Článek
Ať už otevřete jakoukoliv diskusi pod články či příspěvky o prezidentu Petru Pavlovi, zaručeně se dočtete řečí, že je to komunista, „Pávek“ a „guma, která neumí přemýšlet a jen plní něčí rozkazy“.
O těch rozkazech nedávno podobně hovořil v posledním díle pořadu Po žních k Turkovi právě zhrzený vládní zmocněnec Filip Turek, který chtěl být ministrem.
Jenže co těm lidem často vadí? Moje oblíbená a častá otázka je, kde se bere ta nenávist. Však, aspoň z mého pohledu, nedává ta zaslepená kritika smysl. Ať prezident dělá cokoliv, nedělá ostudu. Nemění neustále názory, nepředvádí názorové ani jiné kotrmelce. Nechová se jako hysterka, na nikoho cíleně neútočí, nikoho neuráží a nikoho se nesnaží shazovat.
Naopak je tolerantní. Napříč svým životem se posouvá. Jistě, komunistickou minulost má, ale na rozdíl od Andreje Babiše, který ji přitom kdysi přiznal, ji nepopírá. Otevřeně o ní mluvil. Čelil jí. A udělal dost pro to, aby mu byla odpuštěna.
Nemluvě o tom, že v KSČ bylo mnoho lidí. V 80. letech to bylo okolo 1,3 až 1,5 milionu obyvatel, což opravdu není málo.
Proč podobně stejným lidem nevadí komunistická minulost Andreje Babiše v roli agenta? Proč jim nevadí, že Oto Klempíř (Motoristé) udával? Proč jim nevadí, že chlebodárce Motoristů Richard Chlad byl doslova svazáckým ideologem? A co třeba to, že Jaromír Zůna (SPD) se rovněž obklopuje komunisty a sám chtěl pracovat v komunistické rozvědce?
Problém asi bude jinde. Možná lidem nevadí, že Petr Pavel byl členem KSČ, čehož lituje. Možná jim vadí právě to, že toho lituje, že se dokázal ze své chyby poučit, že navzdory tomu dokázal udělat skvělou kariéru, stal se uznávanou osobou v zahraničí, mimochodem zejména na Západě, a celé si to odpracoval.
Kdyby byl komunista a kdyby nebyl důvěryhodný, rozhodně by se v NATO nevypracoval do pozice předsedy Vojenského výboru, nejvyšší vojenské funkce v Alianci, jako první člověk ze zemí bývalé Varšavské smlouvy.
Mýtus o poslušné „gumě“
Přesně u působení v NATO totiž narážíme na ten nejabsurdnější mýtus, který si hateři na sociálních sítích tak rádi hýčkají. Na nálepku „gumy, co neumí přemýšlet“.
Představa, že se do čela Vojenského výboru NATO dostane nějaký bezduchý plnitel cizích rozkazů, je komická a ukazuje jen naprostou neznalost toho, jak vysoká mezinárodní politika funguje.
Jde o pozici, která vyžaduje nejvyšší diplomatický um, perfektní orientaci v mezinárodním právu, geopolitice a hlavně schopnost moderovat složitá jednání mezi zástupci desítek států s často odlišnými zájmy.
Takový člověk musí být brilantní stratég a vyjednavač s obrovským přehledem. Označovat někoho s takovým životopisem za vojenskou „gumu“ vypovídá mnohem více o intelektuálním obzoru autora takového komentáře než o prezidentovi samotném.
Lidé, kteří tento termín s oblibou používají v diskusích na Facebooku, by pravděpodobně měli problém vyjednat i slevu u stánku se zeleninou, natož dojednat konsenzus třiceti světových velmocí v době mezinárodních krizí. Takové schopnosti „krizového manažera“ by mohl závidět i Andrej Babiš.
Neodpustitelné zrcadlo úspěchu
A možná právě v tom tkví to jádro pudla. Petr Pavel totiž pro určitou část společnosti, a zejména pro uřvané populisty v opozičních i vládních lavicích, představuje velmi nepříjemné zrcadlo.
Je to člověk, který ve svém mládí chyboval, přijal za to plnou zodpovědnost a svou další tvrdou prací dokázal, že má charakter. Nezačal se vymlouvat na to, že ho do strany zapsala maminka, nesoudil se třicet let na Slovensku s historickými ústavy a nehrál si před celým národem na ublíženou oběť účelové kampaně.
Prostě se k tomu postavil jako chlap a ukázal, že i po přešlapu lze žít čestný, mimořádně úspěšný a pro zemi užitečný život.
Tento přístup ale neskutečně irituje lidi, kteří si ze sebelítosti, věčného fňukání a svádění vlastních neúspěchů na okolí udělali politický nebo osobní program.
Pro průměrného českého populistu je strašně frustrující vidět někoho, kdo nebrečí, nestěžuje si na zlou Evropskou unii nebo média a místo toho s rozvahou pracuje. Útoky na prezidenta tak ve většině případů nejsou kritikou jeho současné práce, ale spíše ventilací vlastních, hluboce zakořeněných mindráků.
Klid jako zbraň proti chaosu
Když se podíváme na současnou politickou scénu, ten kontrast zkrátka bije do očí. Na jedné straně tu máme prezidenta, který zachovává dekorum, reprezentuje stát s důstojností sobě vlastní a nemění své postoje každé odpoledne podle toho, co mu zrovna napoví markeťáci na základě průzkumů veřejného mínění.
Na straně druhé stojí křičící vláda Andreje Babiše, zhrzení neúspěšní kandidáti na ministry, kteří uráží každého s jiným názorem, a internetoví trollové, kteří si libují v chaosu a šíření strachu.
Petr Pavel jim všem leží v žaludku přesně proto, že na jejich hru na bahnitém hřišti zkrátka nepřistupuje. Nenechá se vyprovokovat k hysterickým výstupům, neštěká po novinářích a nedělá z Hradu pódium pro lacinou estrádu plnou urážek.
Jeho klidná síla je pro hlučné politické kšeftaře tou největší překážkou. Ukazuje totiž veřejnosti, že politika se dá dělat i slušně a noblesně, což je koncept, který lidé z ANO, SPD nebo od Motoristů ze samé podstaty své existence potřebují zadupat do země. Bez rozeštvávání společnosti by totiž ztratili svůj jediný politický kapitál.
Takže až si příště budete číst ty nenávistné komentáře o komunistovi a poslušném Pávkovi, zkuste se na ně podívat z tohoto úhlu. Není v nich ani špetka skutečné starosti o morální čistotu naší historie.
Je v nich jen čirá, neředěná závist a neschopnost smířit se s tím, že na Hradě sedí člověk, který se i přes klopýtnutí v mládí dokázal stát respektovanou osobností. A úspěch a sebereflexe se v české kotlině u jisté části populace bohužel stále ještě neodpouštějí.
Netřeba s Petrem Pavlem souhlasit ve všem. Na mnoho věcí mám rovněž jiný pohled než on. Ale vše se to dá řešit jinak než pliváním jedu na sociálních sítích a nadávkami. Obzvláště pak v případě, když prezident sám názorové oponenty nenálepkuje a nejde tomu naproti.
Sledovat, jak tytéž skupiny lidí s pěnou u pusy lynčují prezidenta za minulost, ke které se postavil čelem, zatímco u svých politických idolů s nadšením a slepotou omlouvají estébácké svazky i udavačství, vyžaduje občas pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, baví vás toto pravidelné rozkrývání internetového a politického pokrytectví a sdílíte můj názor, že státník se pozná podle toho, jak dokáže unést vlastní chyby a důstojně pracovat pro zemi, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že váš příspěvek nepoužiji na zakládání trollích farem ani na nákup permanentek na mindráky, ale půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abychom tu společně mohli těmto absurditám čelit i dál. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!
