Edvard Beneš by byl z dnešního pohledu vnímán jako komunista

Politik, který by v dnešní době navrhoval zestátnění bankovních institucí, znárodnění soukromých pojišťoven a konfiskaci zásadních průmyslových odvětví a vyvlastnění společností, které zaměstnávají více než 500, někdy i pouhých 150 osob, by rozhodně nebyl považován za umírněného středového demokrata, ale v pohledu dnešní společnosti by byl vnímán jako radikální levicový extrémista, byl by považován za komunistu a před těmito opatřeními by varovaly veškeré západní finanční instituce i mezinárodní trhy.

Skutečnost, kterou si současná společnost často odmítá připustit, je historicky doložitelná. Vítězný únor 1948 by pro Komunistickou stranu Československa nebyl zdaleka tak snadný, a možná by ani nebyl uskutečnitelný, kdyby mu Edvard Beneš vlastními kroky nevybudoval pohodlnou cestičku. Proces rozsáhlého znárodňování, ničení volného trhu a odstranění střední a vyšší podnikatelské vrstvy nezačal až v moment, kdy měl moc pfevně v rukou Klement Gottwald, ale ještě mnohem dříve.

Klíčem k porozumění Benešovu radikálnímu obratu doleva je jeho největší životní politické trauma, kterým byl podzim roku 1938. Mnichovská dohoda nebyla pro Beneše pouze ztrátou území, ale naprostá destrukce jeho dosavadního chápaní světa. Zrada spojenců zanechala v prezidentovi hlubokou nedůvěru v západní bezpečnostní záruky. Beneš během svého londýnského exilu dospěl k přesvědčení, že tradiční západní liberalismus selhal, a to jak politicky, tak hospodářsky. Věřil, že ekonomická krize a nespoutaný kapitalismus zrodily fašismus a nacismus a že bezpečnost Československa může po válce zajistit jedině slovanská velmoc na východě, tedy Sovětský svaz.

Zatímco polská exilová vláda zachovávala vůči Stalinovi opatrnost, která se ještě zesílila po odhalení masových hrobů v Katyni, Beneš si vybral cestu absolutní vstřícnosti vůči diktátorovi. Už v prosinci 1943 odjel do Moskvy, a to navzdory nesouhlasu britské diplomacie. V Kremlu podepsal smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a Sovětským svazem. Tento krok zdaleka nebyl pouze diplomatickou formalitou. Byl to zřetelný geopolitický posun, kterým se Beneš pokoušel Stalinovi ukázat, že Československo bude po válce věrným a spolehlivým spojencem.

Domníval se, že si Stalinovu náklonnost udrží tím, že mu vyjde vstříc a dobrovolně přizpůsobí československou vnitřní politiku sovětským zájmům dříve, než by k tomu byl přinucen mocí. Souhlasil s tím, že nová republika bude mít úzce vymezený politický systém, takzvaný systém Národní fronty. V tomto uspořádání byla zakázána pravicová a konzervativní opozice.

S Benešovým požehnáním byla zakázána Agrární strana, která byla nejsilnější politickou silou předválečného Československa, a společně s ní i Národní demokracie a Živnostenská strana. Tímto mocenským zásahem byla odstraněna jakákoliv obrana zájmů soukromých vlastníků a podnikatelů. Když pak v dubnu 1945 vznikl v Košicích za masivního tlaku komunistů Košický vládní program, Beneš jej přijal.

Zlatým hřebem Benešovy politiky byl podzim roku 1945. Československo v té době ještě nemělo řádně zvolený zákonodárný sbor, zemi spravovala vláda Národní fronty a veškerá zásadní legislativa vznikala formou prezidentských dekretů. Prezident Beneš podepsal dekrety s čísly 100, 101, 102 a 103/1945 Sb. Tyto dokumenty představovaly kompletní narušení tehdejšího volného trhu a podnikání.

K této obrovské přeměně majetkových poměrů došlo bez pomoci sovětských tanků. Rozměr tohoto znárodnění neměl v tehdejší nekomunistické Evropě obdoby. Benešovy dekrety nařídily zestátnění zásadního průmyslu, energetiky a celého finančního sektoru. Zestátněny byly ihned a bez výjimky všechny uhelné a rudné doly, veškeré elektrárny, plynárny, hutě i zbrojní podniky. U těchto strategických provozů se na žádnou velikost příliš nehledělo, stát jednoduše převzal kontrolu nad samotným jádrem těžkého průmyslu.

Tvrdé ale byly i hranice nastavené u zpracovatelského a lehkého průmyslu. Zde stát nepohlcoval pouze obří nadnárodní monopoly, ale soustředil se na odstranění středních, často rodinných a po generace budovaných firem. Dekret pevně určil limity počtu zaměstnanců, po jejichž překročení byla společnost automaticky vyvlastněna. V elektrotechnickém a optickém průmyslu byla tato hranice stanovena na rovných pět set zaměstnanců. Pokud měla rodinná textilka nebo přádelna více než čtyři sta pracovníků, stala se během jediné noci majetkem státu. V papírenském průmyslu byla tato hranice stanovena na tři sta zaměstnanců.

Zcela bezprecedentní byl potom limit pro výrobce keramiky a porcelánu. Zde stát odebral majetek každému, kdo zaměstnával více než sto padesát lidí. Pro posouzení byl navíc rozhodující průměr stavů z let 1938 až 1940, takže podniky se nemohly vyhnout znárodnění tím, že by po válce uměle snížily počty pracovníků. U velkých skláren a chemických provozů se znárodňovalo podle výrobní kapacity, často bez ohledu na skutečný počet lidí na výplatní listině.

U majetku kolaborantů a osob německé a maďarské národnosti, což tvořilo značnou část českého průmyslu v pohraničí se znárodňovalo zcela bez náhrady. Ačkoliv u českých vlastníků dekret sliboval kompenzaci, tak v poválečné realitě a tehdejší hospodářské situaci se k reálnému a spravedlivému odškodnění většina majitelů nikdy nedostala. Československé hospodářství se tak ze dne na den proměnilo ve státní ekonomiku. Komunisté měli proto dobrý důvod, proč státní svátek 28. října později na dlouhá desetiletí převzali a oficiálně jej přejmenovali na Den znárodnění. Naplnil se jim totiž jejich marxistický sen, a to s razítkem prezidenta, který vybudoval tehdejší demokratický stát.

Zásah do podniků byl obrovský, ale z hlediska kontroly nad společností byly ještě podstatnější zbývající dekrety, které Edvard Beneš podepsal ve stejný den. Tyto právní předpisy okamžitě znárodnily veškeré akciové banky. Finanční sektor, který je zásadní pro každou tržní ekonomiku, přestal jako samostatná entita prakticky existovat. Stát se stal jediným hegemonem.

Z dnešního hlediska by to znamenalo, že by současná vláda ze dne na den vyvlastnila všechny velké komerční banky, zrušila jejich akcionářskou strukturu a podřídila je politickému řízení. Důsledky pro tehdejší společnost byly drtivé. Pokud jste chtěli rozvíjet svůj podnik a potřebovali jste kapitál, museli jste jít žádat do státní bankovní instituce, a protože ve státních úřadech začali okamžitě vytvářet své mocenské struktury komunisté, bylo poskytování úvěrů velmi brzy podmíněno politickou věrností.