Článek
Jen málokterá žena se ocitla uprostřed tak dramatických dějinných událostí jako Olivera Despina. Narodila se kolem roku 1372 jako nejmladší dcera srbského knížete Lazara a jeho ženy Milicy. Rod Lazarevićů nebyl sice přímým pokračovatelem slavné dynastie Nemanjićů, která vládla Srbsku několik staletí, ale přes ženskou linii byl s ní pevně spojen. Kněžně Milica byla potomkem Stefana Nemani, tedy zakladatele dynastie a díky tomu měli Lazarovi potomci silnou legitimitu.
Olivera vyrůstala v prostředí srbského dvora v Kruševaci, což bylo tehdy hlavní město jejího otce. Dvůr byl nejen politickým centrem, ale také duchovním a kulturním ohniskem. Zde se setkávala s pravoslavnými mnichy, básníky i vojevůdci. Srbský dvůr si v té době udržoval aktivní kontakty se sousedními státy, mezi které patřila Byzantská říše, Bosna, Uhersko, ale také Osmanská říše, která se čím dál více tlačila do balkánského prostoru. Měla několik sourozenců, z nichž nejvýznamnější byl Stefan Lazarević, jenž se stal později srbským despotou. Právě on sehrál zásadní roli v dějinách Srbská po tragické ztrátě otce v bitvě na Kosově poli.
Rodina Lazara, Olivera Despina je na obrázku první z leva
Bitva na Kosově poli a politické důsledky
Roku 1389 došlo k jedné z nejlegendárnějších bitev evropských dějin. Ke střetu na Kosově poli. Na jedné straně stála srbská vojska vedená knížetem Lazarem, na straně druhá mocná armáda sultána Murada I. Bitva skončila obrovskými ztrátami na obou stranách. Lazar byl zajat a popraven, Murad naopak padl rukou srbského atentátníka Miloše Obiliće. Vítězství či porážka je dodnes předmětem sporů. Faktem je, že obě země ztratily své nejvýznamnější figury a vládce, ale Srbové utrpěli ještě větší nenahraditelné ztráty a jejich země se stala vazalem Osmanů. Oliverin otec padl jako mučedník, zatímco její matka Milica byla nucena převzít vedení země v nesmírně složité situaci.
Po Kosovu musela kněžně hledat způsoby, jak zachránit zemi před úplným podrobením. A tak bylo rozhodnuto. Olivera bude dána jako manželka či konkubína sultánu Bájezídovi I., synovi zesnulého Murada. Pro srbskou politiku to byl ponižující krok, ale zároveň nezbytný pro udržení politického vlivu. Díky sňatku získalo Srbsko lepší postavení mezi vazalskými státy. Její bratr Stefan mohl udržet vládu a dokonce se stát jedním z nejbližších Bajezídových spojenců. Srbská vojka byla také povolávána do osmanských tažení, například proti vládcům v Uhrách či Anatolii.
Olivera se tak stala součástí harému osmanského sultána. Osmanská tradice neznala křesťanský pojem manželství v dynastickém smyslu. Pro Srby nebylo důležité jaký titul nesla, hlavní bylo, že byla blízkou ženou sultána a mohla tak ovlivňovat jeho postoje k Srbsku, protože v osmanské kultuře měl harém nejen erotickou funkci, ale také politickou. Ženy v něm hrály roli prostřednic mezi říší a dalšími zeměmi. Olivera se tak ocitla v roli důležité diplomatky. Navíc Bajezíd ji měl vskutku rád a bral ji s sebou i na vojenská tažení, aby mu mohla být neustále na blízku. Což v té době bylo opravdu výjimečné. Nebyla tak pouze ozdobou dvora, ale také společnicí na cestách.
Život křesťansky v harému
Sultán měl obvykle několik manželek a desítky konkubín, které pocházely z různých částí říše. Od Anatolie přes Balkán až po Kavkaz. Olivera měla jako křesťanská princezna privilegované postavení. Měla vlastní služebnictvo a pravděpodobně si udržovala kontakt s pravoslavnými kněžími, kteří ji duchovně podporovali. Její život se tak pohyboval mezi dvěma světy, muslimským dvorem a pravoslavnou tradicí, kterou nikdy zcela neopustila, byť zde přijala jméno Despina Hatun.
Rozsah Osmanské říše na Balkáně na konci vlády Murada I. a počátku vlády Bájezída I.
Díky ní mohl její bratr zůstat v čele Srbska a dokonce získal i titul despota. Na oplátku bojoval po boku sultána v několika taženích, například v bitvě u Nikopole, kde osmanská armáda drtivě porazila křižáky. Dokonce se traduje, že Bájezíd byl tak okouzlen jejími rysy, že jí dovoloval nosit křesťanské oděvy i na svém dvoře, což bylo velmi neobvyklé. Také měla možnost ovlivňovat hudební a literární život v harému, protože s sebou přinesla z Kruševace znalost srbských písní a básní.
Pád Bajezída v bitvě u Ankary
Za vlády Bajezída I. dosáhla Osmanská říše rychlého vzestupu. Sultán byl energický a neúnavný vojevůdce, který vedl tažení do Malé Asie, proti Uhrám i proti Byzantské říši. Byl to právě on, kdo se pokusil obklíčit Konstantinopol a přivedl Byzanc na pokraj zániku, i když neúspěšně. Na přelomu 14. a 15. století se již Osmanská říše zdála jako neporazitelný kolos. Sultán si podroboval jedno knížectví za druhým a ohrožoval veškeré státy v okolí. Jenže na východě se objevil ještě větší dobyvatel, turko-mongolský vládce Tamerlán, přezdívaný Timur Lenk.
Oba vládci se dostali do konfliktu o nadvládu nad Anatolií. Roku 1402 se jejich obrovské armády střetly u města Ankara. Nejméně desítky tisíc vojáků, sloni a dva neúprosní vládci, kteří odmítali kompromis. Bájezíd měl s sebou i oddíly svých vazalů, mezi nimiž i srbské rytíře. Ti bojovali statečně a podle byzantských i osmanských zdrojů patřili k těm, kteří drželi frontu nejdéle. Přesto byla osmanská armáda rozdrcena. Část anatolských spojenců přeběhla na protivníkovu stranu.
Bitva skončila totální katastrofou. Bájezíd byl zajat a spolu s ním i Olivera. To byla událost, která otřásla celým orientem. Nikdy předtím nebyl osmanský sultán zajat přímo na bojišti. Údajně se svého muže snažila utěšit, když padli společně do zajetí. Pro oba muselo být zajetí velkým šokem, když byli zvyklí na luxus a úctu dvora. Tamerlán byl znám nejen svou vojenskou genialitou, ale i krutostí. Zajatce často využíval jako symboly své moci. Bajezída měl údajně nechávat převážet v železné kleci, kterou vystavoval na obdiv. Údajně nechával Oliveru mu sloužit u hostin jako číšnici, čímž chtěl ponížit sultána, podle jiných zdrojů ji nabízel svým generálům, naopak některé prameny hovoří o tom, že se choval k nim šetrně. Pravda bude nejspíše někde uprostřed.
Ponižování Olivery Despiny za přítomnosti sultána Bájezída I. v kleci před Tamerlánem
Bájezíd zemřel v zajetí o rok později. Měl spáchat sebevraždu jedem nebo na následek nemoci. Po smrti sultána se stala Olivera bezcenná, a tak ji nakonec propustil. Po uvolnění se vrátila do Srbska, kde našla útočiště u svého bratra. Z harému a přepychu osmanského dvora se ocitla opět v relativně malém a chudším prostředí. Ale jelikož nebyla matkou následníka osmanského trůnu, tak pro ni nebylo nadále místo v centru dění Osmanské říše. Zemřela někdy po roce 1444 v Srbsku, přežila tedy o několik let, jak svého muže Bájezída, tak bratra Stefana. V Srbsku se stala symbolem oběti. Byla donucena k sňatku s nepřítelem, aby zachránila svůj národ.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Olivera_Lazarevi%C4%87
https://dominadespina.blog/post/749065694286594048/lazarevic-sisters
https://www.britannica.com/event/Battle-of-Ankara-1402
https://cs.wikipedia.org/wiki/Stefan_Lazarevi%C4%87
