Článek
Když nezávislý soud rozhodne v neprospěch demokratického politika, ten obvykle zatne zuby, výsledek sice možná suše zkritizuje, ale s respektem k institucím ho přijme.
Když ale Ústavní soud rozhodne v neprospěch současné české vládní garnitury a nařídí jí vzít prezidenta na summit NATO, spustí se scéna připomínající záchvat vzteku rozmazleného dítěte, kterému právě zabavili oblíbenou hračku.
Reakce ministra zahraničí Petra Macinky a jeho stranického kolegy Filipa Turka totiž překročily hranici běžného politického hašteření a vstoupily do nebezpečných vod otevřeného pohrdání ústavním pořádkem této země.
„Soudruh“ prezident a blouznění o puči
Začněme u samotného šéfa české diplomacie. Místo toho, aby jako dospělý muž a vicepremiér uznal, že se svými dětinskými snahami o mezinárodní izolaci hlavy státu narazil na právní realitu, rozhodl se kolem sebe hystericky kopat.
Petr Macinka předstoupil před Sněmovnu a oznámil, že vláda tedy „doakredituje soudruha prezidenta“. Nazývat hlavu vlastního státu soudruhem z pozice ministra zahraničí je vizitkou naprosté lidské i diplomatické malosti.
Je to laciná, zapšklá urážka, která navíc z úst člověka, jenž označil šéfku komunistů Kateřinu Konečnou jako svého nejoblíbenějšího levičáka a jehož stranu financuje Richard Chlad, jenž byl v KSČ a podle serveru Aktuálně.cz byl svazáckým ideologem, působí jako mimořádně špatný vtip.
Tím ale Macinkův slovní průjem neskončil. Prezident prý podáním žaloby (což je naprosto standardní, civilizovaný a ústavou předpokládaný nástroj řešení sporů) „vyhlásil vládě válku“ a chová se jako „politický nájezdník“.
Vrcholem všeho bylo označení předběžného opatření Ústavního soudu za „pokus o ústavní puč“ a blouznění o lobbistické skupině, která chce násilně změnit ústavní zřízení. Zvláštní, vzhledem k tomu, kým se Motoristé obklopují a koho do jakých funkcí dosazují.
Tady končí veškerá legrace. Pokud vysoký představitel exekutivy označí rozhodnutí Ústavního soudu za puč, mluví jazykem autoritářů a diktátorů. Je to rétorika, kterou slýcháme v rozpadajících se demokraciích, kde se vládci snaží zničit justici, protože si dovolila neposlechnout jejich politické zadání.
Na druhou stranu, není to poprvé, zřejmě ani naposledy. Tudíž nemůžeme být překvapení. Kdy se to však zastaví?
Zrušme soudy, velí Filip Turek
Aby byl tento hrozivý obrázek kompletní, přispěchal se svou troškou do mlýna i Filip Turek. Člověk, který nedávno ve Sněmovně slavnostně potopil svůj vlastní zákon, protože mu ho podle jeho slov překazil Brusel, se nyní pasoval do role ústavního experta.
Prohlásil, že se Ústavní soud dopustil „napadení parlamentního pořádku“ a že by vlastně „neměl existovat“.
Chtít zrušit Ústavní soud jen proto, že neumožnil vaší vládní koalici beztrestně šikanovat prezidenta republiky, je myšlenka natolik šílená, že by v každé normální zemi znamenala okamžitý konec politické kariéry.
U Motoristů je to zjevně jen další běžná středa. Odkrývají tím svou skutečnou tvář. Pravidla a instituce pro ně mají smysl jen tehdy, když slouží výhradně jejich zájmům.
Pohádky pro zhrzené ministry
A jak se s takovou drtivou mezinárodní a ústavní ostudou vypořádá vicepremiér Macinka po večerech? Otevře si Facebook a nasdílí „hezkou bajku“, která mu prý přišla na WhatsApp.
V ní vypráví příběh o zvířátkách Vyžírce a Vtěrce, která se vtírají na slavnosti, kam je nikdo nezval, a všechno tam snědí, dokud je moudrá želva nepoučí o tom, jak se má chovat host.
Představte si tu úroveň. Člověk, který má reprezentovat naši zemi v zahraničí, vyjednávat se světovými velmocemi a řešit globální bezpečnostní krize, si léčí mindráky z prohraného soudního sporu tím, že na sociální sítě píše pasivně agresivní ezoterické báchorky o ježcích, sovách a medovině, aby si tak nepřímo kopl do prezidenta.
Připomíná to uraženou patnáctiletou studentku, která si na profil dává smutné citáty, protože ji nevzali na školní výlet. Jenže tady se bavíme o ministrovi zahraničí České republiky.
Je naprosto děsivé sledovat, jak rychle a ochotně je Babišova vládní garnitura ochotna zpochybnit samotné základy právního státu a snížit se k trapným osobním urážkám jen proto, že nedokázala snést jedno jediné slovo: „Ne.“
A když si vzpomeneme na Macinkova slova o tom, jak politika není pro princezny, čímž narážel na Petra Pavla… Možná by tedy uražená princezna Macinka mohla dát politice sbohem.
Sledovat ministry a vládní poslance, jak místo respektu k právu označují rozhodnutí soudu za puč, chtějí rušit ústavní instituce a po večerech sdílejí ublížené zvířecí bajky, vyžaduje občas pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, baví vás toto pravidelné rozkrývání vládní arogance a sdílíte můj názor, že stát se nemá řídit jako uražené pískoviště, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že váš příspěvek nepoužiji na nákup slabikářů s pohádkami pro Ministerstvo zahraničí ani na lístky pro zhrzené politiky, ale půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abychom tu společně mohli těmto absurditám čelit i dál. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!
