Článek
Když máte plná ústa boje proti elitám, svobody slova a nutnosti, aby politici nesli osobní odpovědnost, měli byste jít ideálně příkladem. Tomio Okamura si ale z této politické poučky udělal trhací kalendář.
Soud nepravomocně potrestal hnutí SPD peněžitým trestem tři miliony korun za předvolební kampaň, která podle rozsudku podněcovala k nenávisti.
Zcela konkrétně šlo o onen pověstný umělou inteligencí vygenerovaný vizuální odpad s mužem tmavé pleti se zkrvaveným nožem, alias „chirurgem z dovozu“, a romskými chlapci s cigaretou, u nichž stálo heslo „Podpora pouze pro rodiny, kde děti plní školní docházku!“
Je přitom nutné zdůraznit, o jak bezprecedentní krok se jedná. V novodobé české historii jde o zcela ojedinělou situaci, kdy nezávislý soud takto tvrdě a finančně citelně zasáhl přímo do politického marketingu vládní strany. Pokuty už padaly, ale spíše symbolické.
Třímilionová pokuta není jen symbolickým plácnutím přes prsty, ale historickým milníkem, kterým justice narýsovala jasnou červenou čáru mezi svobodou slova a trestným šířením nenávisti.
Zatímco hnutí je popotahováno, jeho předsedovi, kterému za tento skutek hrozí až tři roky za mřížemi, se neděje vůbec nic. Proč? Protože ho jeho kolegové poslanci z vládní koalice odmítli vydat spravedlnosti a stíhání je přerušené. Tomio Okamura, ten velký bojovník proti systému, se tak s úlevou schoulil pod teplou deku poslanecké imunity.
Odvolatelnost jen pro ty druhé?
Tento alibismus nabývá obludných rozměrů zejména ve chvíli, kdy si vzpomeneme na nedávnou debatu o vládním návrhu zákona o celostátním referendu. Okamura roky křičí, že politici musí být odvolatelní lidem.
Kde ale byla jeho reálná snaha tuto možnost do nového zákona prosadit? Kde byly tvrdé tlaky, aby občané mohli pomocí referenda politika zbavit funkce?
Nikde. Ono se to totiž hrozně hezky křičí na náměstích, ale realita je taková, že kdyby odvolatelnost v referendu skutečně existovala, Okamura by po svých posledních eskapádách patřil k prvním na ráně. Nebo na to prostě jen nebyl dost silný.
Je každopádně mnohem pohodlnější na systém nadávat, než se reálně vzdát záchranné sítě, kterou mu jeho sněmovní mandát aktuálně poskytuje.
Od slov k činům (a k panu Baldovi)
Na následné tiskové konferenci šéf SPD plakáty s hrdostí znovu ukázal a prohlásil: „V žádném případě jsme necílili na rasové pohnutky.“ Celé to navíc zaobalil do boje za svobodu slova.
Tady je ovšem potřeba zbystřit a poslechnout si racionální odůvodnění soudkyně Ivany Tiché i státního zástupce. Svoboda projevu má v demokratickém státě své hranice.
Rozdělování společnosti na „my a oni“ a cílené vyvolávání strachu a závisti vede k nenávisti. A jak soudkyně zcela trefně připomněla, v České republice už s tímto máme své temné zkušenosti.
Zosobňuje je Jaromír Balda. První český odsouzený terorista, který pod vlivem přesně této štvavé a lživé kampaně kácel stromy na koleje. Čekat, až lživá slova z plakátů znovu inspirují někoho k násilnému činu, si prostě demokratický stát nemůže dovolit.
Stačí připomenout i to, co způsobilo štvaní proti sudetským Němcům, respektive jejich potomkům. Na nejednom místě pak byly nasprejované hákové kříže. Třeba i na památníku pochodu smrti v Pohořelicích.
Tady je ale nutné se zastavit a ukázat prstem ještě jedním směrem. Kampaň SPD s „chirurgem z dovozu“ totiž nevznikla ve vakuu. Je na čase si nalít čistého vína a přiznat si, že politici jako Okamura pouze cynicky obsluhují poptávku, která už ve společnosti existuje.
Tyto toxické plakáty spatřily světlo světa jen proto, že na nezanedbatelnou část českých voličů zkrátka výborně fungují.
Pokud se bavíme o odpovědnosti, nesmíme kritizovat jen ty, kdo nenávist z marketingových kanceláří produkují, ale musíme se ptát i těch, kteří ji s nadšením konzumují, sdílejí na sociálních sítích a nakonec ji legitimizují vhozením lístku do volební urny.
Dokud bude v části společnosti neukojitelný hlad po strachu a snadných obětních beráncích, vždycky se najde politický podnikatel, který jí to naservíruje na stříbrném podnose.
Světová ostuda a hlas rozumu z Hradu
Nejde tu ale jen o naše domácí politické pískoviště. Podívejme se na to pohledem ze zahraničí. Jak asi působíme na naše západní spojence a investory, když předseda Poslanecké sněmovny, tedy jeden z nejvyšších ústavních činitelů země, bezostyšně sdílí obrázky připomínající propagandu ze třicátých let minulého století, a následně fňuká, že je soudkyně zaujatá?
V očích vyspělého světa to Českou republiku sráží na úroveň banánové republiky, kde si populisté mohou beztrestně dovolit úplně všechno.
Naštěstí v této toxické atmosféře zazněl jasný hlas rozumu. Prezident Petr Pavel se zachoval přesně tak, jak se od hlavy státu očekává.
Bez kličkování a politického přešlapování (jaké předvedl například Karel Havlíček z ANO, který z obavy o budoucí koaliční potenciál raději mluvil o něčem jiném) prezident jasně konstatoval, že podněcování k nenávisti nemá ve slušné společnosti místo, ať už pochází od kohokoliv.
Byla to nezbytná tečka a důležitý signál, že nejvyšší patra české politiky ještě úplně neztratila morální kompas.
Sledovat politiky, kteří se prsí odvahou a bojují proti elitám, jen aby se při prvním náznaku osobní odpovědnosti zbaběle schovali za poslaneckou imunitu, vyžaduje občas pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, baví vás toto pravidelné rozkrývání populistického pokrytectví a sdílíte můj názor, že nenávist z plakátů do slušné společnosti nepatří, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že váš příspěvek na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu nepošlu na generování rasistických obrázků umělou inteligencí. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!
