Článek
Když se vám ve vzduchu zamotá padák, ztratíte kontrolu a v plné rychlosti narazíte do skály, je to situace, ze které mrazí. Zlámaná žebra a klíční kost jsou v takovém případě ještě tou milosrdnější daní za tvrdý dopad.
Zraněný paraglidista měl ovšem koncem května v Jeseníkách naprosto neuvěřitelné štěstí v neštěstí. Nejenže se v bezprostřední blízkosti nacházely špičkové posádky ze záchranářské soutěže Rallye Rejvíz, ale pár minut po pádu, jak napsal na Instagram, u něj navíc zastavila prezidentská kolona.
Zatímco profesionální záchranáři odváděli svou nezbytnou medicínskou práci, hlava státu předvedla něco, co se v českých politických končinách u vrcholných představitelů jen tak nevidí.
Petr Pavel nezůstal sedět v teple opancéřované limuzíny s tím, že to „vyřeší jiní“. Společně se svou ochrankou a týmem začal zraněnému muži balit rozházenou výbavu a hledal v trávě vypadlé sklíčko z brýlí. A následně mu na sociálních sítích s nadhledem popřál brzké uzdravení.
Řád, klid a záchrana pod palbou
Tato na první pohled drobná epizoda z jesenických lesů vlastně dokonale ilustruje to, co Petr Pavel sliboval ve své volební kampani a co se snaží celou dobu v úřadu držet. Nehrát si na nedotknutelného papaláše, spojovat společnost, zbytečně ji nepolarizovat a přinést do nejvyšší ústavní funkce řád a klid.
Když vidí, že je někdo v nouzi, prostě zastaví, neptá se na politickou příslušnost a pomůže s tím, co je zrovna potřeba. Žádný trolling, žádné řeči o méněcenných lidech, pohrdání či parazitech. Žádné nadávky do levičáků či kdovíčeho jiného.
Ostatně, není to zdaleka poprvé, co prezident osvědčil svůj charakter v krizové situaci. Bývalý náčelník Generálního štábu a druhý nejvýše postavený muž vojenského výboru NATO si své ostruhy, respekt spojenců a francouzský Válečný kříž nevysloužil sezením ve vyhřáté kanceláři.
Dostal jej za záchranu obklíčených francouzských vojáků ve válečné Jugoslávii, kde reálně riskoval vlastní život pod palbou. Vojenská čest a smysl pro povinnost v něm zjevně zůstaly i poté, co zelenou uniformu vyměnil za civilní oblek.
Křiklouni z vládních lavic
O to absurdněji pak působí ten křiklavý kontrast s představiteli současné vlády, kteří si z okopávání prezidentského úřadu udělali svůj denní chléb a de facto vládní program.
Zatímco Petr Pavel klečí v trávě a pomáhá zraněnému sportovci, premiér Andrej Babiš z bezpečí tiskových konferencí uráží novináře a nadává jim do mafiánů.
Zatímco prezident podává pomocnou ruku, ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé) rozdává z Černínského paláce arogantní soudy o tom, jací politici jsou podle něj „méněcenní“, a drze vyhrožuje Hradu administrativními naschvály a blokováním akreditací na klíčové summity.
A vládní zmocněnec Filip Turek? Ten se raději pasuje do role samozvaného strážce národního odkazu, ohýbá si historii, hystericky šermuje vlastizradou a má tu drzost říkat, že by Masaryk nepodal Pavlovi ruku, aniž by znal tu historii, kterou ohýbá.
Když tito mocní mužové naší země neustále zpochybňují prezidentovy kroky a s neuvěřitelnou drzostí se do něj navážejí, člověk se musí jen hořce pousmát.
Odvaha, charakter a elementární lidská slušnost se totiž nedají vykřičet u řečnického pultíku ve Sněmovně a nedají se koupit za peníze z holdingu. Ukazují se až v momentě, kdy spadne opona a vedle vás na zemi leží někdo, kdo potřebuje obyčejnou lidskou pomoc.
Sledovat politiky, jak na sebe dští síru a snaží se z hlavy státu udělat cizáckého nepřítele, zatímco on sám jim reálnými činy neustále ukazuje, jak vypadá skutečná služba veřejnosti, vyžaduje občas pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, baví vás toto pravidelné rozkrývání populistické nabubřelosti a sdílíte můj názor, že politik by měl být v první řadě slušný člověk, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že váš příspěvek nepoužiji na nákup padáku ani arogantní trolling, ale půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abychom tu společně mohli těmto absurditám čelit i dál. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!
