Richard I. Lví srdce: Křižácký král, který omilostnil svého vraha, ten však kruté popravě neunikl

Narodil se do světa, kde meče rozhodovaly rychleji než slova a kde krev byla běžnou měnou moci. Když 8. září 1157 přišel v paláci Beaumont na svět Richard Plantagenet, tak nikdo ještě netušil, že právě tenhle novorozenec jednoho dne získá přezdívku, která ho přežije o staletí, bude se mu říkat Lví srdce.

Jeho otec Jindřich II. byl vládcem, jakého Evropa dosud nepoznala. Ovládal Anglii, Normandii, Anjou i Akvitánii. Richard vyrůstal převážně na jihu Francie. Naučil se jezdit na koni dřív než uměl pořádně číst a uměl dříve zacházet s mečem než s perem. Ale přesto nebyl hloupý, naopak. Uměl latinsky i francouzsky. Jenže zatímco jiní princové vyrůstali v relativním bezpečí, tak Richardovo dětství bylo poznamenáno neustálým napětím, spory a zradami. Jeho rodina byla spíš vlčí smečka než sjednocená dynastie. Bratři soupeřili mezi sebou a synové se bouřili proti vlastnímu otci.

Když byl Richard ještě velmi mladý, tak jej jeho otec jmenoval vévodou Akvitánie. Měla to být pocta, ale pro prince to byl vstup do světa dospělých konfliktů. Akvitánie byla neklidná země plná vzpurných baronů, kteří se nechtěli podřizovat královské moci. Postupem času začalo mezi ním a otcem růst napětí. Jindřich odmítal svým synům předat skutečnou moc, přestože jim uděloval tituly. To vedlo k sérii vzpour, do nichž se zapojil i Richard. A paradoxně ho v nich podporovala vlastní matka. Rodina Plantagenetů se tak stala dějištěm skoro shakespearovského dramatu. Otec proti synům, bratři proti sobě a matka tahající za nitky v pozadí.

Když otec v roce 1189 zemřel, tak se stal Richard králem Anglie. Byl korunován ve Westminsteru za velkolepých oslav, ale jeho mysl už byla jinde. Evropa tehdy žila jediným tématem. Pár let zpět zemřel slavný jeruzalémský král Balduin IV., kterého zužovala lepra a po pár letech chaosu padl Jeruzalém do rukou muslimů a papež vyhlásil třetí křížovou výpravu. Richard se sotva ohřál na trůně a začal shánět peníze na výpravu. Anglie pro něj nebyla domovem, ale pokladnicí. Jeho srdce už bylo dávno na cestě do Svaté země.

Brzy tedy vyrazil na křížovou výpravu jako muž posedlý ideálem. Nechtěl být jen králem, ale hrdinou. Na východě se brzy ukázalo, že jeho pověst není přehnaná. V bitvách byl odvážný. Dokonce i riskoval vlastní život, a když vojáci viděli, že jejich král stojí v dešti šípů a mečů vedle nich motivovalo je to bojovat o to zuřivěji. Jeho nejslavnější chvíle přišla v bitvě u Arsúfu, kde jeho armáda porazila vojsko slavného Saladina. Richard se stal symbolem křesťanského odporu. Přesto se mu Jeruzalém nakonec nepovedlo získat. Válka se proměnila v patovou situaci a král si uvědomil, že jej čekají další bitvy doma. Uzavřel se Saladinem dohodu, která umožnila poutníkům přístup ke svatým místům a připravil se na návrat domů. To ještě nevěděl, co ho čeká.

Na cestě zpět byl zajat rakouským vévodou Leopoldem, kterého dříve urazil. Z rytířského hrdiny se stal rukojmí. Byl předán římskému císaři a držen v zajetí, dokud Anglie nezaplatila obrovské výkupné. Lidé platili daně, tavilo se stříbro a prodával se majetek. Všechno proto, aby vykoupili krále, který s nimi sotva žil. A když se král konečně vrátil, rozhodl se nečekaně vydat zase do války, protože neuměl nic jiného. Jeho někdejší spojenec z křížové výpravy a francouzský král Filip II. využil jeho nepřítomnosti a začal ukusovat jeho území ve Francii.

Okamžitě shromáždil vojsko a vytáhl do bitevního pole. Jeho tažení ve Francii byla rychlá, tvrdá a často brutální. Obléhal hrady, ničil vesnice a trestal vzpoury. V očích svých vojáků byl stále hrdinou. V očích poddaných se ale stále více stávala jeho přítomnost synonymem pro utrpení. On však nikdy nepochopil, že král nemá být jen válečník, ale i správce. Spravoval pouze mečem. Jemu byla Anglie cizí, Francie bojištěm a Svatá země snem, který se nesplnil. Neměl legitimní děti a jeho manželství s Berengarií Navarrskou bylo spíše politickou formalitou než skutečným svazkem. Žili většinou odděleně a údajně se jejich vztah ani nikdy pořádně nenaplnil.

Roku 1199 dorazil Richard k nenápadnému hradu Chalus-Chabrol v Akvitánii. Místní pán se vzbouřil a odmítl vydat poklad, který měl být nalezen na jeho území. Pro Richarda to byla urážka. Rozhodl se hrad oblehnout osobně. A právě tam u bezvýznamné pevnosti, která by se neobjevila ani na mapách jej čekala smrt, protože jej zasáhl šíp z kuše do ramene. Zranění nebylo okamžitě smrtelné. Šíp byl vytažen a Richard se dokonce pokoušel vtipkovat. Jenže rána se zanítila. Infekce se šířila tělem a způsobila gangrénu.

Král, který přežil desítky bitev začal umírat na nemoc, kterou neuměl nikdo léčit. Každý den cítil, jak mu tělo odumírá a začal si uvědomovat, že žádná další výhra nepřijde. Když pochopil, že situace se neustále zhoršuje, tak si nechal přivést muže, který vystřelil onen šíp. Jmenoval se Pierre Basile a král mu odpustil. Nařídil, aby byl propuštěn. Samotný král o nedlouho umírá v dubnu roku 1199. Zemřel daleko od Anglie i Jeruzaléma. Zahynul u malého hradu, ale jeho smrtí nic neskončilo, teprve tehdy začalo pravé drama.

I když Richardův rozkaz byl jasný a mladík, který jej zasáhl z kuše měl být propuštěn, tak po jeho smrti jej vojáci opět zajali. Nezajímalo je, že dostal milost. Chtěli krev za krev. Obránce hradu byl stažen z kůže. Mezitím nastoupil na trůn mladší bratr Richarda Jan Bezzemek, který začal ztrácet francouzské državy jednu po druhé, rozhádal se s církví i šlechtou a dovedl království na pokraj kolapsu. Výsledkem byla Magna charta, dokument, který omezoval královskou moc a položil základy moderního práva a Anglie se tak ponořila do zcela nové éry.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Richard_I._Lv%C3%AD_srdce

https://www.britannica.com/biography/Richard-I-king-of-England

https://www.dejepis.com/dokument/magna-charta/

https://www.britannica.com/event/Crusades/The-Third-Crusade