Článek
Vedení města Chebu vydalo prohlášení, ve kterém důrazně odsuzuje vandalský čin na náměstí Krále Jiřího z Poděbrad. Neznámý pachatel tam pod rouškou tmy nasprejoval nacistické symboly na sídlo Svazu Němců – region Chebsko a spřáteleného Komunitního osvětového společenství.
Můžeme to samozřejmě šmahem odbýt jako čin nějakého osamělého pomatence s fixkou a IQ tykve, po kterém teď pátrá policie. Jenže to bychom byli sami k sobě nepříjemně slepí.
Tenhle noční „vandalismus“ totiž nespadl z čistého nebe. Je to přímý, hmatatelný důsledek toxické atmosféry, kterou do české společnosti systematicky a zcela vědomě pumpují ti, kteří dnes tuto zemi vedou a z nenávisti si udělali lukrativní politický byznys.
Kdo drží sprej a kdo ho pomyslně koupil?
Pojďme si nalít čistého vína. Pan premiér Andrej Babiš a jeho koaliční parťáci Tomio Okamura, Petr Macinka, Filip Turek či Jindřich Rajchl samozřejmě nechodí po nocích s kapucí na hlavě a nesprejují po výlohách hákové kříže. Na to mají příliš drahé obleky, vládní limuzíny a ochranku.
Jenže oni udělali něco mnohem horšího. Oni pro toho nočního sprejera vytvořili z pozice nejvyšší státní moci ideologické podhoubí. Oni mu dali pocit, že to, co dělá, je vlastně jakýsi zvrácený akt vlastenectví posvěcený z nejvyšších míst.
Vzpomeňme si, co se dělo před pár dny ve Sněmovně kolem sjezdu sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně. Vládní koalice se předháněla v tom, kdo vymyslí ostřejší odsudek, a sám premiér Babiš mluvil o „nešťastném kroku“.
Tomio Okamura už roky vykresluje Němce, migranty a neziskovky jako smrtelné nebezpečí pro český národ. A Jindřich Rajchl? Ten svou kariéru postavil na štvaní proti všemu liberálnímu a menšinovému. O zbytku se raději nevyjadřujme.
Když den co den slyšíte přímo z úst předsedy vlády a vládních poslanců, že určité skupiny lidí, ať už to jsou sudetští Němci, komunitní spolky nebo opozice, jsou vlastně nepřátelé státu, stane se jedna nevyhnutelná věc.
Ta radikálnější část jejich voličského spektra si to přebere po svém. Vezme do ruky sprej, případně dlažební kostku, a vyrazí tu „pátou kolonu“ ztrestat. V lepším případě. V horším to může skončit… No, radši si to ani nechtějme domýšlet.
Užiteční mopslíci populismu u moci
To, co se stalo v Chebu, není jen útok na jednu kancelář. Je to ukázkový příklad takzvaného stochastického terorismu. To je jev, kdy veřejně známá osoba, v našem případě přímo vrcholní představitelé státu, démonizuje určitou skupinu tak dlouho, až nějaký „náhodný“ jedinec spáchá násilný nebo vandalský čin.
Politik si pak umyje ruce, řekne, že on k násilí nikdy nevyzýval, a od všeho se distancuje. Ale pomyslnou barvu má na rukou on.
Sprejer z Chebu je jen dalším užitečným mopslíkem, slušně řečeno, v arzenálu vládních populistů. Okamura s Rajchlem mu dali pocit, že se brání cizáckým vlivům, a Babiš mu dodal legitimitu tím, že se sám neštítí hrát starou, vyčpělou sudetskou kartu.
Zaútočit v pohraničním městě s tak složitou historií nacistickou symbolikou na spolek německé menšiny a komunitní centrum? To není klukovina. To je snaha zastrašovat občany této země jen proto, kým jsou a co dělají.
Pokrytectví vládních lavic
Schválně se teď podívejme, jak budou reagovat tito naši největší „vlastenci“. Babiš bude pravděpodobně mlčet a dál točit svá rozjuchaná videa na sítě o tom, jak pod jeho vládou země vzkvétá, důchody rostou a kdo tvrdí opak, je zlý novinář.
Okamura z pohodlí ministerského křesla dál pojede svou mantru o diktátu Bruselu a Rajchl už sice nebude svolávat plná náměstí proti „fialové totalitě“, ale o to víc bude z vládní pozice lovit vnitřní nepřátele, „liberální zrádce národa“ a aktivisty neziskovek.
Nikdo z nich se nepostaví před kamery, aby řekl: „Tohle je přes čáru, takhle se národní hrdost nebuduje.“ Znamenalo by to totiž odsoudit vlastní fanoušky.
Česko-německé soužití v příhraničí funguje desítky let naprosto normálně. Lidé tam spolu žijí, pracují a komunitní spolky, jako je ten napadený, se snaží region oživovat.
Pak ale přijedou pánové od vládních koryt, kterým občas dochází reálná témata k řešení, vytáhnou strašáka z druhé světové války, namalují na zeď čerta a v klidu se s majáčky vrátí do Prahy. A místní pak ráno musí drhnout z výloh hákové kříže.
Odsoudit vandalismus je to nejmenší, co teď můžeme udělat. Tím nejtěžším, ale naprosto zásadním úkolem je neustále pojmenovávat a nezapomínat na to, kdo tomuto hnědému vandalismu ze Strakovy akademie svými projevy drží štafle.
Sledovat to nekonečné divadlo plné politického pokrytectví a arogance moci vyžaduje občas pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, pomáhají vám zorientovat se v naší absurdní politické realitě a souhlasíte s tím, že má smysl pojmenovávat věci pravými jmény, budu moc vděčný za jakoukoliv drobnou finanční podporu. Slibuju, že vaše příspěvky nevyužiju k nákupu sprejů, ale spíše k pořízení čisticích prostředků, které pomohou podobný vandalismus napravit.
