Karel V. Habsburský: Vládl polovině Evropy, nakonec rezignoval a odešel do kláštera

Karel V. Habsburský na svých bedrech nesl tíhu celého tehdejšího křesťanského světa. Jeho říše se rozprostírala přes tolik časových pásem, že se o ní poprvé v dějinách začalo říkat, že nad ní slunce nikdy nezapadalo. A přesně tento nejmocnější muž Evropy nakonec dospěl k poznání, že i ta největší moc má své hranice. Zlomený nemocí a vyčerpáním udělal něco, co dějiny do té doby téměř nepoznaly, dobrovolně se vzdal veškeré moci, odložil korunu a odešel hledat klid do odlehlého kláštera.

Karel se narodil 24. února 1500 ve flanderském Gentu v dnešní Belgii. Jeho příchod na svět předznamenal zrod impéria, přestože původně měl stát v pořadí následnictví až na několika zadních místech. K tomu, aby se stal nejmocnějším mužem Evropy, vedla neuvěřitelná série dynastických sňatků i tragických úmrtí. Z otcovy strany byl jeho dědečkem císař Svaté říše římské Maxmilián I. Habsburský a babičkou Marie Burgundská. Z matčiny strany to byl slavný katolický manželský pár Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská, sjednotitelé Španělska a podporovatelé Kryštofa Kolumba.

Karlův otec Filip I. Sličný zemřel brzy a jeho matka Jana Kastilská, známá v historii jako Jana Šílená, upadla do těžké melancholie, kvůli níž byla po zbytek života internována. Během několika málo let navíc zemřeli všichni starší následníci španělského trůnu. Mladý princ se tak v útlém věku stal dědicem poloviny Evropy. Po burgundských předcích zdědil bohaté Nizozemí a Flandry, po španělských prarodičích Kastilii, Aragonii, Sicílii a zámořské državy v Americe. A po svém dědovi Maxmiliánovi měl převzít rakouské dědičné země i kandidaturu na trůn Svaté říše římské.

Karel vyrůstal ve frankofonním prostředí flanderského dvora a vychovávala jej jeho teta Markéta Habsburská. Byl spíše tichým a zadumaným chlapcem s výrazným habsburským rysem, tedy převislým spodním rtem a výraznou čelistí, která mu ztěžovala mluvení i žvýkání potravy. O jeho vzdělání se staral Adriaan z Utrechtu, který se v budoucnu stal papežem Hadriánem VI. a právě ten v něm upevnil hlubokou katolickou zbožnost i silný smysl pro panovnickou povinnost.

Když roku 1516 zemřel Ferdinand Aragonský, musel se šestnáctiletý Karel vydat do Španělska, aby převzal své dědictví. Příchod nového krále byl pro hrdé Španěly šokem. Karel neuměl ani slovo španělsky, obklopoval se převážně flanderskými poradci, jimž rozdával výnosné španělské úřady a působil spíše jako cizí dobyvatel než jako domácí panovník, tento povýšený přístup jeho dvora brzy vyvolal silné napětí.

Když o několik let později Španělsko opustil, aby usiloval o císařskou korunu v Německu, vypuklo v Kastilii rozsáhlé povstání. Měšťané a část nižší šlechty se postavili proti cizí nadvládě i vysokým daním. Karel musel vzpouru krvavě potlačit, ale zároveň si z ní odnesl důležité poučení. Naučil se kastilsky, začal více respektovat španělské zvyklosti, do úřadů začal jmenovat domácí šlechtu a nakonec se se Španělskem hluboce propojil. Právě Kastilie se pak stala finančním i vojenským srdcem jeho globální říše a španělská pěchota jeho nejspolehlivější zbraní.

Rok 1519 přinesl smrt císaře Maxmiliána I. Titul císaře Svaté říše římské nebyl dědičný, protože panovníka volilo sedm kurfiřtů. O tento prestižní titul, který z jeho nositele činil formální světskou hlavu západního křesťanstva, se rozhořel tvrdý diplomatický boj. Karlovými hlavními soupeři byli francouzský král František I. a anglický král Jindřich VIII. Karel věděl, že k vítězství nestačí jen dynastické nároky, ale především obrovské množství peněz na získání kurfiřtů.

Proto se spojil s mocným bankovním rodem Fuggerů z Augsburgu, Jakob Fugger, mu půjčil astronomickou částku přes půl milionu zlatých, což Karlovi zajistilo vítězství. Stal se císařem Karlem V. v rámci Svaté říše římské a zároveň králem Karlem I. ve Španělsku. Cena za tento úspěch však byla obrovská. Karel vstoupil do vlády s velkým dluhem, který ovlivňoval jeho finanční politiku po zbytek života. Bankéřům musel přenechávat výnosy z cel, dolů i značné části stříbra.

Ziskem císařské koruny se Karlovo impérium sevřelo kolem Francie téměř ze všech stran, protože zatímco na jihu leželo Španělsko, tak na severu a východě byla Svatá říše římská a Nizozemí. Francouzský král František I. se tak zcela oprávněně cítil v obklíčení a rozpoutal sérii válek, které trvaly několik desetiletí. Hlavním bojištěm se stala severní Itálie, bohatý a strategicky mimořádné důležitý region.

Nejslavnějším střetem této éry byla bitva u Pavie, Karlova armáda zde drtivě porazila francouzské vojsko a samotný král František I. padl do zajetí. Karel jej nechal odvézt do Madridu, kde byl donucen podepsat potupnou mírovou smlouvu. V ní se vzdal nároků na Itálii i Burgundsko. Jakmile se však francouzský král ocitl na svobodě, prohlásil smlouvu za neplatnou, protože byla vynucena pod nátlakem a válka znovu propukla.

Karlova armáda byla tvořená převážně německými a španělskými žoldnéři a ti se ocitli bez žoldu. Hladoví a frustrovaní vojáci se vymkli kontrole a vytáhli na Řím. Následovalo vyplenění Říma, vojáci vraždili nevinné, ničili umělecká díla a pustošili kostely. Papež Klement VII. se musel v ponížení ukrýt a císař byl jako hluboce věřící katolík zprávami o řádění svých vojsk ve Svatém městě zděšen, přesto i tak se rozhodl využít papežovy slabosti k upevnění své moci v Itálii.

Zatímco na západě bojoval Karel s Francouzi, na východě se zvedala ještě hrozivější hrozba. Osmanská říše pod vládou sultána Sulejmana Nádherného prožívala svůj zlatý věk a její vojska se nezadržitelně tlačila do Evropy. V roce 1526 došlo k osudové bitvě u Moháče, v níž padl Karlův švagr, český a uherský král Ludvík Jagellonský. Uvolněný trůn v Čechách a Uhrách poté získal Karlův mladší bratr Ferdinand, čímž vznikla středoevropská větev habsburské monarchie.

Ferdinand stál v první linii obrany proti Turkům, Karel však musel opakovaně zasahovat a financovat vojska, zejména když se Sulejman v roce 1529 pokusil oblehnout a dobýt samotnou Vídeň. Město se tehdy podařilo ubránit jen s obrovským vypětím sil. Zápas s Osmany se ovšem neodehrával pouze na pevnině, ale také na moři. Ve středozemním moři působili osmanští korzáři pod vedením obávaného Chajraddína Barbarossy, přepadali křesťanské lodě, plenili italské i španělské pobřeží a odváděli tisíce lidí do otroctví. Karel si uvědomoval, že musí jednat, proto roku 1535 osobně stanul v čele mohutné námořní flotily a úspěšně dobyl severoafrický Tunis. Když se však o několik let později pokusil dobýt Alžír, jeho loďstvo zničila rozsáhlá bouře a císař sám jen stěží unikl smrti. Středomoří tak zůstalo na další desetiletí nebezpečným a rozděleným prostorem.

Největší zkouška Karlovy vlády nepřišla zvenčí, ale z nitra jeho říše. Protože se na evropské scéně objevil dosud neznámý mnich Martin Luther a ve Wittenbergu zažehl jiskru protestantské reformace. Karel V., vychovaný v přísně katolickém ortodoxním zázemí v tomto schizmatu neviděl jen náboženskou herezi, ale i přímou hrozbu pro svou politickou moc. Císařská autorita totiž ideově stála na jednotné církvi, proto svolal říšský sněm do Wormsu, kam se pod příslibem bezpečného průvodu dostavil i Luther. Císař očekával, že mnich své učení odvolá. Luther ale odmítl ustoupit, Karel v tuto reakci se rozhodl vydat edikt, jímž na Luthera uvalil říšskou klatbu a nařídil spálení jeho spisů.

Pokoušel se reformaci zničit už v jejím zárodku, ale nikdy na to neměl dostatek času ani prostředků. Kdykoli se chtěl soustředit na Německo, zaútočil František I. v Itálii nebo vytáhl Sulejman na Balkán. Tyto nepřetržité války na několika frontách poskytly protestantismu prostor k přežití i dalšímu šíření. Mnohá německá knížata přijala novou víru, a tím získala větší nezávislost na Římu i na císaři.

Teprve roku 1546, když uzavřel mír s Francií i Osmany, mohl Karel obrátit veškerou pozornost k Německu, kde vypukla válka. V dubnu 1547 císař v bitvě u Mühlbergu protestanty drtivě porazil, ale bylo to vítězství Pyrrhovo. Protestantská víra už byla mezi lidmi zakořeněna příliš hluboko a nešlo ji rozprášit jen vojenskou silou. Knížata se znovu vzbouřila a stárnoucí, nemocný císař musel dokonce v nosítkách prchat přes Alpy z Innsbrucku, aby unikl zajetí. Roku 1555 byl nakonec uzavřen Augšpurský mír, který zavedl zásadu, která říkala, že ten, kdo vlastní dané panství, tak rozhoduje o náboženství. Pro císaře to znamenalo definitivní ztroskotání jeho celoživotního snu o jednotné křesťanské Evropě.

Během Karlovy vlády zároveň došlo k největší expanzi v Novém světě. Zatímco v Evropě bojoval o každý kus území v Itálii, na druhé straně Atlantiku hrstka Španělů rozvrátila starobylé říše, kdy Hernán Cortés dobyl říši Aztéků a Francisco Pizarro zničil říši Inků v Peru. Do Španělska začaly proudit lodě naložené stříbrem a zlatem. Paradoxně ani toto obrovské bohatství Karlovi nestačilo k financování nekonečných evropských válek. Zlato a stříbro často putovaly rovnou do pokladen bankéřů na splácení dluhů nebo na výplatu žoldnéřů. Příliv drahých kovů navíc vyvolal v Evropě obrovskou inflaci, která podlomila španělskou domácí ekonomiku.

Karel V. ale nebyl pouze válečník, kladl si také morální otázky spojené s dobýváním Ameriky, nařídil takzvanou debatu ve Valladolidu, kde se teologové, včetně slavného ochránce indiánů Bartoloméa de las Casas, přeli o tom, zda mají domorodci duši a zda je morálně ospravedlnitelné je zotročovat. Ačkoli byly nakonec vydány zákony, které zakazovaly otroctví indiánů, jejich prosazování za oceánem zůstávalo v praxi velmi slabé.

Vládnout tak rozsáhlému impériu znamenalo být neustále na cestách. Během života podnikl desítky velkých cest napříč Evropou a strávil roky v kočárech, na lodích i v koňském sedle. Neměl jediné pevné hlavní město, tam kde se nacházel on, sídlila i vláda. Tento nepřetržitý stres a náročné podmínky si brzy vyžádala daň na jeho zdraví. Císař trpěl mimořádně bolestivou dnou a kvůli deformované čelisti nedokázal ani pořádně rozkousat potravu a celý život polykal velké kusy masa. Jeho jídelníček byl navíc velmi nezdravý, oblíbil si těžká masitá jídla, ústřice a studené pivo, což jeho potíže s klouby ještě zhoršovalo. V pozdějších letech už nedokázal jezdit na koni a musel být přenášen.

Těžkou osobní ranou pro něj byla smrt jeho manželky Isabely Portugalské v roce 1539. Přestože jejich sňatek byl původně dynastickým spojením z rozumu, Karel se do ní hluboce zamiloval. Během jeho dlouhých nepřítomností v Evropě navíc velmi schopně spravovala Španělsko jako regentka. Její smrt při potratu jej psychicky zlomila, do konce života se pak oblékal převážně do černé a už se nikdy znovu neoženil.

Na podzim roku 1555 se rozhodl k činu, který ohromil tehdejší svět. Uvědomil si, že jeho sen o jednotné říši selhal, a že fyzicky už nedokáže břemeno vlády unést. V sále paláce Coudenberg v Bruselu předstoupil před sněm. V emotivním projevu, během kterého mnozí dvořané plakali, shrnul svůj život. Připomněl své nekonečné cesty, přiznal své chyby a omluvil se všem, kterým během své vlády ublížil. Následně se vzdal vlády nad Nizozemím. O několik měsíců později abdikoval na španělský trůn i zámořské državy ve prospěch svého syna Filipa II. Císařskou korunu přenechal svému bratru Ferdinandovi I. a impérium tak bylo natrvalo rozděleno na španělskou a rakouskou větev Habsburků, Karel věděl, že jeden člověk už tak obrovské území s odlišnými zájmy nedokáže udržet pohromadě.

Zbaven všech titulů, vyplul v roce 1556 do Španělska, jeho cílem byl odlehlý klášter svatého Jeronýma v Yuste, v drsném regionu Extremadura. Nedožil ovšem jako prostý mnich, přivezl si s sebou několikačlenný personál, který mu nadále sloužil. Navíc i z kláštera nadále sledoval evropskou politiku, jeho syn Filip mu posílal depeše a Karel mu radil, jak postupovat ve státních záležitostech. Bývalý císař trávil čas lovem drobných ptáků z okna a posloucháním sborového zpěvu mnichů a přípravou na vlastní smrt. Nedlouho poté ho postihla těžká malárie, kterou dostal pravděpodobně od komárů z nedalekého jezírka, které si nechal vybudovat. Císař Karel V. tak zemřel nedlouho poté 21. září 1558 ve věku 58 let.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Charles_V,_Holy_Roman_Emperor

https://www.emperorcharlesv.com/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_Luther

https://www.britannica.com/biography/Charles-V-Holy-Roman-emperor