovala časy, kdy byl ostrov jejich. Britské vědecké společnosti se předháněly, kdo získá posledního Tasmánce pro antropologická měření. Když v roce 1869 zemřel muž jménem William Lanne, tak mu v noci ukradli lebku. Truganini, poučená hrůzami, opakovala své přání, že až zemře ať nechají její tělo spálit. Zemřela roku 1876. Muzeum však její prosbu ignorovalo a vystavovalo její kostru až do 20. století. Teprve později byla spálena a popel rozptýlen do moře.

Koloniální úředníci hlásili, že čistokrevní Tasmánci vymřeli. Šlo o triumf i alibi. Triumf pro vědu té doby, která věřila na rasy. Alibi pro kolonizátory, protože není koho chránit, není koho slyšet. Ale jazyk „čisté krve“ je zrádný. Ještě před deportacemi docházelo ke vztahům mezi námořníky, trestanci a palawskými ženami, národ se proměňoval. Proto dnes na Tasmánii žijí desítky tisíc lidí, kteří se hlásí k palawskému dědictví. Mají evropské příjmení, ale v žilách krev žen z různých kmenů. Učí se rekonstrukci jazyka, pletou náprsní košíky z trávy a staví kánoe z kůry. Kulturní genocidu nelze zvrátit, ale paměť může klíčit z popela.

Historici dnes připomínají, že genetická „čistota“ je mýtus. Každý národ je směsí migrací, lásek i násilí. Tasmánský příklad je extrémní, kdy malé společenství na ostrově bylo decimované během několika dekád kombinací zbraní, nemocí a kulturní destrukce. Co vlastně znamená být „čistokrevný Čech“? Je to krev praotce Čecha, která koluje v našich žilách? Je to jazyk, jímž mluvili husité? Nebo něco, co se nosí v občance? Myšlenka „čistokrevného národa“ působí na první pohled romanticky jako návrat ke kořenům a ke starým tradicím, které jsme možná ztratili. Ale když se na ni podíváme podrobněji, ukáže se, že je to spíš nebezpečný mýtus než historická realita.

Češi si o sobě rádi myslí, že jsou slovanský národ, který v 6. století přišel z východu a od té doby tu žije téměř beze změny. Jenže dějiny jsou mnohem složitější. Už před Slovany tu žili Keltové, Germáni, Markomani a další kmeny. Slovanské osídlení se míchalo s tím, co tu zůstalo a genetické studie dnes jasně ukazují, že česká populace je mozaikou směsí západních Slovanů, Germánů i dalších vlivů. U nás Čechů se hojně vyskytují genetické stopy společné s Bavory, Rakouskem nebo dokonce severní Itálií. Dějiny našeho území byly zkrátka dějinami migrace, asimilace a proměny.

Podle některých výzkumů dnešní Češi mají větší genetickou rozmanitost než třeba Maďaři nebo Dánové. Je to důsledek polohy, která je křižovatka Evropy, území bez moře, ale se spoustou armád, poutníků, uprchlíků a obchodníků. Češi jsou geneticky „evropští míšenci“, jak by možná řekl genetik. A to není hanba, naopak. Znamená to, že jsme národ otevřený, přizpůsobivý a historicky tolerantní. Nacionalistické snahy definovat „pravého Čecha“ podle jména, DNA nebo barvy pleti jsou spíš úsměvné a nebezpečné. Historie nás učí, že žádná krev není čistá. A že jakákoli snaha o její „očistu“ vždy končila tragicky.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tasm%C3%A1nci

https://www.britannica.com/topic/Tasmanian-Aboriginal-people

https://www.nespechej.cz/clanky/analyza-dna-odhalila-puvod-cechu-cesi-nejsou-slovane-20240101-2292.html?b=hf&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu

https://www.nma.gov.au/defining-moments/resources/the-black-line

https://www.bbc.com/travel/article/20211024-the-rebirth-of-tasmanian-indigenous-culture