Stanislaw Zolkiewski: Polský hrdina, který dobyl Moskvu dávno před Napoleonem

Stanislaw Zolkiewski se narodil roku 1547 na vesnici Turynka v tehdejší polsko-litevském státě. Pocházel ze šlechtické rodiny, která mu zajistila dobré vzdělání i vstup do služeb nejvyšších panovníků. Už v mládí sloužil jako sekretář krále Stefana Báthoryho, pod jehož vlivem poznal jak politické prostředí dvora, tak základy vojenského velení. Díky vzdělání a zkušenostem se rychle stal součástí úzkého kruhu, který řídil království.

V 80. a 90. letech se účastnil mnoha válečných výprav, zejména proti Moskvě a Tatarům. Vyznamenal se především v bojích o Livonsko a postupně získával pověst zkušeného velitele. Roku 1588 sehrál klíčovou roli v bitvě u Byczyny, kde polské vojsko porazilo arcivévodu Maxmiliána Habsburského. Toto vítězství upevnilo jeho postavení a otevřelo cestu k dalším úřadům.

Na přelomu století už patřil k nejvýznamnějším osobnostem země. Byl jmenován korunním polním hejtmanem, později dokonce velkým korunním hejtmanem, tedy nejvyšším velitelem polské armády. Současně zastával funkci kancléře, čímž spojoval vojenskou i politickou moc. Jeho role nebyla však jednoduchá. Čelil nátlaku ze všech stran. Od Švédů, Moskevského carství, Osmanské říše i Krymského chanátu. K tomu navíc přispíval složitý vnitřní systém šlechtické samosprávy, který bránil efektivní vládě a často oslaboval královskou autoritu.

Největší slávy dosáhl během rusko-polské války. Roku 1610 vedl polsko-litevské vojsko proti výrazně silnější ruské a švédské armádě v bitvě u Klušina. V čele slavné těžké husarské jízdy vyzbrojené kopími dokázal zvítězit navzdory početní nevýhodě. Poláci čítali asi 6 tisíc vojáků, zatímco jejich východní soupeř měl k dispozici přes 30 tisíc mužů.

Vítězství v bitvě znamenalo otevření cesty až k samotné Moskvě. Zolkiewski dokázal zajistit kapitulaci carských vojsk, a dokonce přesvědčil část bojarů, aby přijali polského prince Vladislava za nového cara. V roce 1610 tak polská vojska vstoupila do Moskvy a obsadila Kreml. Na krátkou dobu se zdálo, že rozšíří svou moc i na Moskevské carství. Tento moment byl unikátní. Více než dvě stě let před Napoleonem a téměř 300 let před Hitlerem vstoupila polská armáda do Moskvy a zdálo se, že nadvláda Poláků nad Ruskem je možná.

Úspěch však nebyl dlouhodobý. Republika byla vnitřně rozdělená, šlechta často odmítala financovat tažení a král Sigismund III. Vasa měl jiné ambice než samotní vojevůdci. Místo pragmatického upevňování moci v Moskvě se začala řešit otázka katolicismu, dědičnosti trůnu a vnitřních zájmů magnátů. Ruský odpor sílil, vypukla povstání a polská posádka v Moskvě se ocitla v obležení. Již o 2 roky později musela kapitulovat. Sen o polském carovi na ruském trůně se rozplynul a Zolkiewského vítězství bylo postupně zapomenuto.

Poslední kapitola jeho života se odehrála roku 1620, kdy se Polsko dostalo do konfliktu s Osmanskou říší a jejími vazaly. Stanislaw Zolkiewski byl v té době již v pokročilém věku, ale i tak převzal velení a vydal se proti svému nepříteli. U města Cecora na dnešní Ukrajině však narazil opět na mnohonásobně silnější síly. Bitva se proměnila brzy v katastrofu. Polské vojsko bylo obklíčeno a při ústupu se rozpadlo v chaosu. Sám Zolkiewski odmítl opustit bojiště a padl v boji. Jeho hlava byla dovezena do Istanbulu sultánovi jako trofej, zatímco tělo bylo později převezeno do Polska a pohřbeno.

I přes tuto porážku byla stále unie Polska a Litvy jedna z nejsilnějších zemí v Evropě. Rozprostírala se od Baltského moře až téměř k Černému, spojovala území dnešního Polska, Litvy, Běloruska, Lotyšska a značné části Ukrajiny. Byla multietnická a multikulturní. Žili zde vedle sebe Poláci, Litevci, Rusíni, Židé, Němci i Arméni. Systém, který tento kolos řídil byl unikátní. Takzvaná „zlatá svoboda“ dávala rozsáhlé pravomoci šlechtě. Od práva volit krále až po právo veta při rozhodování důležitých záležitostí.

Na jedné straně to chránilo svobodu jednotlivců a bránilo tyranii, na straně druhé to oslabovalo centrální moc. Každý šlechtic mohl blokovat důležité rozhodnutí, což často paralyzovalo politiku i vojenské akce. Navíc přicházely neustálé hrozby z venčí. Na Severu soupeření se Švédy nad Baltem, na východě neustále rozpínající se Moskevské carství, na jihu Osmanská říše na vrcholu své moci a na západě rostoucí ambice Habsburků. I když události jako byla právě bitva u Klušina otevírala možnosti stát se dominantním hráčem ve východní Evropě, tak toho polská šlechta nikdy nedokázala plně využít.

Vnitřní spory, neochota financovat armádu a královy náboženské ambice vedly k oslabení. V následujících desetiletích se říše zapletla do sérií vyčerpávajících válek prakticky se všemi státy v okolí. Byť se unie dokázala několikrát vzepřít a ukázat, že je relevantním hráčem na tehdejší mapě Evropy, jako bylo například vítězství Jana Sobieského u Vídně roku 1683, ale celkově se stát začal dostávat do neustále většího úpadku. V 18. století se už říše stala hřištěm mocnějších sousedů. Konkrétně Ruska, Pruska a Rakouska, což vyústilo v sérii dělení, které skončilo k úplnému vymazání z mapy.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Klu%C5%A1ina

https://www.britannica.com/biography/Stanislaw-Zolkiewski

https://polishhistory.pl/stanislaw-zolkiewski-between-military-service-and-private-interests/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Stanis%C5%82aw_%C5%BB%C3%B3%C5%82kiewski