Osman II.: Sultán, jehož vlastní muži zavraždili uškrcením a uřízli mu ucho

Osman II. vstoupil do dějin jako první osmanský panovník, který byl sesazen a zavražděn vlastními vojáky, janičáry. Nedokázal čelit politickým intrikám ani vojenskému odporu. Přestože jeho vláda trvala krátce, tak se stala varováním, že ani nejmocnější panovník nemůže přehlížet sílu elitních jednotek, které stály u zrodu i pádu osmanského trůnu. Osman se narodil v roce 1604 v Istanbulu jako syn sultána Ahmeda I. a konkubíny Mahfiruz Hatun. Jeho otec byl známý jako panovník, který ukončil tradici bratrovražd a místo toho zavedl systém, kdy byli princové drženi v paláci v izolaci. Tento krok měl chránit dynastii, ale zároveň vychovával budoucí sultány v prostředí odloučeném od reality.

Dětství Osmana bylo poznamenáno životem v luxusu paláce Topkapi, ale také přísnou výchovou, kde se kladl důraz na vzdělání. Naučil se arabsky, persky i klasickou turečtinu. Na rozdíl od některých svých předchůdců měl skutečný zájem o správu říše. Na trůn usedl v roce 1618, když mu bylo teprve čtrnáct let. Jeho předchůdce a strýc Mustafa I. byl sesazen kvůli duševní nestabilitě, a tak byla volba jasná. Očekávání byla veliká, nový sultán měl přinést svěží energii a vyvést říši z období krizí. Osmanská říše totiž čelila povstáním na Balkáně a rostoucím hrozbám v Persii.

Pro čtrnáctiletého chlapce to byla neuvěřitelně těžká role, i když byl sultán formálně považován za absolutního vládce, skutečná moc byla rozdělená mezi velkovezíra, dvorskou elitu a janičáry, obávanou gardu, která měla velký vliv. Na počátku se nový vládce snažil ukázat, že je víc než jen figurkou a chtěl se osobně angažovat v politice i vojenství. Jeho mládí však bylo zároveň i slabinou. Dvorská elita a zkušení generálové jej často podceňovali a janičáři, kteří byli zvyklí na výsady a privilegia v něm viděli hrozbu. Již od počátku si tak začal vytvářet nebezpečné nepřátele.

Jeho ambice se projevily v několika směrech, hlavními byly reformy a vojenská sláva. Věřil, že silný panovník musí prokázat své schopnosti na bitevním poli. V osmanské tradici to byla důležitá součást legitimity. Proto se rozhodl vyrazit na tažení proti Polsku a Litvě, protože docházelo ke sporům na hranicích dnešní Moldávie a Ukrajiny. Zároveň chtěl reorganizovat říši zevnitř. Kritizoval rozmařilost dvora, neefektivní správu provincií a rostoucí vliv janičárů, kteří si vynucovali stále lepší postavení.

Janičáři byli původně elitní pěchota, rekrutována z křesťanských chlapců, ale v 17. století už se jejich disciplína vytrácela. Často se zapojovali do politiky, zasahovali do volby sultánů a využívali svou moc k vlastnímu prospěchu. Osman II. v nich viděl nejen vojenskou oporu, ale i hrozbu. Mladičký sultán chtěl být reformátorem, ale neměl dostatek zkušeností ani podpory, aby mohl své plány prosadit. Přesto se rozhodl jednat. V roce 1621 vedl osobně armádu na sever proti Polsku.

Napětí mezi Osmanskou říší a Polskem a Litvou narůstalo už delší dobu. Tatarské nájezdy podporované Osmany ohrožovaly Polsko, zatímco kozáci podnikali výpady na osmanské pobřeží Černého moře. Konflikt byl nevyhnutelný a mladý sultán v něm viděl příležitost ukázat svou vojenskou genialitu. Když se v roce 1621 vypravila osmanská armáda k hranicím Moldávie, tak se jednalo o jednu z největších výprav své doby. Údajně měl k dispozici přes sto tisíc mužů. Plán byl jasný, zapsat se po bok svých nejslavnějších předků jako byl Mehmed II. Dobyvatel či Sulejman I. Nádherný.

Setkal se však s houževnatým odporem. Polskou armádu podpořili kozáci, kteří se vyznali v terénu a dokázali využít opevnění k maximálnímu efektu. Bitva u Chotyně se změnila v krvavé obléhání, kdy osmanské síly narážely na dobře bráněné pozice nepřítele. Samotný Osman II. byl přítomen přímo u obléhání a snažil se povzbuzovat své vojáky a dokázat, že není jen pasivním vládcem. přesto se ukázalo, že jeho armáda není schopna prolomit nepřátelské linie. Špatná logistika, nedostatek zásob a vnitřní nepořádek vedly k vyčerpání. Po více než měsíci bojů musela Osmanská říše uzavřít mír. Nejednalo se o drtivou porážku, hranice se příliš nezměnily. Ale pro prestiž mladého sultána to byla těžká rána, sám očekával triumf, který mu přinese respekt doma i v zahraničí. Namísto toho se vrátil do Istanbulu s pověstí neúspěšného vojevůdce.

Bitva se stala zlomem. Uvědomil si, že hlavním problémem nebyla strategie, ale stav armády. Místo elitních jednotek se stále více jednalo o zkorumpovanou skupinu, která odmítala disciplínu a podkopávala autoru panovníka. Nakonec dospěl k radikálnímu závěru. Armádu je třeba reformovat. Začal plánovat rozpuštění janičárů a jejich nahrazení novou silou, chtěl rekrutovat z Anatolie a muslimského obyvatelstva. Zároveň měl v plánu uskutečnit pouť do Mekky, aby si posílil legitimitu v očích muslimského světa. Tyto kroky však byly pro janičáry nepřijatelné.

Po návratu z neúspěšného tažení viděl, že se janičáři zajímají více o penze, obchody a politické intriky než o boj. Z původní elity se stalo mocenské centrum, které se nebálo zasahovat do volby sultánů ani do jmenování velkovezírů. On chtěl armádu, která bude věrná přímo jemu, nikoliv starým strukturám. Janičáři by tím přišli o výsadní postavení, které si budovali celé generace. Reformní snahy zasáhly i finance. Začaly být omezovány zbytečné výdaje dvora. Dále přemýšlel o reorganizaci daňového systému a tvrdě kritizoval korupci mezi úředníky. Jenže elita se k němu stavěla s nedůvěrou.

Sultán získal pověst tvrdohlavého a někdy až příliš sebevědomého vládce. Mnohé své plány oznámil bez konzultací a bez ohledu na to, zda pro ně má dostatečnou podporu. Jeho idealismus se začal střetávat s realitou osmanské politiky, kde kompromisy a zákulisní dohody hrály větší roli než vize. Janičáři začínali být nervózní. Věděli, že pokud se reformy uskuteční, tak se jejich moc zhroutí. V Istanbulu se začaly šířit zvěsti, že sultán plánuje zcela rozpustit jejich sbor. To už nebyl jen otázka vojenské prestiže, ale otázka přežití celé jejich komunity.

Osman si uvědomoval, že k prosazení změn potřebuje silnou legitimitu, chtěl přesunout hlavní město do Damašku a uskutečnit pouť do Mekky, kterou žádný z jeho předchůdců dosud osobně nepodnikl. Věřil, že tím by nebyl jen světským vládcem, ale i duchovní autoritou. Tento plán měl i praktický rozměr. Během cesty chtěl naverbovat novou armádu z loajálních muslimů. Jenže jeho záměry neunikly pozornosti. Strach janičárů rostl a rozhodli se jednat. V roce 1622 vypukla v Istanbulu otevřená vzpoura. Armáda začala pochod na palác, obsadili město a požadovali zrušení reforem. Sultán se ocitl v pasti. Mohl se pokusit vzdorovat, ale neměl dost loajálních sil. Nakonec byl zajat a uvězněn v pevnosti Yedikule, kde byl již usmrcen nejeden člověk.

Janičáři obvinili sultána ze špatného vedení války s Polskem, z neúcty k tradicím a především z pokusu oslabit jejich privilegia. Požadovali jeho sesazení a navrácení na trůn Mustafy I., jeho strýce, který byl předtím již odvolán, protože byl duševně nemocný. V nechvalně proslulé pevnosti Yedikule se odehrál jeden z nejtemnějších okamžiků osmanských dějin. Janičáři se rozhodli sultána popravit, nikoliv formálně, ale brutálně a beze cti. Sultán byl surově týrán, ponižován a nakonec uškrcen strunou od luku. Vládce, který měl před sebou celý život zemřel rukama vlastních vojáků. Jeho smrt otřásla nejen Istanbulem, ale celou říší, nikdo nečekal, že se janičáři odváží zavraždit samotného sultána.

Pro osmanskou dynastii byla jeho smrt velkou ranou, ukázalo se, že nikdo není nedotknutelný. Osmanská říše začala nadále slábnout, k moci se dostávali neschopní a duševně nemocní panovníci, ať už se jednalo o jeho strýce Mustafu I. nebo později synovce Ibrahima I., jenž nechal popravit stovky nevinných lidí, zatímco říše postupně začala prohrávat jednu bitvu za druhou, které vyvrcholilo porážkou u Vídně roku 1683, která znamenala počátek konce mocné dynastie.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Osman_II

https://www.britannica.com/biography/Osman-II

https://www.jstor.org/stable/23658975

https://www.ebsco.com/research-starters/history/janissary-revolt-1622