Král Béla IV. prohrál s Mongoly i Přemyslem Otakarem II., přesto zvítězil

Béla IV. se narodil roku 1206 jako syn uherského krále Ondřeje II. Už od mládí byl vychováván ve velmi náboženském duchu. Dokonce bývá označován za jednoho z nejzbožnějších králů své doby. Jeho otec byl však slabý panovník, který rozhazoval královské statky šlechticům a nechal si vládnutí doslova ukrást. Béla to pozoroval s odporem a přísahal, že až nastoupí na trůn, tak bude všechno jinak. V roce 1235 se Béla stal králem Uher. Okamžitě zahájil reformy a pokusil se obnovit moc koruny. Jenže šlechta ho nenáviděla. Všechno vracel zpět do rukou krále. Tím si vytvořil řadu nepřátel. A pak přišla pohroma.

Rok 1241. Uherské království zažívá nejtemnější chvíle své existence. Ze stepí východu přichází smrt. Rychlá, nemilosrdná a naprosto cizí z dálného východu. Mongolská vojska vedená generály Batu-chánem a Subedejem se valí Evropou jako lavina. Za sebou nechávají spálené vesnice, města v troskách a tisíce mrtvých. Cíl? Podrobit si Uhry, bránu k západu. Král Béla IV. čelí nevyhnutelnému střetu. Přestože ví o mongolské invazi, tak zároveň ví, že jeho říše není připravena. Uherští šlechtici podceňují hrozbu, mnozí dokonce považují východní bojovníky za přehnaný mýtus. Vojenská disciplína je slabá, jednotky roztříštěné a feudální rivalita snižuje schopnost jednotného postupu.

U řeky Slaná dochází k rozhodující bitvě. Béla shromáždil armádu čítající desetitisíce mužů. Feudální rytíře, měšťanské oddíly, dokonce i spojence z okolních zemí. Mongolové však přivedli zkušené jezdce, disponovali disciplínou, taktikou a důkladným průzkumem terénu. Bitva u Mohi skončila pro Uhry katastrofou. Mongolové prorazili uherské linie, rozprášili armádu a zahájili nelítostný pochod krajinou. Král Béla jen tak tak uniká. Utíká na západ a hledá útočiště. Nejprve ve Vídni, kde mu však místní vévoda odmítá otevřít brány. Nakonec nachází úkryt v chorvatském Klisu a později na ostrově Trogir v Jaderském moři. Mezitím zbytek království hoří. Mongolové drancují. Ničí kláštery, vypalují vesnice a vybíjejí obyvatelstvo. Země přišla o téměř polovinu obyvatel. Jen si představte tu pohromu, že vaše království ztratí polovinu populace.

O přibližně dvě dekády později dostal uherský král možnost opět poměřit své síly se silným soupeřem. Střední Evropa roku 1260 byla místem mocenských střetů, velkých ambicí i dynastických tahů. Dva nejvýznamnější panovníci tohoto prostoru, tedy český král Přemysl Otakar II. a uherský král Béla IV. stáli proti sobě ve vojenském i politickém napětí, které nakonec vyvrcholilo v jedné z největších bitev 13. století. Přemysl Otakar II., zvaný „král železný a zlatý“ měl pověst neohroženého bojovníka a schopného dobyvatele. Po smrti rakouského vévody Fridricha II. Bezdětného si díky sňatku s jeho dědičkou Markétou nárokoval rakouské a štýrské země. Jenže Béla IV. měl vlastní zájmy a nehodlal dopustit, aby se český vládce stal příliš mocným. Podporoval štýrskou šlechtu v odporu proti Přemyslovi, čímž došlo ke konfliktu.

Bitva mezi panovníky se odehrála poblíž rakouského městečka Kressenbrunn (někdy se bitvě u tohoto města říká také první bitva na Moravském poli, která dopadla přesně naopak než druhá bitva, tedy tragicky pro českého krále). Jednalo se o jednu z největších rytířských bitev středověké střední Evropy. Podle kronikářů se na obou stranách střetlo dohromady až 50 tisíc mužů. Přemysl Otakar II. vedl nejen české a moravské vojsko, ale měl i silné spojence z říšské šlechty, včetně rytířů z německých zemí. Béla naopak povolal uherské šlechtice i chorvatské oddíly. Boj byl tvrdý, nelítostný a dlouhý. Přemysl nasadil těžkou jízdu a zkušené rytíře, kteří se dokázali prosadit i proti početně silnějšímu nepříteli. Béla se spoléhal na rychlou jízdu a podporu spojenců, ale v rozhodujícím momentu se mu rozpadla bojová linie. Bitva skončila drtivým vítězstvím českého krále.

Přesné počty padlých nejsou známy, ale odhaduje se, že během bitvy mohly zahynout tisíce až desetitisíce mužů. Šlo o krvavý střet, po kterém zůstalo bitevní pole doslova poseté mrtvými. Přemysl prokázal nejen vojenskou sílu, ale i politickou prozíravost. Namísto pokračování v tažení využil vítězství k vyjednávání. Vítězný král si vzal za manželku vnučku svého soupeře Kunhutu Uherskou, dceru Bélova syna Štěpána. Sňatek upevnil novou alianci a přinesl dočasný mír. Přemysl tak nejen ovládl Štýrsko, ale dynasticky se ještě víc propojením s uherskou krví zapsal do středoevropské politiky. Béla sice v bitvě utrpěl porážku, ale vyšel z konfliktu se ctí. Neztratil své hlavní území, udržel si vliv a díky sňatku své vnučky zachoval dynastickou prestiž. Bitva u Kressenbrunnu tak nebyla jen vojenským střetem, ale také ukázkou tehdejších politických šachů, v nichž i poražený mohl zůstat hráčem.

Dvě těžké rány by zlomily většinu panovníků. Bélu IV. ale ne. První porážka přišla z východu, když Uherské království děsivou porážku od Mongolů v bitvě u Mohi. Druhá, o necelých dvacet let později od ambiciózního českého krále Přemysla Otakara II., který ho drtivě porazil u Kressenbrunnu. A přece na konci své vlády Béla IV. zanechal Uhry stabilní, bohaté a silnější než kdy dřív. Kromě toho zval do Uher nové osadníky a dával jim privilegia, pokud pomohli osídlit zpustošené oblasti. Zakládal nová města a obce, podporoval obchod, těžbu a kláštery. Města jako Banská Štiavnica, Košice nebo Trnava vděčí za svůj rozvoj právě Bélovi. Důležitá byla i reforma armády. Už se nemohl spoléhat jen na těžkou šlechtickou jízdu. Podporoval výcvik lehké pěchoty, zbrojení měst, žoldnéře a novou vojenskou strategii založenou na obraně pevných bodů. Kromě toho posílil královskou autoritu, částečně na úkor šlechty, a vytvořil fungující systém státní správy.

Na sklonku svého života byl považován za jednoho z nejmoudřejších a nejpevnějších vládců Evropy. Cestoval a jednal s papežem, sepsal státní listiny a zanechal po sobě moderní a silný stát. Nosí tedy titul „druhého zakladatele Uher“. Po Štěpánovi I., prvním svatém králi. Jeho odkaz přežil i jeho smrt v roce 1270. Uherské království vstoupilo do další fáze dějin jako centralizovaný, obranyschopný a respektovaný stát. Co začalo katastrofou a úprkem na jadranský ostrov, skončilo vítězstvím v podobě pevného království. Béla IV. byl důkazem, že porážka může být počátkem nového začátku, a že vůle a vize jsou někdy silnější než meč.

Zdroje:

https://www.britannica.com/biography/Bela-IV

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Kressenbrunnu

https://scispace.com/pdf/king-bela-before-the-mongol-invasion-1214-1241-42i6×hinjb.pdf

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Lehnice