Článek
Petr Macinka, ministr zahraničí, má evidentně dvě tváře. Jednu pro kamery a sociální sítě, kde se stylizuje do role nekompromisního ranaře, a druhou, mnohem křehčí, kterou ukazuje ve chvíli, kdy mu hrozí, že narazí na mantinely zákona a ústavy.
Když se prezident Petr Pavel odmítl smířit s tím, že ho vláda chce potupně odstřihnout od červencového summitu NATO v Ankaře, a začal reálně zvažovat kompetenční žalobu, pan ministr se na pondělní tiskové konferenci nečekaně ohradil.
Pokud by hlava státu celou věc hnala k soudu, považoval by to Macinka za „akt nepřátelství“.
Politika není pro princezny. Tedy pokud tou princeznou nejsem já
Tato náhlá přecitlivělost je v kontextu ministrova dosavadního chování naprosto fascinující. Byl to přece on sám, kdo ještě nedávno v rámci svých siláckých výstupů vzkazoval směrem k Hradu, že „politika není pro princezny“.
Evidentně ale zapomněl dodat, že pro šéfy diplomacie s mimořádně křehkým egem toto pravidlo neplatí. Asi podobně jako pro princeznu Filipa Turka.
Pojďme si totiž ten Macinkou zmiňovaný „akt nepřátelství“ zasadit do kontextu posledního půlroku.
Kdo tu vlastně celou dobu eskaluje napětí? Byl to snad prezident, jehož podivné textové zprávy hradnímu poradci (ve kterých se tlačilo na jmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí) musela na jaře řešit i policie jako možné vydírání? Nikoliv, to byl Petr Macinka.
Byl to prezident, kdo s dětinskou zarputilostí kádroval druhý břeh jako „lídra opozice“ a veřejně sliboval, že mu zamezí v účasti na mezinárodních summitech? Opět nikoliv.
Prezident republiky celou dobu nedělá nic jiného, než že se brání systematické snaze vlády okleštit jeho ústavní roli reprezentovat stát navenek.
Macinka do něj celé měsíce okázale kope, a když se oběť ohradí a sáhne po zcela standardním, legálním nástroji, tedy po Ústavním soudu, který by měl pravomoci obou stran jasně vymezit, útočník se najednou chytne za srdce a začne fňukat, že na něj ten druhý ošklivě útočí.
Neznalost ústavy neomlouvá
Vrcholem pondělní komedie pak bylo Macinkovo vyjádření přímo k samotné žalobě: „Nevím, jestli to vůbec existuje, nebo je to jenom mediálně vytahováno.“
Slyšet z úst ministra zahraničí a vysokého ústavního činitele, že vlastně ani netuší, jestli v českém právním řádu existuje institut kompetenční žaloby, je zážitek, u kterého člověk neví, jestli se má smát, nebo raději plakat. Nebo to je trolling? Kdoví.
Každopádně se zdá, že Macinka má zkrátka nahnáno. Moc dobře ví, že jeho snaha zablokovat prezidentovi cestu do Ankary stojí na velmi vratkých základech.
Už si ostatně zkusil hrát na pána světa před zářijovým summitem OSN, kde nakonec musel po srážce s realitou potupně couvnout a svou vlastní ústavní prohru maskovat úsměvnými řečmi o své „velkorysosti“.
Teď, když se hraje o NATO a Babišova vláda raději finální rozhodnutí alibisticky odložila až na 22. června, panika v Černínském paláci evidentně stoupá.
Kdo seje vítr…
Kompetenční žaloba není žádný akt nepřátelství. Je to jen písknutí rozhodčího ve chvíli, kdy jeden z hráčů na hřišti neustále fauluje, nerespektuje zvyklosti a myslí si, že mu patří i branky a rohové praporky.
Petr Macinka si do značné míry postavil svou současnou kariéru na tom, že na Petra Pavla útočil a zpochybňoval jeho kroky. Pokud si myslel, že to bude Hrad věčně tiše snášet a ustupovat, spletl se.
Hraní si na drsňáka je fajn disciplína pro sociální sítě a spřátelené podcasty. Ale jakmile dojde na reálné řízení státu, zjistíte, že hrubá síla nestačí. Ministr zahraničí by tak měl přestat lkát nad domnělým nepřátelstvím a smířit se s tím, že když měsíce mácháte pěstmi, občas zkrátka narazíte na právní štít. A ten náraz pak docela bolí.
Sledovat ministry, jak si s oblibou hrají na nekompromisní drsňáky, ale při první zmínce o Ústavním soudu začnou fňukat nad aktem nepřátelství, vyžaduje občas pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, baví vás toto pravidelné rozkrývání vládního pokrytectví a sdílíte můj názor, že zahraniční politika a ústavní pořádek nejsou pískovištěm pro uražená ega, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že váš příspěvek nepoužiji na nákup kapesníků pro přecitlivělé ministry ani na rychlokurzy ústavního práva pro členy vlády, ale půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abychom tu společně mohli těmto absurditám čelit i dál. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!
