Ivan Roubal: Vrah z Pohádky, kterého se báli i ostřílení kriminalisté

U obce Bradné, nedaleko Čachrova, stojí statek Pohádka. Obyčejné stavení, jakých najdeme tisíce. Dnes již zchátralé. Čím je zrovna Pohádka tak známá? Největší „slávu“, i když v negativním slova smyslu, jí přinesl sériový vrah Ivan Roubal. Pohádka má ale obecně temnou historii a říká se, že je prokletá.

Na statku, dříve nazývaném Christlhof, měla kdysi žít čarodějnice. Provozovala tu prý černou magii a rituály, kterými škodila lidem v okolí. V roce 1828 vypukl nedaleko Strážova požár. Místní z něj vinili právě zdejší čarodějnici. A tak se rozhodli vypořádat se s ní. Stařenu vytáhli před dům, vynesli nad ní rozsudek smrti a ukamenovali ji. Když stará žena umírala, dle pověsti objala břízu, která u Pohádky rostla, a místo proklela.

„Říká se, že v ten okamžik bříza vpila její krev a od těch dob měla rudě zbarvené dřevo,“ převyprávěla pověst Veronika Malenovská Rubínková pro Český rozhlas.

Po druhé světové válce byla přejmenovávána místa s německými názvy. Z Christlhofu se tak díky malebnosti okolní krajiny stala Pohádka.

Ivan Roubal se narodil 12. května 1951 v Praze. Vystudoval střední zemědělskou školu, později vystřídal celou řadu profesí. Byl například pomocníkem vlakového strojvůdce, topičem v kotelně, průvodčím, dřevorubcem nebo zootechnikem. V roce 1973 se oženil, později se rozvedl. Z manželství měl syna, který zemřel v roce 2012 při autonehodě.

Zajímavé je, že byl okolím popisován jako hluboce věřící člověk. Sám sebe za věřícího považoval. Koncem 80. let 20. století byl součástí náboženské skupiny Svědci Jehovovi. Údajně se ale neztotožňoval s tím, co skupina vyznávala a nabízela, opustil ji tedy. Podobně to dopadlo i s okultismem, o který se rovněž zajímal a nezůstal u něj. Nakonec se sám hlásil ke katolické církvi. Což zní celkem jako paradox, když poté porušoval hned dvě hlavní přikázání, tedy nezabiješ a nepokradeš.

Wikipedie uvádí, že po sametové revoluci podnikal v různých zprostředkovatelských obchodech, uvádí i výraz „šmelina“. Rovněž Wikipedie uvádí, že se Roubal pohyboval v devadesátkovém zločineckém podsvětí. Například prý sháněl louh pro Orlické vrahy.

Roubal si v roce 1991 pronajal opuštěný statek Pohádka. Dle webu Aktuálně.cz byl tehdy dům bez elektřiny. Roubal měl v úmyslu chovat zde jeleny, ale nedostal povolení. Proto se rozhodl chovat slepice a vietnamská prasata. Právě ona prasata sehrála roli v pozdějším případu vražd.

Na Roubalovo působení v Pohádce vzpomíná celá řada místních.

Pro Klatovský deník o Roubalovi promluvila například paní H., které Roubal nabídl odvoz na dvoukoláku taženém malým koníkem: „Já svezení odmítla a raději jsem šla pěšky, protože jsem toho koníka nechtěla trápit. On se k němu choval moc ošklivě, tak jsem si už tenkrát říkala, že nebude dobrý člověk.“

Dodala ještě, že k lidem se Roubal nijak špatně nechoval, jen bylo divné, že v botě nosil kudlu.

„Občas k nám přišel pěšky, většinou ale jezdil na koni nebo bryčkou. Chodil se napít, najíst, občas s ním přišli nějací jeho kamarádi, jeden čas sem s ním chodil i jeho syn. Jako host byl naprosto počestný, klidný, nikdy s ním nebyly žádné problémy. Byl vysloveně nenápadný, jen měl velmi studený pohled. Z toho mě mrazí ještě dnes,“ vzpomínal na Roubala s odstupem let hostinský J. rovněž pro Klatovský deník.

Krátce poté, co se Roubal nastěhoval do Pohádky, přistěhoval se k němu František H. společně se svou ruskou přítelkyní Natašou. František H. měl být Roubalovým obchodním partnerem. Měli v úmyslu postavit vodní pilu a podnikat. Na konci roku 1991 ale František H. i jeho přítelkyně zmizeli. Roubal tvrdil, že odešli do Německa. Krátce po jejich zmizení ale začal používat jejich auto a prodávat jejich majetek. Roubal se měl dle některých výpovědí svěřit synovi, že Františka H. i jeho přítelkyni zabil. Těla pak předhodil vietnamským prasatům, která choval. Ta se postarala o to, aby těla zavražděných zmizela. Roubalův syn ale toto později u soudu popřel. Soud pak rozhodl, že nelze prokázat, zda František H. a jeho přítelkyně žijí či nikoli, proto Roubala za tyto vraždy zprostil viny.

Dalším zmizelým byl pražský taxikář Vladimír S. Ten byl naposledy viděn 26. července 1992 v Roubalově společnosti. Společně opustili Prahu, každý jedním vozem. Pak Vladimír S. zmizel. Už 27. července, tedy o den později, začal Roubal obě auta používat. Tělo taxikáře bylo nalezeno v květnu 1993 v septiku domu v Božíkově. Roubal při stavbě tohoto domu pomáhal, měl k němu tedy osobní vazbu. Protože tělo bylo v septiku téměř rok, bylo v takovém stádiu rozkladu, že nebylo možné zjistit příčinu smrti.

Obětí třetího podivného zmizení byl prodavač bižuterie Václav H. Bez jediné stopy zmizel 10. prosince 1992. S Roubalem ho spojovaly peníze. Václav H. Roubalovi občas půjčoval. Roubal se ale pravděpodobně neměl k tomu, aby peníze vracel. Václav H. je tedy začal vymáhat. A právě v té chvíli se po Václavu H. slehla zem. Roubal pak používal i jeho vůz a vybíral peníze od prodavačů z Václavových stánků s bižuterií. Pokusil se také prodat jeho dům, což se mu nepodařilo. Tělo Václava H. se nikdy nenašlo, v roce 1995 byl soudně prohlášen za mrtvého. Roubal byl i v případě této vraždy zproštěn viny.

Se svou další obětí, důchodcem Josefem S., se Roubal seznámil v květnu 1993 přes inzerát. Josef S. toužil po tom, aby prožil podzim života v přírodě a v klidu. Roubal mu řekl, že hledá někoho, kdo by s ním žil na Pohádce a pomohl by mu s hospodářstvím. Josef S. nastoupil k Roubalovi do vozu. Měli se jet podívat na statek. A pak už seniora nikdo neviděl. Jeho tělo bylo objeveno 3. října 1993 v Horusickém rybníce nedaleko Veselí nad Lužnicí. Policie byla schopna prokázat, že byl Josef S. zavražděn. Roubal mezitím vnikl do mužova bytu, odkud si odnesl cennosti. Vybíral také peníze z mužova bankovního účtu.

Dne 12. listopadu 1993 bylo nalezeno v jeho bytě v Letňanech tělo seniora Václava D. Muž se živil prodejem kazet s pornofilmy a provozováním seznamovací kanceláře. Tělo bylo nalezeno svázané prádelní šňůrou do kozelce a se smyčkou kolem krku tak, že když se oběť pokusila natáhnout nohy, smyčka kolem krku se více utáhla. Protože byly nohy svázány v nepřirozené poloze, nebylo možné je tak udržet. Tento způsob škrcení je považován za zvláště trýznivý a trvá dlouho, než ke smrti dojde. Z bytu Václava D. zmizela hotovost v hodnotě přes 36 000 Kč a kolem 400 videokazet s pornofilmy. A právě videokazety se staly vodítkem k pachateli. Václav D. byl prý velmi pečlivý a měl každou kazetu opatřenou razítkem se jménem. Kazety se objevily v prodeji a dovedly policisty přímo k Roubalovi. Na něj ukazovaly i další stopy. Václav D. byl naposledy viděn 5. listopadu ve společnosti muže, který byl nápadně podobný Roubalovi, jen měl více vlasů. Patolog čas jeho smrti určil na stejný den, jak uvádějí Novinky. Roubal uvedl, že Václava D. nezavraždil. Tvrdil, že při sadomasochistických hrátkách došlo k nehodě a oběť se uškrtila sama.

Poslední ze série vražd měla být vraždou trojnásobnou. Roubal vnikl do kanceláře autopůjčovny. Tam postupně svázal majitele firmy Petra K. a Petera M. Následně ještě jejich známého Jiřího S., který zde byl náhodou. Svázal je stejným způsobem, jaký použil u předchozí vraždy. Tedy do kozelce se smyčkou kolem krku. Poslední jmenovaný se při svazování natáhl a sevřel svaly, provazy tedy nebyly těsně utaženy. Roubal si toho nevšiml, protože celkově moc o Jiřího S. nejevil zájem. Dle Aktuálně.cz mu Roubal řekl: „Tebe nechám být, tys mně neublížil!“

Jiřímu S. se podařilo vyprostit se z pout a přivolal pomoc. Ostatní dvě oběti se uškrtily vlastní vahou.

Roubal byl zatčen 30. března 1994 v Praze. Na hlavě měl paruku, která vysvětlila, proč svědci při jedné z vražd vypověděli, že podezřelý měl více vlasů než Roubal. První soudní jednání proběhlo v roce 1996, konkrétně za vraždy v autopůjčovně. Soud se táhl velmi dlouho, samotný Roubal se jej snažil prodlužovat, jak se dalo. Svou účast na vraždách popíral. Během soudního procesu došlo hned k několika pochybením. Jedno z nich bylo, že soudce zapomněl prodloužit Roubalovi vazbu.

Dne 30. září 1997 tedy musel být z vazební věznice propuštěn. Před branami věznice na něj ale nečekali jen novináři. Byli tam i kriminalisté, kteří Roubala okamžitě zatkli a obvinili z vyhrožování svědkům i státnímu zástupci. Roubal měl údajně v úmyslu okamžitě vycestovat do Švýcarska, jak uvádí Novinky.

První trest padl u soudu v roce 1998. Rozsudek uznal Roubala vinným z přepadení autopůjčovny a vyměřil mu pětiletý trest odnětí svobody. Ve všech obviněních z vražd byl Roubal zproštěn viny. Policisté a vyšetřovatelé ale dál hledali důkazy, aby byl Roubal souzen i za vraždy. To se jim podařilo.

První trest za vraždy padl v roce 1999, po sérii Roubalových odvolání a obnovování procesu. Roubal byl odsouzen k 22 letům vězení za tři vraždy.

V roce 2000 byl Roubal znovu odsouzen. Tentokrát byl celkový počet prokázaných vražd pět. Za ně byl odsouzen k doživotnímu trestu. Další tři vraždy se prokázat nepodařilo. Chyběla těla i důkazy.

Roubal sám vraždy nikdy nepřiznal. Sám sebe označoval za oběť justičního zločinu a Havlobolševické mafie, což řekl v rozhovoru pro knihu Doživotí. V témže rozhovoru Roubal tvrdí, že mu nebylo nic prokázáno, soud záměrně překrucoval jeho slova a při procesu porušoval zákony s cílem zlikvidovat ho. Ve stovkách stížností se podepisoval jako „doživotní vězeň Havlova svědomí“.

Ve vězení měl Roubal pověst potížisty. A není divu. Neustále si na něco stěžoval a podával žaloby. Zažaloval například Všeobecnou zdravotní pojišťovnu za neposkytnutí kompresních punčoch na křečové žíly. Vězeňskou službu za to, že nesprávným léčením zhoršila jeho zdravotní stav. Požadoval od každé instituce odškodné ve výši 200 000 Kč. Neuspěl. Stěžoval si i vedení věznice, ke kterému vznášel až absurdní požadavky a vyžadoval rozhovory pod různými záminkami. Chtěl diskutovat například o množství betakarotenu v dýních a melounech nebo o nutnosti provedení lékařských testů. K jeho absurdním požadavkům patřily například žádosti o zvukové ovládání stropního světla v cele, hokejové chrániče nohou, aby se při pohybu po cele nezranil o nábytek, osobního lékaře, ionizátor v cele nebo přítomnost advokáta při všech rozhovorech s vězeňským personálem. To bylo nemožné z logistických a časových důvodů a odmítl to sám advokát. Roubal rovněž požadoval dva kusy dřevotřískových desek a nářadí, aby si mohl zabezpečit skříňku na osobní věci proti vniknutí.

„Byl sebestředný, nesebekritický, nesnášenlivý vůči jiným odsouzeným, při vyžádaných pohovorech se zpravidla jednalo jen o monolog z jeho strany, neuznával jiné než své vlastní argumenty. Pokud nebylo vyhověno jeho požadavkům, obratem podával stížnosti a žaloby,“ uvedl zástupce káznice pro Karvinský deník.

Toto potvrdil pro Seznam Zprávy i Josef Klíma: „Nejvíc si pamatuju ty jeho oči, jak mě zkoumaly, ten jeho pichlavý pohled. Cítil jsem, že kdyby mu to přišlo dostatečně zajímavé, bez váhání by mě zabil. Roubal sám sebe považoval za středobod vesmíru a všichni měli nějak sloužit k naplnění jeho potřeb. To jsou známky sociopata.“

Na Roubala vzpomínají i vyšetřovatelé. Dokonce byly i chvíle, kdy z něj ostřílení členové „mordparty“, tedy oddělení vražd, měli strach.

„Jednou jsem ho zažil rozčíleného. Tehdy jsem mu přinesl do vazby usnesení o sdělení obvinění z dalších dvou vražd. Z jeho výrazu jsem pochopil, že je zle. To bylo poprvé a naposledy, kdy jsem u něj viděl nějaké emoce. Jinak byl netečný téměř ke všemu,“ vzpomíná kriminalista Jan Štoček. Seznam Zprávy uvádí, že s ním byl sám ve vyšetřovně, a oprávněně se proto bál, že se ho pokusí uškrtit.

Ivan Roubal zemřel 29. června 2015 ve věznici v Karviné. Bylo mu 64 let, když podlehl nemoci. Na náklady města byl zpopelněn a jeho popel byl rozptýlen na hřbitově v Karviné, protože nikdo neprojevil zájem o převzetí těla.

Použitá literatura: Veselý, Luboš Xaver: Doživotí: Autentické výpovědi doživotních vězňů. Praha: XYZ, 2007. ISBN 978-80-87021-82-8.