Článek
To, že poslanec a vládní zmocněnec Filip Turek na nedávném večírku XTV podle Blesku deklasoval nepohodlné státní úředníky na úroveň hmyzu a sliboval jejich plošnou „deratizaci“, už víme.
A jestli už z toho běhal mráz po zádech, tak co se teprve děje ve chvíli, kdy se podíváme na reakce jeho stranických kolegů z vládních lavic? Místo okamžitého distancování se od totalitního slovníku přišla obranná palba, bagatelizace a nepochopitelné omlouvání. Z individuálního úletu se tak lusknutím prstu stal posvěcený politický program.
Když server Novinky konfrontoval s Turkovými dehumanizačními výroky další představitele Motoristů, dalo se očekávat alespoň formální kroucení hlavou. Přece jen, označovat občany vlastní země za „parazity“ určené k vyhubení, to je rétorika těch nejodpudivějších režimů dvacátého století.
Vládní elita nám ale předvedla synchronizované mytí rukou, za které by se nemusel stydět ani Pilát Pontský.
Macinka tvrdí, že se věci mají nazývat pravými jmény
Jako první přispěchal na pomoc stranický boss a ministr zahraničí Petr Macinka. Místo toho, aby jako šéf diplomacie (kde se váží každé slovo) Turkovo vyjadřování krotil, rozhodl se ho plně legitimizovat.
„Existuje v našem veřejném světě spoustu různých přísavek… Možná jen nazývá věci pravými jmény,“ reagoval Macinka na dotaz, zda je označení „parazit“ vhodné.
Aby to celé ospravedlnil, vytvořil si obratem pohodlného slaměného panáka. Podle něj stejně nešlo o skutečné úředníky, ale o lidi, kteří se v mládí přivazovali ke stromům a lepili k silnicím.
Macinkova logika je děsivě jednoduchá. Pokud někoho on sám nepovažuje za „správného“ úředníka, ale za aktivistu, je zjevně naprosto v pořádku seškrtat jeho lidskou důstojnost na nulu a poslat na něj verbální deratizátory.
Alibismus Borise Šťastného: Já nic, to je jeho styl
Zatímco Macinka vyrazil do otevřeného protiútoku, ministr sportu Boris Šťastný zvolil klasickou pštrosí taktiku. Hlavu do písku a tvářit se, že se ho to netýká.
„Jde o styl a rétoriku Filipa Turka, kterou si on zvolil. Já se vyjadřuji jinak,“ odvětil Šťastný.
To je ukázkový politický alibismus. Jako by „styl a rétorika“ byly pouhou volbou barvy kravaty. Tady se ale nebavíme o tom, jestli poslanec mluví moc nahlas, nebo jestli používá nespisovná slova.
Bavíme se o naprosté dehumanizaci názorových oponentů. Tvrdit, že hubení lidí je zkrátka jen „kolegův specifický styl“, znamená ho tiše tolerovat a poskytovat mu krytí.
Kulturní dno Oty Klempíře: Neberte mu ten vtip
Absolutní dno ovšem prorazil ministr kultury Oto Klempíř. Nechme si to na chvíli v klidu projít hlavou. Ministr kultury České republiky veřejně prohlásí, že přirovnávat lidi k hmyzu určenému k plošnému vyhubení je v naprostém pořádku, protože to má být sranda.
„Pan Turek má rád břitký vtip. Tak mu ho neberte,“ vzkázal Klempíř novinářům.
Pojetí kultury se nám v podání pana ministra zjevně posunulo kamsi k estetice hospodských fašistů třicátých let. Pokud je pro šéfa českého kulturního resortu výzva k deratizaci úředníků „břitkým vtipem“, měli bychom se začít vážně bát, čemu se tahle parta bude smát zítra.
Co vlastně ministři hájí?
Abychom pochopili plný rozměr tohoto vládního selhání, musíme si připomenout, komu tito ministři vlastně drží tašku. Filip Turek nepoužil ostřejší slovník poprvé. Omlouvají člověka, který na sociálních sítích označuje neziskové organizace za další „parazity“, kterým posílá „haháčky“.
Omlouvají člověka, pro kterého jsou desetitisíce demonstrantů na Letné obyčejnými „primitivy“. A chrání politika, který novináře šmahem označuje za „chátru“, mezi kterou on sám, s pocitem nadřazeného aristokrata, zkrátka nepatří.
Reakce vládních špiček na Turkovo chování je fatálním signálem pro celou společnost. Už to není jen jeden utržený poslanec ovládaný svým přebujelým egem.
Je to celá vládní partaj, která nám právě otevřeně sdělila, že urážet, ponižovat a dehumanizovat ty, kteří s nimi nesouhlasí, je nejen povolené, ale je to vlastně docela dobrá legrace.
Pokud vás moje glosování a komentování českého politického bizáru baví, budu vděčný za jakoukoliv drobnou finanční podporu. Píšu sám za sebe, nezávisle a ve volném čase. Sledovat tyhle elitářské projevy a dehumanizaci společnosti ovšem vyžaduje silný žaludek a hektolitry kávy, takže každý příspěvek na údržbu mých nervů a opotřebované klávesnice s radostí uvítám. Díky, že mě čtete a lítáte v tom se mnou!
