Článek
Andrej Babiš dlouhá léta toužil po tom, aby ho brali jako skutečného lídra světového formátu. Chtěl být tím státníkem, jehož slova rezonují za hranicemi a kterého citují zahraniční agentury. A teď se mu to konečně podařilo!
Rád bych proto panu premiérovi co nejupřímněji pogratuloval. Jeho nedávné vystoupení na summitu NATO v Ankaře totiž zaznamenalo fenomenální mezinárodní ohlas. Má to jen jeden drobný háček. Oslavné ódy na něj nepějí ve Washingtonu, v Londýně ani v Paříži. Tleská mu Moskva.
Když totiž český premiér spojencům i světu hrdě oznámil, že se Česká republika odmítá podílet na financování alianční vojenské pomoci Ukrajině ve výši 70 miliard eur, Kreml nemohl uvěřit svému štěstí.
Pochvala přímo od okupantů
Babišův krok zafungoval na ruskou státní propagandu jako politický energetický nápoj. Okamžitě se ho chytila státní agentura TASS a radostně o něm referuje ruský senátor Alexander Vološin.
Pro kontext to není jen tak ledajaký ruský politik, ale člověk, kterého Putinův režim dosadil do vedení takzvané Doněcké lidové republiky, tedy přímo na okupované ukrajinské území, které Rusko zdevastovalo a ukradlo.
Tento pán nyní s nadšením vysvětluje, že Babišovo odmítnutí pomoci dokazuje ztrátu jednoty mezi zeměmi Evropské unie, a raduje se, že dřívější podpora Ukrajiny prý byla jen „stádním instinktem“. Do toho se přidává deník Moskovskij Komsomolec, který jásá nad tím, že „Česko nedá Ukrajině ani korunu ze státního rozpočtu“.
Pane premiére, měli bychom se na chvíli zastavit. V politice totiž platí jedno nepsané, ale velmi přesné pravidlo.
Když vás za vaši zahraniční politiku veřejně chválí okupační činitel agresora a ruská státní propaganda vás využívá jako důkaz rozpadu Západu, neděláte to dobře pro svou zemi. Děláte užitečného idiota pro Kreml.
Nad tím by se měl Andrej Babiš opravdu velmi zhluboka zamyslet, pokud mu na bezpečnosti a pověsti České republiky alespoň trochu záleží.
Domácí fraška aneb Okamura drží vodítko
A aby ta blamáž byla naprosto dokonalá, celá tahle Babišova hra na drsného odpůrce vojenské pomoci je ve skutečnosti jen jedna velká šmíra plná vládního chaosu.
Zatímco premiér dělá v Ankaře ramena a Moskva ho plácá po zádech, jak nedáme Ukrajincům ani korunu, jeho vlastní ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé) potichu a bokem pošle 140 milionů korun na americké zbraně v rámci iniciativy PURL, byť se kryje tím, že se jedná o závazek z období předcházející vlády.
Ruská propaganda si toho naštěstí pro Babiše nevšimla, jinak by mu tu medaili za rozvracení EU možná zase rychle sebrala.
Kdo si toho ale všiml, je Tomio Okamura. Muž, který do vlády raději ani nešel, ale z pohodlí křesla předsedy Sněmovny zkouší držet Babišův kabinet pěkně pod krkem.
Okamura okamžitě spustil povyk, odmítl posílání jakýchkoliv zbraní a naklusal si premiéra zdrbat jako malého kluka, aby se to už víckrát neopakovalo.
Tohle je obrázek naší současné zahraniční politiky v plné nahotě. Z České republiky se pod Babišovým vedením stal nespolehlivý spojenec, na kterého Západ kouká skrz prsty a kterému Východ ironicky tleská. Skutečně, pane premiére, gratuluji k takovému „úspěchu“.
Sledovat českého premiéra, jak svým sobectvím dělá radost ruské státní propagandě a dosazeným okupantům, zatímco ho doma cvičí Tomio Okamura kvůli potají odeslaným zbraním, vyžaduje občas pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, baví vás toto pravidelné rozkrývání vládní nekompetence a sdílíte můj názor, že potlesk z Moskvy je pro premiéra spíše důvodem k rezignaci než k oslavě, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že váš příspěvek nepoužiji na předplatné ruských tiskových agentur pro Andreje Babiše, ale půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abychom tu společně mohli těmto absurditám čelit i dál. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!
