Článek
Posudky pro všechny!
„Když jsem se hlásil na střední, měli jsme i s maminkou schůzku s třídní učitelkou, aby nám doporučila vhodnou školu. V mém případě nešlo o prospěch, tam jsem problém neměl. Řešil se kádrový posudek. Kádrovák nedoporučil maturitní obor. Proč? Protože strýc emigroval a máma byla věřící. Tak jsem musel na učňák,“ vzpomíná Milan (61).
Kádrový posudek. Strašák mnohých občanů socialistického Československa. Kádrový posudek bylo osobní hodnocení člověka. Sledovala se v něm celá řada aspektů. Třídní původ, tedy jestli pocházíte ze „správných poměrů“. Správný původ byl dělnický. Hůř na tom byli ti s původem dříve šlechtickým, bývalí velkostatkáři nebo továrníci a živnostníci. Ty režim pečlivě hlídal a za původ je znevýhodňoval. V případě dětí jim nebylo povoleno studium na maturitních oborech nebo vysokých školách. Špatný kádrový posudek mohly způsobit i názory. Pokud se ve škole vědělo, že rodiče nebo dítě samo zaujímají protirežimní postoj, opět to komplikovalo život. Stejně jako emigrant v rodině nebo náboženské přesvědčení. Vedení posudku měl na starosti takzvaný kádrovák neboli kádrovací pracovník. Ve škole často jeden ze spolehlivých a prověřených učitelů. Posudek získalo dítě již ve školce a při přestupu do jiné instituce, tedy do základní školy a dále, až do zaměstnání, putoval posudek s ním. Nikdo neměl tušení, co v posudku skutečně je. Nahlédnout do něj? Pro rodiče téměř nemožné.
O tomhle se nemluví!
„Já jsem spoustu věcí z historie zjistil až po revoluci. Žižku nám třeba vykreslili skoro jako prvního komunistu, kterému šlo v první řadě o lidi a rovnost mezi nimi. O náboženství v celém konfliktu padla jen letmá zmínka,“ zmiňuje Pavel (58).
Režim pečlivě hlídal, co se žáci a studenti učí. Osnovy pro vzdělávání existují i dnes, ale jsou velice rozdílné. Socialistický režim informace upravoval a pokud nešly upravit, zatajil je. Ve školách se dle webu denik.cz nemluvilo například o náboženství. Mezi zakázaná témata patřil i nekomunistický československý odboj během druhé světové války, letci v RAF, legionáři, existence gulagů a spousta dalších historických událostí. O čem se mluvilo, to se jednoduše upravilo, aby to režimu a jeho propagandě vyhovovalo. Děti o tom neměly ani tušení. Kdo by jim to řekl? Rodiče se báli, že by dítko ve škole o rozdílném výkladu dějin i současnosti mluvilo a byly by problémy. A děti samotné neměly jak zjistit, že se jim ve škole informace zatajují.
Zákazy, zákazy a zákazy
„Když jsi měla tričko s potiskem nebo nápisem, učitel tě klidně poslal převlíknout. Kdo neměl ve škole cvičební úbor, aby si vzal tričko na tělocvik, toho poslali domů. Jednoho spolužáka učitel poslal domů i kvůli tomu, že nebyl ostříhaný. Řekl, že dokud nebude mít normální vlasy, ať do školy nechodí,“ uvádí Pavel (58).
Zákazy se ve škole týkaly mnoha věcí. Ať už šlo o oblečení nebo účes. Pokud měl některý žák nebo student delší vlasy, než se zamlouvalo vyučujícímu, prostě onoho nešťastníka poslal ostříhat. Slečny to neměly jednodušší. Ty se zase proti přijatelnému vzhledu socialistického člověka proviňovaly líčením. Pokud měla slečna make-up, byla poslána na toaletu, aby „ze sebe tu omalovánku smyla“. V lepším případě. V tom horším pedagog proceduru odlíčení provedl houbou na tabuli za náramného pobavení zbytku třídy. Kdo měl někdy školní houbu v ruce, dobře ví, o jak „voňavou“ a hygienickou záležitost šlo. A to mluvím i o slečnách ve věku 16 nebo 17 let, šlo tedy o téměř dospělé ženy. A pozor, nešlo o silně nalíčené slečny, jak je vídáme i dnes. Problém bylo i lehké líčení jako řasenka a nenápadná rtěnka. Stejně to bylo i s decentně nalakovanými nehty. Všechno muselo dolů.
Podobně to bylo s oblečením. Nesměly na něm být nápisy a mnohdy i obrázky. U obrázků šlo především o motivy, které se v běžných obchodech s módou neprodávaly. Tričko s Mickey Mousem, přestože šlo o pohádku pro děti, bylo zakázáno. Byl to „zápaďácký motiv“. To režim netoleroval. Podobně jako třeba zpěváky, filmové motivy nebo vlastní uměleckou tvorbu na textilu. Jistě, někteří pedagogové byli tolerantnější než jiní a výše zmíněné vám mohlo projít.
Propaganda, kam se podíváš
„Dělaly se nástěnky třeba k Velké říjnové socialistické revoluci, chodilo se do průvodů, do oken tříd se ve svátky dávaly české a ruské vlaječky. Povinně jsme si dopisovali s žáky z Ruska a Sovětského svazu, odebírali jsme ruský časopis pro mládež,“ vypráví Milan (61).
Školství procházelo častými reformami. Při nich šlo především o to, aby se školství přiblížilo sovětskému modelu. Vyučovalo se v duchu marxismu-leninismu. Tomu napomáhaly nástěnky s těmi „správnými“ podnětnými obrázky, citáty i texty, rovněž také obsah vyučované látky. Od páté třídy základní školy byly povinné hodiny ruského jazyka. Nebylo na výběr. Dnes si žáci volí mezi angličtinou, němčinou, španělštinou nebo třeba francouzštinou. To neexistovalo. Ruština byla povinná. A i zde vládla propaganda. Žákům a studentům byl vštěpován nejen jazyk, ale i sovětské reálie a ukázky toho, jak skvělý je velký Sovětský svaz. V rámci této výuky jazyka děti povinně odebíraly ruský časopis a dopisovaly si v rámci takzvané družby s vrstevníky ze Sovětského svazu. Prezentováno to bylo tak, že si žáci procvičí jazyk. Ve skutečnosti šlo o posílení prorežimního myšlení a představování „správných názorů“ nenásilnou formou. Dopisy, podobně jako spousta dalších materiálů, byly cenzurovány a psát se do nich smělo jen něco.
Žáci se také povinně účastnili oslav svátků, jako bylo výročí Velké říjnové socialistické revoluce, prvomájový průvod nebo v rámci Pionýru stáli čestnou stráž u pomníčků rudoarmějců. Neúčast se hlídala a pokud dítě chybělo, objevila se tato informace v jeho kádrovém posudku. Rovněž se dospívající podporovali k účasti v SSM, což byl Socialistický svaz mládeže, který byl považován za jakousi „přípravku“ pro členství v komunistické straně, jak uvádí iDnes.cz.
Propaganda se často tvářila jako aktivity pro děti. Pionýr nahradil Skauta a přidal propagandu. Podobně i různé zájmové aktivity v SSM.
Tělesné tresty
„Nesmělo se to. Ale to neznamená, že se to nestávalo. Pamatuju si našeho matikáře, který si vždycky vzal výtečníka na chodbu a tam mu vrazil facku. Jednou takhle spolužák vyrušoval. Matikář ho vyzval, že to spolu vyřeší na chodbě. Zavřely se za nimi dveře a třída utichla. O chvíli později se ozval zvuk udělené facky. To jsme všichni čekali. Co jsme nečekali, byl tentýž zvuk znovu. Spolužák i s učitelem se vrátili do třídy. Červenou tvář měli oba. Spolužák nám pak řekl, že matikáři tu facku vrátil,“ vypráví Pavel (58).
Fyzické tresty ve školství byly zakázány již v roce 1870 přijetím Hasnerova zákona. Realita často bývala jiná, jak je uvedeno i v článku CNN Prima News. Poměrně běžné bylo bolestivé tahání za uši, klečení na dřevěných hranolech, rány ukazovátkem přes otevřené dlaně, pohlavky nebo fackování. Pokud někdo vyrušoval, kantor po něm hodil mokrou houbu na tabuli, křídu nebo i těžký svazek klíčů. Ten, pokud zasáhl, dokázal způsobit poměrně bolestivé zranění. Dotyčný žák navíc musel učiteli vržený předmět následně donést, za což si často vysloužil posměch spolužáků.
Výjimkou nebylo ani téměř až ponižování žáků a studentů různými poznámkami od kantorů k jejich vzhledu, úrovni znalostí nebo chování, které podněcovaly posměch spolužáků.
Dnes by většina podobných situací vyvolala okamžitou reakci rodičů a pro školu i pedagogy by pravděpodobně měla pracovněprávní následky. Tehdy byly podobné věci často považovány za normální součást školního života. Kdo se ozval, býval označen za problémového.
